Expedice MAVEFA - DEN III. by Megabrzda

čtvrtek, 5.srpna 2010

Po ranním vstávání, oplachování zmačkaných obličejů a naplňování hrbů našich velbloudů vodou z nedaleké studánky jsme se pomalu, ale jistě dali do stoupání na nad námi se vršící Majerovu skálu. Po zdárném výstupu jsme se za asistence místního kolemjdoucího vyfoto- grafovali a bavíce se o zkušenostech nám neznámých horolezců s přežíváním pětiset- metrových pádů jsme směle pokračovali po červené značce na horu Krížna, na které se v dáli rýsovala pověstná Eiffelova věž.
Při stoupání kolem vyhořelé stanice lanovky jsme minuli stádo pasoucích se ovcí a jak jsme se blížili k vrcholu poznali jsme, že nejsme v centru nejkrásnějšího evropského města, nýbrž u velké meteorologické stanice (Rádoš sice povídal, že je to srážkoměr, ale kdo by mu věřil takové hlouposti..). Ale naše pozornost se upřela spíše k obědu než k obřímu srážkoměru. Bobík se poučil z naší předchozí debaty o globálních problémech lidstva a během oběda kolem sebe vesele rozhazoval rozinky. Po obědě jsme pokračovali dále po hřebenech až k hoře Ostredok. Výsledek našeho pobytu na tomto vrcholu si můžete prohlédnout na níže přiložené fotografii.

Zábava to byla sice plodná a zábavná, ale s vidinou blížící se chaty jsme pospíchali dále po naší hřebenové trase. Z Ostredoku jsme slezli o něco níže a po cestě k chatě jsme se pomalu začali ponořovat do temných hvozdů Velké Fatry, což některým z nás zaneslo do hlav povzbudivé myšlenky na místní hladové miečky.
Do chaty jsme dorazili k večeru a rádi jsme přijali nabídku párků, klobás, vajíček, piva a hořcovky. K Rádošově nelibosti jsme zamítli ,,drahé" ubytování na chatě a radši jsme se skoro po tmě vydali do sedla pod chatou, kde jsme si postavili naše útulné stany. Ani tuto noc se miečka neobjevil, nejspíš díky našim ochočeným hlídacím kravám, které střežily náš klidný spánek obcházením našich stanů.

Kuna

Expedice MAVEFA - DEN II. báj Kejdža

Středa, 4. srpna 2010

Zdálo se mi zrovna něco pěkného, když mě probudil Rádoš nesmyslně optimistickými výkřiky o sluníčku. Ze spacáku se mi nechtělo, protože jsem tušila, že je ještě brzy a venku hrozně fouká. V našem kolektivu ale asi nejsou žádní zevláci, a tak jsme poměrně rychle všichni vstali, zabalili a vydali se po sjezdovce k vrcholu kopce, na jehož úbočí jsme přespávali. Řeči o tom, že sjezdovka je moc mírná, se začaly brzy zdát směšné, neboť jsme se výstupem značně zapotili. Nahoře jsme vytáhli mapu a nakonec se vydali srázem dolů trefit značku, místo abychom to vzali po sjezdovce. Došli jsme k super luxusnímu hotelu, kam Péťa a Bobík budou jednou jezdit na dovolenou, nabrali jsme vodu a vyrazili dál. Začalo poprchávat, a tak jsme nasadili pláštěnky na batoh, ale pak začalo pršet, a tak jsme nasadili i nepromokavé bundy.

Napojili jsme se na partyzánskou stezku, od které jsme si hodně slibovali a na které nakonec byla jen vysoká mokrá tráva, která zmáčela prvního z nás na kost a ostatní lehce navlhčila. Třešničkou měl být bunkr Mor ho!, avšak ten jsme našli uprostřed přestavby. A tak jsme alespoň poklábosili s pány přestavbátory, kteří nám poradili, abychom si dali pozor, kde uhýbá značka z cesty, abychom si nezašli. Dali jsme si tedy pozor a neminuli odbočku u posedu, šli jsme lesem, po cestě, uhnuli po cestě doprava…a značka nikde. Kuna říkal, že to říkal, že ta červená šipka, kterou jsme minuli tak před půl kilometrem možná neukazovala na cestu, ale na pěšinku do lesa. Nevíme, kam skutečně ukazovala, protože ani pěšinka nebyla tou správnou volbou, neboť se po pár metrech ztratila. Tak jsme to krosli svahem dolů k potoku a našli cestu, na kterou jsme se chtěli dostat. Ta nás zavedla až do vesnice, kam jsme se (hlavně Rádoš) těšili (hlavně do hospody). Nesmím zapomenout napsat, že jsme se na Partyzánském chodníku dozvěděli něco nového o lidových písních, a totiž, že se v nich, dřív než je zcenzurovali, zpívalo o samých sprosťárnách. Tak přece ta trnitá cesta nebyla marná.

