Úterý bylo náš nejdelší den s nejdelším přesunem.
Vzbudili jsme se ještě za tmy ve Villachu v lesoparku. Noc byla kratší,
než jsme chtěli – bylo horko, trochu jsme se báli, že bude pršet, a spali jsme
v kopci, tak jsme pořád klouzali dolů. Z 5 hodin spaní byly nakonec
asi jen 3.
Zapsala Fíha
Na
nádraží jsme zjistili, že průjezd vlakem tunelem pod Karavankama je mnohem
dražší než jsme si mysleli (taky jsme zjistili, že nádraží na noc nezavíraj a
že jsme tam spolu s ostatními mohli asi přespat – kdybysme teda chtěli),
ale nezbývalo nám nic jiného než si koupit lístek a jet. V Jesenici jsme
přestupovali na autobus a měli jsme tam asi 2 hodiny času, které nám umožnily
první kontakt se slovinskou kulturou. Smrkci = šmoulové, kaditi prepovedano
(absurdní nápis na záchodech v katakombách nádraží) = kouření zakázáno, kolodvorna
okrepčevalnica = nádražka. Vyčistili jsme si zuby u pomníku 2. světové války
(pokud vám bude někdo říkat, že jsem si je čistila v tom pomníku, nevěřte
tomu!) a pokračovali autobusem dál přes Kranjskou Goru a sedlo Vršič až
k zastávce blízko pramene řeky Soči. Řidič autobusu si myslel, že jsme Rusové
a voda v PETce že je vodka, divně na nás koukal. K prameni Soči se
šlo asi půl hodiny po silnici a pak k němu měla vést 20ti minutová ferrata
střední obtížnosti. Když jsme viděli, jak k prameni vybíhají důchodci
v žabkách a cvičkách, odmítly jsme si s Míšou oblíknout sedáky a
helmy (=první krize skupiny). Když jsme se ale davem procpali k cíli, bylo
to tam moc hezké. „Náročný“ výstup a sestup jsme zapili pivem.
Dál
vedla cesta mezi horama k řece Zadnici, kde jsme si dali oběd a psychicky
se připravovali na výstup do Luknjanského sedla, které jsme tušili (=neviděli)
kdesi daleko a vysoko před námi. Vyšli jsme a bylo hrozné vedro, které se
nezlepšovalo ani s nadmořskou výškou ani s ubývajícím odpolednem. No,
cesta byla dlouhá a klikatá a Luknja je vysoko. Kontroloval nás vrtulník, který
křikem přivolali nějací turisti na protilehlé skalní stěně. A my jsme šli a šli
… měla jsem pocit, že se toho dá o té cestě napsat hodně, byla fakt dlouhá, ale
vlastně to asi bylo jednotvárný J
… šli a šli a pili a jedli čokoládu a šli a pak už byla cesta ohraničená
takovými zídkami a to byl skoro konec. A pak jsme stáli v Luknjanském
sedle a dívali se do krajiny a bylo nám dobře. Dlouho jsme tam ale nevydrželi,
protože nám začala bejt zima.
Slézali
jsme suťovým polem k bivaku pod Luknjou, byl večer a klepaly se nám trochu
nohy, ale docela to šlo. V bivaku jsme zabrali poslední místa, trochu je
vystlali proti myším a po jídle šli spát. Ráno jsme se vzbudili v parku ve
Villachu a usínali jsme v mrňavým bivaku pod stěnou Triglavu, byl to
dobrej den.
Po
tomhle zápise bude následovat Davinciho den – takže mám čas některé skutečnosti
uvést na pravou míru. Dámská část výpravy se nevztekala ani nesmlouvala, že se
chceme válet a chodit jednodušší cestou! Nátlak hladem jsme (ten den ještě)
nepoužívaly. A funkci vůdce jsme většinou i respektovaly – aspoň dokud si nenandal baret.. Ale přiznávam, že s kopce chodit neumím,
to není pomluva..
