Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

 Den začal probuzením v luxusním bivaku pod Skutou. Skuta nás již netrpělivě očekávala, a tak jsme bez zbytečného zdržování vyrazili na cestu. Na rozcestí jsme byli za chvilku. Zahodili jsme batohy a s jištěním pokračovali k tyčícímu se vrcholu. Nadšení a sužováni sluncem jsme přešli suťák a počali se škrábat vzhůru. Někteří s menšími obavami, jiní s většími. Ne, že bychom byli až tak velcí strašpytlové, ale nechali jsme se nahlodat úryvky a hodnocením našeho průvodce, kterým byl malý Klettersteigatlas. Postupovali jsme v příjemném tempu a opět si lámali hlavu nad slovinským termínem jištěná cesta. Kramle byli, takže jsme byli rádi alespoň za ně.

Když už byl vrchol téměř na dosah, stalo se očekávané. Bylo hnusně. Mraky se prostě rozhodly, že už nikdy nic neuvidíme a zahalili špici Skuty do šedivého hávu. Trošku jsme se tedy přioblékli, pokusili se skulinkami v mračnech trochu rozhlédnout, a když se výhled nekonal, cvakli jsme si jednu vrcholovou a šli jsme nazpět.

Dolů to šlo, jako pokaždé, o něco snadněji, takže jsem uznal, že jištění zas tolik třeba není a předchozí stížnosti na zabezpečení mi nepřišli najednou tak oprávněné. Ale bez remcání bychom to nebyli my, žejo. Potkali jsme pár „místňáků“, kterým se na domácí půdě přece nemůže nic stát, takže o úvazky, brzdy a přilby lehčí prosvištěli okolo nás. Dolů jsme se dostali celkem v krátkém čase a znovu jsme stáli v suťáku. Z mlhy se vynořilo několik postarších turistů, kteří rozhodně nebyli živi skálami, a přesto se rozhodli zdolat vrchol, což nás příjemně překvapilo.

Krom toho z mlhy vykoukli i kozorohatí. Rozvalovali se nad cestou a tvářili se světaznale. Chvilku jsme je obtěžovali cvakáním foťáků, a když nás to přešlo našli jsme v mlze batohy a pokračovali v návratu k dodávce.

Vystoupali jsme na Rinku, s úšklebkem hleděli do údolí a na sluncem ozářený vrchol Skuty, odkud musel být v tu chvíli prima rozhled. S očekávaním sestupu po feratě jsme se navlékli do setů vrhli se dolů. Čekal nás do té doby asi nejdelší a nepodivnější sestup. Kde bychom čekali ocelovou záchranu, zela díra a nebezpečí uklouznutí a pádu nám připadalo tak reálné, že jsme se doslova vlekli. Alespoň na některých místech. Vlastně jsme se v diskuzi točili stále v těch samých bludných kruzích. Oblíbená témata byla třeba: „tady je to vo držku“, „kam jako jdou bez toho jištění“, „to je trochu převýšení, ne?“, „kdy jako bude ta hospoda?“, a tak podobně. Nakonec jsme se ocitli dole a jako o závod jsme se hnali ke Krajnské chatě. Tam došlo na dlouho očekávané Laško a rozveseleně občerstvení jsme vcelku rychle sestoupali do údolí. Někdo si cestou ještě zalyžoval v suti, ale jinak jsme se spořádaně blížili k místu, kde měla stát dodávka. Přišel čas na vtipy o odtažení, pokutách, ukradených kolech a nebo rovnou celých dodávkách.

Dodávku jsme našli a s úlevou jsme razili vstříc kempu u jezera a těšili se na koupel. Škoda, no, že ten potůček u kempu bude studenej.

Zapsal Kukyna