Slovinské Alpy - DEN VII. - pátek 17. srpna

Jsem Martuljkov slap, vodopád, jak říkají Češi. A takoví se za mnou tuhle vypravili, budu vám o tom vyprávět.

Přišli až skoro k večeru, přilby nasazené. Oni snad věří tomu, co píší u přístupu k mojí spodní části. Prý že padají kameny! Nedivím se, že si je ta paní s pejskem divně prohlížela. Co asi dělali celé dopoledne, že se za mnou vypravili až tak pozdě? Vypadali, jako kdyby den předtím vylezli na Triglav a pak spali až do dvanácti. Možná pak ještě nakupovali, dávali si oběd někde v parku u luxusního hotelu, o kterém si mysleli, že je výchozím místem ke mně. Já to těm turistům říkám pořád, že to má být penzion a ne hotel. Ale od té doby, co penzion zavřeli, se hledá špatně. Každopádně tahle parta vypadala dost zmoženě. A jak s sebou táhli ty krámy, smyčky a železa! Asi si mysleli, že tady je ferrata. No tak v průvodcích to o mně píšou, ale já jsem skromný. Přístup ke mně není snadný, ale těch padesát metrů strmějšího stoupání po kramlích se dá zvládnout i v teniskách. Ne ne, ferratu tady nemám. Zato je ke mně dlouhá cesta lesem. A pozor, tak čtvrt hodiny cesty ode mě je bivak! No vážně. Však se tam ten jeden Čech šel podívat. Po tom, co si mě řádně prohlédli a vyfotili (ten den mi to vážně slušelo, kapičky se tříštily na úplně drobounké, skála se mi leskla...!), slezli ten kousek ze skály, přešli můstek a už si to štrádovali lesem dolů, no jo, už se skoro šeřilo.









































Ale tenhle dlouhán s foťákem pořád něco šteloval, zdržel se o něco déle a oni mu prostě utekli. Mluvili původně o bivaku, tak se vydal tam. Ale ti jeho kamarádi, ti šli už dolů k autu. A ušli pěkný kus, než na něj počkali. Probírali českou moderní hudbu a vůbec jim nevadilo, že jich je o jednoho míň. A pak čekali a čekali a on nikde. Špatně odbočil? Nebo šel k tomu bivaku? Volali mu telefonem. Nojo, co by s ním dělal tady v přírodě. Pak se jeden z nich vydal ho hledat. Už bylo šero. Bylo to jako z hororového filmu. Nejdřív se ztratí jeden, druhý se po něm jde podívat, pak třetí, čtvrtý... Naštěstí tihle Češi to znají, a tak už šli potom všichni pohromadě. A zanedlouho potkali prvního, který meztím vyběhl k bivaku, pohovořil s lidmi, kteří tam chtěli nocovat (bylo jich trochu víc než míst na spaní, kiš kiš), i s druhým, co ho šel hledat a našel. Když se vrátili k autu, muselo už být pozdě a oni nevypadali, že by se chtěli pouštět ještě do nějakého dobrodružství. Tipl bych si, že zamířili do kempu u Kranjske gory. Prý to tam není moc drahé a je tam moc milá paní, která je jediná ve Slovinsku, se kterou se dá mluvit česko-slovinsky, a nechá vás spát i na rezervaci, když není jinde místo.

Kdo ví, kde je jim teď konec. Ale mně je to jedno, já si tu klidně dál šumím a vymýšlím si příběhy lidí, kteří se na mě chodí dívat.

 Zapsala Kejdža