Ve vesnici byla hospoda, která měla na každém rohu napsáno „otevřeno“, ale byla zavřená, a hospoda, kde měli napsáno na kameni, že čepují Kelt, ale čepovali Zlatého bažanta. Šli jsme radši do té otevřené, ale nejdřív jsme se byli podívat v místním kostele. Po pivu, kofole a polívčičce nám bylo sice veseleji, ale zato více těžko, zvlášť když jsme dotankovali vodu na plnou nádrž.

Celý den jsme sestupovali to, co jsme včera nastoupili, a tak nás teď čekal pro změnu výšlap jako… Ani vyhlídky na spaní nebyly dobré, kolem cesty napravo nalevo svah. Užuž jsme se chtěli spokojit se spaním na cestě, když Žvejk objevil Ráj. Krásný, rovný plácek kousek od cesty, poblíž něhož byl pramen. Nebyl sice moc velký, ale když jsme odklidili shnilé větve, vešli jsme se. Dali jsme si večeři a před spaním jsme si četli Proč bychom se nepotili. Bylo to nebezpečné čtení, Kuna se do toho tak zabral, že se opřel místo stromu o vzduch a svalil se po zádech z kmene, na kterém stál. „Tak co machruješ, když nemáš křídla,“ řekla by vrána.

KÁJA

Expedice MAVEFA 2010 - Den první - PŘÍJEZD

Úterý, 3. srpna 2010

V pět hodin třicet pět mě opustilo štěstí, dorazil jsem na nádraží a vlak na koleji ještě stál, takže bylo jasné, že se výletu na Fatru prostě nevyhnu. Původně plánovaný zájezd do Černé Hory se sice změnil ve výlet k našim nejbližším sousedům, ale ve tvářích všech se zračilo, že si o užijeme stejně, ať už budeme kdekoli.

Žlutý autobus do Košic od nejmenované české cestovky měl deset minut zpoždění, což ale zmiňovaná kancelář vykompenzovala bohatým výběrem romantických filmů. Kromě toho nám cestu zpříjemnil i beton a ranní pivo, které někteří nechuťáci lemtali už od rána. Prvním filmem byl animovaný Příběh žraloka, druhý se jmenoval Jeden den v New Yorku, což byla pěkná blbost, ale hráli tam dvojčata Olsenovy, takže bylo alespoň na co koukat. Třetím filmem byly Prázdniny s Kate Winslet a Camron Diaz. Na čtvrtý už jsem se vážně nechtěl dívat, ale hrála tam Jeniffer Aniston. Poslední film, byla komedie, jak nějakej týpek stavěl archu. Na ten už jsem se nedíval. Nutno říci, že zbytek osazenstva většinu cesty prospal. Asi je ty slaďárny tolik neberou, nevím.

Po dlouhé a strastiplné cestě jsem dorazili do Banské Bystrici. Nejprve jsme zašli do nádražního kiosku domluvit se na tom, kam vlastně půjdeme. Po chvíli a pivu jsme vyrazili. Samozřejmě špatným směrem. Kdo mohl však tušit, že ještě nejsme na mapě? Nakonec jsme vyměkli a zeptali se hodných taxikářů, kteří nám poradili, ale zároveň nás upozornili, že je to FAKT daleko. Po zralé úvaze a po nákupu zapomenutých potravin jsme se rozhodli využít služeb místní MHD. V autobuse nastalo ještě jedno zpestření, když jsem náhle zjistil, že jsem zatáhl mamince papíry od auta. Naštěstí se povedlo tento problém vyřešit velmi rychle na nejbližší poště. Akorát polovina výpravy nevědouc o mém problému se rozhodla vystoupit z autobusu za mnou, ale hned zase naskočili, čímž se na rozdíl ode mně vyhnuli nákupu další jízdenky (zloději!). Nakonec ale vše dopadlo dobře a v pozdním odpoledni jsme z banskobystrického sídliště Sásová- Pieninská vyrazili vzhůru.

Cestou jsme probírali různá zajímavá témata. Bylo zkrátka znát, že už jsme se dlouho neviděli. Naší pozornost na trase získala především vodárna, do které bylo vidět. Další zajímavostí byl lyžařský vlek. Protože den pokročil, rozhodli jsme se u jeho dolní stanice přerušit naší pouť a zakempili jsme. Večer jsme si ještě přečetli začátek z tématické knihy Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách.

MIEČKA NEPŘIŠLA!!!

zapsal v chatě pod Borišovom

Rádoš