Slovinské Alpy - DEN II. - neděle 12. srpna

 OD JEZERA K CHATĚ,

 ZATRACENĚ, DRSNĚ A PROKLATĚ

Citlivější a krásnější část výpravy

Ráno jsme se probudili do Ovčího bálu. Ne že by kolem nás tancovaly ovce zuřivě čardáš, ale spíše si lidé z údolí u jezera pustili nahlas hudbu, z louky si udělali parkoviště, otevřeli krámky a ovečky počali pojídat. Po snídani jsme usušili stany pomocí dodávky (jo, i tohle Honzinova dodávka umí!). Našim prvním dnešním úkolem bylo sehnat pořádnou mapu Kamnických Alp, což se nám po velkém úsilí nepodařilo. Všichni se totiž zrovna tento den zajímali jen o ovce. Usoudili jsme, že Xerox mapa, přístroj GPS a trocha odvahy bude stačit, zaparkovali jsme dodávku pod lesem, zabalili vše potřebné na čtyři dny a vykročili jsme směr chata Česká Koča, která se měla stát prvním záchytným bodem při přechodu Kamnicko-savjinských Alp a dobytí jejich nejvyššího vrcholu Grintavce.

Směr Česká Koča

 Strmý výstup ještě strmějším lesem a ještě strmějším svahem byl natolik strmý, že jsme se museli podpírat o kolemjdoucí stoupající maminky, tatínky, děti, ba i psy. Někteří tatínkové si dokonce se svými ratolestmi hráli na pejsky, protože je vedli na vodítku s falešným pocitem, že kdyby se dětopsi zřítili do strže, strašně moc je zachrání a maminka je pak za to pochválí. A taky, že budou slavní. Česká Koča nás přivítala českou tabulkou KČT, což člověka po srdci pohladí. Po drobném obědě jsme se ubytovali u zmateného pána, který vždy celou noc přemýšlí, jaká je vlastně za nocleh cena. Doufali jsme, že se pán na další den dobře vyspí a vyrazili jsme nalehko na aklimatizační trek k nedalekému horskému ostnu Vratca. Asi dvouhodinová cesta nám poskytla hezký výhled nejen na pohoří Karavanek, ale i na horský žlab a stěny tyčící se nad chatou. S kapkou nejistoty a mořem respektu jsem neustále zahlížel směrem, kde jsem tušil naši zítřejší cestu.

Vrchol Vratci, v pozadí naše další cesta 

 Strmá suťovistka a z našeho pohledu kolmé několikasetmetrové stěny s rozeklanými hřebeny spíše lákaly k atraktivní fotografii, pohybu čelem vzad a rychlému sestupu, než k ferratovému výstupu, který se tam někde mrcha ukrýval a my ho zítra měli absolvovat tak říkajíc „na těžko“. No, abychom si dodali sebejistoty, že to zvládneme, aspoň jsme při zpáteční cestě voblezli balvan. A to všichni, někdo i víckrát.    

Kája dává, Honzina jí mává

Večer jsme si zpříjemnili whistem, Haribáky a místním pivem s názvem Laško, které nám všem zachutnalo i přes vysokohorskou cenovou přirážku (o jeho skvělé chuti svědčí i fakt, že v objemu basy může sloužit jako svatební dar). Nikdo z nás ovšem whist hrát neumí (cit. dle Honzina: Whist je můj život, Fortuna, Praha 2005) a není možné si dávat přezdívky (cit. dle Honzina: Přezdívky ve whistu a jiné amorality, Argo, Ostrava-Svinov 2006).

Kdo se asi skrývá pod přezdívkou Honzina?

 Možná i proto jsme před dokončením hry dali přednost vydatnému spánku. Koneckonců vstávat se mělo brzy a odcházet ještě dřív. Ulehal jsem s příjemně nervózním pocitem, ne nepodobnému lehkému mrazení při nástupu do neznámé cesty nejasné obtížnosti, co přinese následující den. Po dlouhé úvaze jsem došel k závěru: buď se na ten Grintavec vysápeme nebo se na něj nevysápeme. A spokojeně jsem usnul, obklopen přáteli a horami.   

