Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Po příjemných deseti hodinkách spánku, které bohatě vykompenzovaly deficity z předchozích dní, jsme vyklidili naší potemnělou, zamyšenou a prašnou půdu. (Za kterou jsme ale byli jinak dost rádi). Kromě vloček se vařilo asi deset várek čaje z dešťové vody-střechovky, který jsme měli v plánu brát i s sebou na cestu. Během balení a vaření se mimo jiné řešilo, co budeme tento den dělat, což vůbec nebylo jednoznačné. Od vstávání jsem se snažil naznačit, že se mi možnost prostě sejít na Aljažev dom, dát si pivo a pak uvidět, nezdá dost důstojná, náročná a krutá pro dnešní slunečný den. Naznačování nezabíralo, tak jsem to slečnám nakonec prostě řekl, a po nutném a barvitém vykreslení, jak to bude nahoře na Plamenici hezké, se naše skupinka rozhodla jí navštívit. Plamenica je jedna z mála pořádných ferratových cest v okolí a vede z Luknjanského sedla prudce nahoru směrem na Triglav.

Po dohodě s hlídači parku i domku, že nám pohlídají do tří bágly, jsme se přebalili do jedné gemmy a vyrazili vzhůru zpátky na Luknju. V gemmě pouze litry čaje a ferratové sety plus foťák, cesta nalehko šla snáz, i když suťákem. Nahoře jsme se přivítali s naším oblíbeným sedlem, založili jeho fanklub, a před zraky překvapených spoluturistů jsme se nasoukali do sedáků. Po instruktáži se setem jsme se směle pustili po cestě a jejích lanech, vedoucí tak asi osmdesátiprocentním stoupáním. Za chvíli jsme viděli rozcestník v sedle a opalovače okolo něho jako na dlani, skoro ze stejného místa, jen o pár set metrů víš. Holkám to lezlo dobře a až na občasná místa bez jištění se nikdo nebál. Pak ale navzdory krásnému výhledu a počasí nálada v skupině začala pozvolna měnit, díky tomu, že obě členky výpravy začali dostávat hlad. Tato nervy drásající metoda má za úkol přimět vedoucího zájezdu, aby vybral vhodné místo pro servírování oběda, k čemuž vzápětí došlo. Ke sfinze už nejdeme, to bylo jasné, když mi Hráša po obědě řekla kolik je. Byl akorát čas sejít stejnou cestou dolů, udělat pár fotek, a zas svlíknout sety.


Každopádně Plamenici doporučujme, je moc pěkná, prý jedna z nejhezčích cest v oblasti. Na lehký trénink s výstrojí na další den to bylo akorát. Po sjetí suťákem zpátky k chajdě, se pro změnu vařil čaj, aby se nám vyhla dehydratace i nějaká střevní příhoda. Jeho zbytek jsem totiž v sedle podaroval místnímu závodníkovi podivínovi, co běžel od parkoviště směrem Triglav bez přestávky s cca půllitrovou lahvičkou na vodu, kterou už měl kupodivu prázdnou.

Cesta dolů měla jít podle mého plánu rychle a snadno, což snadno změnila Fíja s tím, že z kopce chodit moc prý neumí. Teda jen po normální cestě, dokud se slézalo po ferratě, šlo všechno normálně. Zaskočen těmito novinkami, zvolnil jsem krok a občas si dal dvacet, a po chvilce jsme už byli dole na rovince v údolí.


