Slovinské Alpy - DEN VI. - čtvrtek 16. srpna

Den, kdy se šlo na Triglav 

Den, kdy jsme se hodlali vydat na Triglav, pro mne začal již v noci. Téměř vůbec jsem se nevyspal. Ani mi moc nevadilo, že v noci Bobík zápasil s myšmi o poslední zbytky jídla. Aspoň jsem se nenudil. Zběsile svítil baterkou a až ráno nám objasnil, že se snažil zachránit křupky, jež byly pod postelí. 
 

Trochu jsem měl výčitky z toho, jak jsme vstávali brzo. V noci se šlo spát pozdě a tak jsme ostatní asi trochu budili. A ráno to nebylo o nic lepší. Chvíli trvalo, než se sbalily nejnutnější věci, pak se ještě uvařila rychlá snídaně a vyrazilo se vstříc novému dni.

Počasí bylo výborné. Počáteční stoupání jsme zdolávali západní stěnou, tak nebylo takové vedro. Cestou nám DaVinci s Fíjou a Míšou ukazovali, co absolvovali dny před naším příjezdem. Opět nás dostali ostatní lidé, kteří se s námi sápali nahoru. Samozřejmě s dětmi a bez sebemenšího jištění. Obdivoval jsem starší turisty. Ve svém věku se nebáli dát si pořádný výšlap, a nezůstali tak doma u televize s křížovkou v ruce. Cesta se nesla celkem v pohodovém duchu. Přeci jen při zadýchání všech nebyla příležitost mluvit o blbostech. Všichni jsme si postupně zvykali na nové složení. Zprvu to bylo spíše to staré, které se jen shodovalo svou přibližnou geografickou polohou. S lehkým úbytkem sil ubýval více i okolní porost. V jednu chvíli jsme se ocitly na velkém pahorku, kde jen rostly skalnaté tvary ze země.

Za jedním větším skaliskem se objevila v sedle ohromná chata s dvojicí větrníků. Zasloužená pauza nebyla promarněna a využila se pro oběd. Nele to ten den nesedlo, tak nás nechala jít na vrchol samotné i přes vnady hor, které někteří z nás opěvovali. Tak se šlo dále a výše a občas jsme Nelu hledali pohledem, jestli sedí na stejném místě jako po našem odchodu.

Nebyli jsme sami, kdo se dral na vrchol. Dešťový mrak se nenechal pobízet na rozdíl od Nely a postupně nás doháněl. Ale náš dosažený cíl nezmařil. Na vrcholku na nás čekala boudička s vlaječkou popisující rok, kdy byla vystavěna. Dosáhli jsme výšky přes 2864 m n. m. podle toho, jak kdo byl vysoký. Bohužel se nepodpořila místní zaměstnanost ani koupí piva, ani koupí Coca-Coly. Nenechali jsme se ani vyfotit a nechali cvaknout naše grupenfoto samospoušť, která se nám nabízela zdarma.

Mrak nás nechal vystoupit nahoru, ale při sestupu nás nešetřil. Sice moc nepršel, ale z jiných vrcholů ho volala bouřka, která nevěstila nic dobrého. Nic se naštěstí nestalo. Zatímco jsme šplhali obezřetně dolů jiní, nechci psát turisti, se sápali na vrchol držeje se připraveného hromosvodu.

Nela se mezi tím seznámila se skupinkou Slováků na chatě, ke kterým se přidala ta naše, abychom společně okupovali území chodby, kde nepršelo. Dávali jsme si do nosu, zatímco venku lilo a padaly kroupy. Postupem času se zvyšovalo naše odhodlání se pořádně obléknout, zapnout vodotěsnou úpravu oblečení a vyrazit. Čekat nemělo smysl, čas se krátil a nikdo nechtěl jít za tmy. Cesta se urychlila seběhnutím menšího suťáku. Občas se to slovo skloňovalo ve všech pádech tak, že by člověk radši ohluchnul. Kluzká skála nenechávala některým průchod obezřetnosti, což se vymstilo uklouznutím nohy jinam, než by bylo milé.

S jištěním se nedalo vůbec počítat, téměř žádné tu nebylo. Čas ubíhal rychle. Každý více myslel na to, kam má dávat nohy, když slézal po ocelových skobách trčících z potůčků vody. Okolí zavalila mlha, tak vlastně člověk ani neviděl, kam by mohl spadnout. Zpětně to zní hůř než si to každý ve skutečnosti uvědomuje. Kuna sebral cestou pláštěnku, kterou někdo zanechal roztrhanou na zemi. Také se tu válela pohora. Trochu mě zamrazilo, co ještě potkáme. Naštěstí nic horšího. Míjeli jsme se občas s dvěma Slováky, kteří šli již dříve. Tady v horách po dešti nevylézají ani slimáci, ani žížaly ale mloci. Vystavují se na kamenech, až se každý bojí, aby je nezašlápl. Všichni chtěli mít cestu brzy za sebou, tak jsme se trochu roztáhli po cestě. V údolí byla chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, kde kdo je. Kuna utekl napřed, což později obhájil s pochopení všech. Nic, sešli jsme se, všichni v pořádku a za nastupujícího večera nás čekala poslední část cesty údolím mezi stromy.

Večer se nedělo nic překvapivého. Vařila se večeře a všichni byli rádi, že to mají za sebou. Nevím, jak ostatní, ale já jsem výšlapu rozhodně nelitoval. Splnilo se nám to, co se očekávalo. A tak jsme mohli v klidu zalézt na palandy společné ubytovny a nabírat síly na nadcházející den.

Zapsal Honzina