Zapsal Bo

Slovinské Alpy - DEN I. - sobota 11. srpna

Do Slovinska cesta dlouhá je a nevedou tam žádné koleje. Proto jsme se rozhodli sehnat dodávku a vydat se na vlastní pěst nebezpečnými dálnicemi křižovanými Kobrou 11, s ďábelským řidičem Honzinou a neméně ďábelským řidičem Bobíkem. Honzina, budiž mu provolána sláva, sehnal dodávku a ještě zrovna v den odjezdu (to je ale náhodička) daroval Kunovi basu piva. To ještě netušil, že to nebyl dobrý nápad.

Vyrazili jsme zvesela, k poslechu hráli Linkini a piva se zvolna otvírala. Brzy jsme nabírali naftu, protože záhadně ubyla. Naštěstí později ubývala přímo úměrně k dobývaným kilometrům a tak jsme použitím dodávky opravdu značně ušetřili. Protože v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, podlehli jsme touze si alespoň vyzkoušet, jak se místním nakupuje v supermarketu. Obsah košíku průměrného účastníka zájezdu byl: plechovkové pivo na Grintovec 1x, plechovkové pivo na Triglav 1x, kobliha dle výběru 2x, chleba, který koupíme až v Rakousku -1x (někteří si na něj vystáli frontu a pak ho šli zas vrátit).

Hranice jsme překonali hladce a ještě před nimi nabrali u Ona naftu do zásoby. Všimli jste si, že Rakušani odstranili cedule STOP Temelín?

Nyní nastává chvíle popsat jeden fyzikální experiment testující výzkumnou otázku: „Pokud otvíráte pivo pivem, otevře se horní nebo spodní?“ Empiricky ověřil Kuna, přímo v dodávce, v níž jsme měli strávit zbytek cesty. Nejen že se potvrdila horší varianta, ale navíc bylo zjištěno, že se lidé, již se pokusu buďto přímo, anebo prostřednictvím věcí nedobrovolně účastní, snadno naštvou.

Několikrát jsme se pokochali výhledem na Drachenwand, kde mnozí z nás lezli před třemi lety svou první ferratu. To když jsme hledali v jedné vesničce krám, ve kterém mají ten nejlepší chléb na světě. Jak chutná, nevím. Museli jsme se smířit s obyčejným chlebem ze Sparu, protože měli v sobotu zavřeno.

Noční přespání bylo plánováno pod Kamnickými alpami u Planšarskeho jezera. Dorazili jsme ještě za světla a pohrávali si s myšlenkou, že to zakempíme přímo na parkovišti u restaurace na břehu jezera. To, že se po dni v drožce vykoupeme v chladné vodě, na což jsme se celý den těšili, nepřicházelo v úvahu. Jezero bylo špinavé a téměř bez vody. Se spaním to začalo být taky nahnuté, protože přišel pán a říkal, ať si přeparkujeme, že u jezera bude od rána nějaká slavnost a že tam bude rušno. Poslal nás ale na druhý konec jezera, že tam můžeme na loučce i spát. Poseděli jsme v hospodě, kde jsme se marně snažili zjistit, jak řekne Slovinsky prosím a děkuji, a vyrazili kol jezera.

U vjezdu na louku bylo napsáno něco, co se nám zdálo, jakože tam nesmíme být přes noc. Už byla tma, a tak jsme se rozhodli, že se tam nenápadně vkrademe, ráno včas vypadneme, nikdo si nás téměř nevšimne a pohoda. Bohužel jsme nevěděli, jak se zapíná neviditelné krytí dodávky, takže jsme se omezili na pomalé vjíždění na loučku se zhasnutými světly. Poté, co jsme málem vjeli do stanu jiným nocležníkům, jsme to vzdali, zapnuli světla a začali hlučet. Ještě se máme od Bonda co učit.

Postavili jsme stany, uvařili si, zavřeli se do autíčka a hodovali. Piva bylo stále dost, Bobík vybalil koktejl protřepat nemíchat a společnými silami jsme zdolali výborné jídlo od paní Honzinové. A pak už dobrou!

Děkujeme společnosti Albet za zapůjčení luxusního vozu.

Zapsala Kejdža