29. listopadu 2011

Montenegro True Story - DEN III. - středa 3.8. 2011

ДЕН 3. – стреда 3.8

Den polozevlovací.

Ráno mě vzbudilo obcházení stanu a demonstrativní rozhovor: „Už je devět?“ „Čtvrt na deset!“ Kterým nás prý nikdo nechtěl vytahovat ze stanů, nicméně se mu to podařilo. Bobík byl vyhnán slovy: „Koukej se jít umejt, nebo s tebou nebudu spát ve spacáku.“ Takže nejdřív umýt, pak nasnídat a nakonec hurá do Žabláku na nákupy. Od civilizace se musí odvykat postupně. Vyzkoušeli jsme místní samoobsluhu, pekárnu i poštu a s igelitkou v ruce jsme vyrazili k Černému jezeru. Bylo sice modré, ale kluci se přesto rozhodli si do něj zaskákat. Obešli jsme jezero a narazili na pejska, který tam čekal na Bobíka, hned se k nám přidal a vůbec mu nevadilo, že ho s sebou nechceme. Po chvíli už mu nožičky nestačily, a tak to vzdal, ale my víme, že tam bude čekat dál… Po cestě do kempu jsme se stavili v Ivan do, kde jsme původně chtěli nocovat, ale páni taxikáři tam nemají známé, a tak nám řekli, že to není dobrý kemp a zavezli nás jinam. Nebylo to tam levnější ani hezčí, a tak příště zase k paní se slivovicí.

K obědu jsme si dali lahvové Nikšičko a jako dezert perník s medem a gumové medvídky s pikaem, odvážnější povahy obojí najednou. V pět hodin jsme byli konečně připraveni vyrazit do těch hor. Do tohó. Durmitoru. Jídlo jsme si vzali jen na tři dny, zbytek jsme nechali v lednici v kempu. Zdálo se nám to dost do kopce, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Ale dnes ještě ne, tak nepředbíhejme. Cestou jsme potkávali jen protijdoucí a jen Čechy. Říkali něco o tom, že bude hnusně a jestli prý nechceme jít radši s nimi. Ale my jsme kráčeli směle dál vstříc vrcholům. U salaší na Lokvici, kde jsme chtěli spát, bylo narváno, přemýšleli jsme, že sejdeme k blízkému jezeru, ale zvítězila lenost a spokojili jsme se s místem sice malým a hrbolatým, ale odstíněným od davů, s krásným výhledem. Mělo kromě nás ještě jednoho nájemníka – vše ožírajícího koně. Večer se ozývalo halekání, které se rozléhalo a shazovalo laviny. Možná za to mohli kolegové, kteří se neumí chovat v horách, možná obyvatelé salaší, kteří to umí až moc dobře. My jsme šli radši spát.


Kája

12. listopadu 2011

Montenegro True Story - DEN II. - úterý 2.8. 2011

- přepis z cáru papíru naškrabaného v noci ve stanu-

,,Jeli jsme ve vlaku. Touhle jednou větou by šel popsat dnešní den. V Bělehradě na nádraží jsme si rozměnili pár tamních peněz a šli jsme si koupit do pekárny blížící se snídani. V nádražní kavárně jsme si dali místní lógrovku, posnídali a odebrali se do vlaku, abychom zabrali co nejlepší místa. K našemu překvapení byl vlak již zpola naplněn lidmi. 6 míst jsme přeci jen našli, načež jsme byli vyhozeni cestujícími s místenkami."
- Následuje pár řádků nesrozumitelných klikiháků. Tuším, že to byly poznámky na adresu Srbů s místenkami.
Pokračování zápisu: ,,Stráviti v uličce vagónu bezmála 10 hodin byl opravdu vydatný zážitek. Cestu nám zpříjemňovali také kouřící pasažéři odklepávající cíga na naše batohy, ožralec snažící se vystoupit oknem (Matouš ho za nohy vtáhl dovnitř) a místní vyhazující odpadky z oken a rozvalující se v kupéčkách. S tříhodinovým zpožděním jsme dorazili do Mojkovce (ani jsme nechtěli věřit, že už tam jsme), kde se o nás hned začali přetahovat taxikáři. Cestu do kempu v Žabljaku jsme nakonec usmlouvali na 28 éček z 30 za trojici, takže sleva byla spíše filosofická. Stejně jsme jim nakonec nechali celé tři pětky." - Zřejmě jako poděkování za zběsilou jízdu po úzké silničce bez bezpečnostních pásů :-). - ,,V kempu nás přivítala milá paní a za tmy nás pohostila slivovicí. Konečně jsme se mohli natáhnout a pohodně v leže se krásně vyspat. Dobrou noc! K. "
- Konec zápisu-

-přepsal Ku

10. listopadu 2011

Celníci jsou podpantofláci!

Vzhledem k časové proluce v dodávání deníkových záznamů, kdy se autor druhého dne pravděpodobně vydal zpět do Černé Hory osvěžit si zážitky, nezbývá mi, než horská vyprávění proložit malým osvěžením. Ostatně také horským!