 U Aljažev domu nám ještě ani nedonesli píva a už se na obzoru zjevila většinová část výpravy. Po pivě a komunikačních nesnázích na recepci zase zmizela k parkovišti pro doklady. Pokračovalo popíjení a vyhlížení recepční, co si musela dát voraz. Když se vrátila, během cigárpauzy mi vysvětlila, jak se tu poslední tři dny nikdo nemohli na chvíli zastavit, a že ti lidi si to prostě nerezervují, i když je middle of high season. Pivní, ochutnávací a vařící program se nám protáhl do večera, během kterého se mezi řečí rozhodlo, že zítra jdem na tu krutou horu támdle, takže se bude zase vstávat v pět a půl. Pak jsme po náležitém rušení spících spolubydlících a předbalování zapadli a spali a spali. Myšky ale ne:)

Zapsal Davča

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

 Den začal probuzením v luxusním bivaku pod Skutou. Skuta nás již netrpělivě očekávala, a tak jsme bez zbytečného zdržování vyrazili na cestu. Na rozcestí jsme byli za chvilku. Zahodili jsme batohy a s jištěním pokračovali k tyčícímu se vrcholu. Nadšení a sužováni sluncem jsme přešli suťák a počali se škrábat vzhůru. Někteří s menšími obavami, jiní s většími. Ne, že bychom byli až tak velcí strašpytlové, ale nechali jsme se nahlodat úryvky a hodnocením našeho průvodce, kterým byl malý Klettersteigatlas. Postupovali jsme v příjemném tempu a opět si lámali hlavu nad slovinským termínem jištěná cesta. Kramle byli, takže jsme byli rádi alespoň za ně.

Když už byl vrchol téměř na dosah, stalo se očekávané. Bylo hnusně. Mraky se prostě rozhodly, že už nikdy nic neuvidíme a zahalili špici Skuty do šedivého hávu. Trošku jsme se tedy přioblékli, pokusili se skulinkami v mračnech trochu rozhlédnout, a když se výhled nekonal, cvakli jsme si jednu vrcholovou a šli jsme nazpět.

Dolů to šlo, jako pokaždé, o něco snadněji, takže jsem uznal, že jištění zas tolik třeba není a předchozí stížnosti na zabezpečení mi nepřišli najednou tak oprávněné. Ale bez remcání bychom to nebyli my, žejo. Potkali jsme pár „místňáků“, kterým se na domácí půdě přece nemůže nic stát, takže o úvazky, brzdy a přilby lehčí prosvištěli okolo nás. Dolů jsme se dostali celkem v krátkém čase a znovu jsme stáli v suťáku. Z mlhy se vynořilo několik postarších turistů, kteří rozhodně nebyli živi skálami, a přesto se rozhodli zdolat vrchol, což nás příjemně překvapilo.

Krom toho z mlhy vykoukli i kozorohatí. Rozvalovali se nad cestou a tvářili se světaznale. Chvilku jsme je obtěžovali cvakáním foťáků, a když nás to přešlo našli jsme v mlze batohy a pokračovali v návratu k dodávce.

Vystoupali jsme na Rinku, s úšklebkem hleděli do údolí a na sluncem ozářený vrchol Skuty, odkud musel být v tu chvíli prima rozhled. S očekávaním sestupu po feratě jsme se navlékli do setů vrhli se dolů. Čekal nás do té doby asi nejdelší a nepodivnější sestup. Kde bychom čekali ocelovou záchranu, zela díra a nebezpečí uklouznutí a pádu nám připadalo tak reálné, že jsme se doslova vlekli. Alespoň na některých místech. Vlastně jsme se v diskuzi točili stále v těch samých bludných kruzích. Oblíbená témata byla třeba: „tady je to vo držku“, „kam jako jdou bez toho jištění“, „to je trochu převýšení, ne?“, „kdy jako bude ta hospoda?“, a tak podobně. Nakonec jsme se ocitli dole a jako o závod jsme se hnali ke Krajnské chatě. Tam došlo na dlouho očekávané Laško a rozveseleně občerstvení jsme vcelku rychle sestoupali do údolí. Někdo si cestou ještě zalyžoval v suti, ale jinak jsme se spořádaně blížili k místu, kde měla stát dodávka. Přišel čas na vtipy o odtažení, pokutách, ukradených kolech a nebo rovnou celých dodávkách.

Dodávku jsme našli a s úlevou jsme razili vstříc kempu u jezera a těšili se na koupel. Škoda, no, že ten potůček u kempu bude studenej.

Zapsal Kukyna