na ulici panuje čilý ruch, nepořádek a vedro. Zde dokupujeme nezbytné potraviny - seženete zde vše co u nás i za podobné ceny, kluci se vydali do outdoorového obchodu sehnat kartuše s plynem, obchod je poblíž metra Marjanishvili. domluvili jsme si sraz v obchoďáku. Kluci přicházejí s prázdnou, kartuše nejsou, ale prý by nám je do dvou dnů objednal. Jdeme pro benzín, máme totiž benzínové vařiče, které fungují i na plyn. Dále se vydáváme metrem dle cesto
ráno se v Omalu trochu rozkoukáváme, zapisujeme se na zdejší vojenské stanici, vojáci si potěžkávají naše batohy a uznalou grimasou dávají najevo, že to nemáme lehké, jelikož táhneme jídlo na dvanáct dní máme kolem 29 kg. Nasazujeme batohy a vyrážíme směr staré Omalo a Dartlo. Táboříme za soumraku u městečka Dartlo. Týž večer potkáváme další skupinku Čechů, která má podobný cíl.DEN3 Ráno vyrážíme na prohlídku města, počasí je
stále nádherné, nechtěně se však roztrháváme na dvě poloviny a
druhá půlka si myslí, že ta
první šla nahoru do vesnice na kopci a tak se tam vydává, mezi tím nás
odchytávají místní - první půlku - a lejou do nás jejich domácí pálenku, pak jdeme mezi lidi a vypijeme s nimi ještě dvě dvouapůllitrové lahve piva, které od nich kupujeme. Vrací se druhá polovina a místní nás ještě přemlouvají ať zůstaneme, že večer bude nějaká slavnost, dlouho se rozmýšlíme, ale nakonec vyrážíme dále na cestu směr Češo. Cesta vede stále údolím řeky Kvakhidistskali. Další táboření nás čeká v Češu, kde je též vojenská stanice, vojáci o nás nejspíše už vědí, a tak jdeme rovnou, opět si vezmou pasy a opíší si potřebné údaje, poté nás
ještě lákají, ať si s nimi jdeme večer zahrát fotbal, jsme utahaní a tak se trochu vykrucujem a zahrajeme to nakonec do autu. Ještě jdeme večer od místních vysomrovat nějaké pivo, což se nám nakonec podaří, za nějaký ten drobák a jdeme spinkat.DEN4 Ráno je trochu hnusně, snídáme a po standardních necelých dvou hodinkách
vyrážíme opět do práce. Po osmi kilometrech od Češa nás zastihne slejvák s vychřicí a po další půlhodině jsme úplně durch. Naštěstí vidíme pasteveckou chýši, a tak neváháme a prosíme je o vodu a o střechu nad hlavou, když nás vidí, tak nás vřele přijímají a hostí. Chýše nebo salaš, je tvořena suchou zídkou z břidlice do tvaru U, překryta je kládami a plachtou, uvnitř hoří oheň a kouř odchází průduchy ve střeše a spousta je ho i uvnitř, až nás pálí oči. Jsou zde silně cítit ovce. Hned nám nabízejí pohoštění, na ohni se právě v pomuchlaném hliníkovém hrnci restují ovčí vnitřnosti se solí. Salaš obývají, jeden Čečenec a jeden Gruzínec. Prostřednictvím Da Vinčiho se s ním bavíme, co dělají, odkud jsou a pod.
Vnitřnosti jsou již orestovány, a tak nám každému nandavají, je to moc do
bré, k tomu ještě dostáváme chléb, meloun a čaču - vinná pálenka, taky je moc dobrá a musím říct, že jemnější destilát jsem ještě nepil. Chceme jim za pohoštění zaplatit, ale nic nechtějí a ještě dostáváme hroudu výborného ovčího sýra, kterého tam mají snad tunu v
igelitových pytlích. Dále nám poradili, že kus dál je rozestavěná bouda, nejspíš taky pro pastevce, jak se později domníváme. Jedná se o malý domek se střechou a plastovými okny postavený je celý z kamene. Zde se trochu dosušíme Davča zde rozebírá svůj vařič. Přečkáme další noc. Následující den nás čeká výstup do sedla Atsunta.DEN5
3431 m. Až pod sedlo se jde docela v pohodě, potom se musí přebrodit řeka, když na to dojde voda je asi pokolena, ale dá se v pohodě, zde taky potkáváme výše zmiňovanou skupinku mladých čechů, kteří si do řeky hážou
obuv a pak ji se štěstím loví v peřejích opodál, jen nevěřícně koukáme. Za říčkou obědváme. Výstup do sedla je zdlouhavý, obzvláště samotný závěr, což je bohapustá jebačka suťovým svahem, která nemá konce:-), ale alespoň je zde stabilní pěšina. V sedle jsme pozdě odpoledne a je tu hrozná kosa a vítr, urobíme pár fotek a jdeme dolů. Michala cestou dolů bolí kolena, tím se náš postup zpomalil,
rozhodujeme se jak postupovat dál, den
byl dlouhej a náročnej, rozdělujeme se na dvě poloviny, jedna vyráží nap
řed druhá jde pomalu s Michalem a Zuzkou, kdyby něco. První půlka hledá místo na táboření, staví stany, nabírá vodu a vaří čaj pro kulhavý zbytek, stany stavíme již potmě a přichází mlha, začínáme mít strach o druhou půlku. Asi po hodině se mlha trochu protrhává a ve svahu pod sedlem již vidíme čelovky, máme smluvená znamení, kdyby něco, naštěstí nic a zbytek doráží již do vybudovaného tábora s čajem.Všichni toho máme ten den dost. DEN6 následujícího dne scházíme do Ardoti a následně pak údolím podél řeky Andaki směr Mutso. Při sestupu potkáváme skupinku Kanaďanů s gruzínským průvodcem a malými dětmy na zádech, prohodíme s nimi pár slov posvačíme a sestupujeme mezi bolševníky až k řece u dalšího významnějšího přítoku, který není tak znečištěn břidličným blátem se trochu umyjeme a pokračujeme v cestě. Večer ještě zmokneme a táboříme asi 800m před Mutsem. Zde je travnatý plácek hned u řeky, zřejmě hojně využívaný k táboření.DEN7 Ráno jdeme
na prohlídku starého Mutsa, vypadá jako hrad na skále, vše je nasucho postaveno z plochých břidlicových kamenů. Jsou zde i zachovalé hrobky s kosterními pozůstatky. Další naše kroky vedou přímo do Shatili, což je polovina treku
, kde většina lidí končí nebo začíná, pokud jdou v protisměru. Jen opravdoví drsňáci jako jsme my tudy jen procházejí a pokračují dál ve svém utrpení s batohem těžkým tak, až to neni hezký. Toto je na dlouhou dobu poslední místo, kam se dá opět dojet džípy. Nakupujeme zde sladké limonády pivo a další občerstvení, paní ze zdejšího kempu nám zde uvaří chinkali, což jsou takové knedlíčky
plněné masem a jsou vynikající. Večer jdeme na prohlídku města a poté posedíme u kořalky s jedním milým chlapíkém až do noci.
DEN8 Následujícího dne se vydáváme údolím proti proudu řeky Arghuni a dále prvním údolím doprava podél potoka Giorgitsmindistskali směrem na sedlo Isartghele 3486m. Cetsou podél potoka nás opět zastihne déšť. Míjíme jednu salaš, jednou přecházíme potok, později cestu trochu ztrácíme a travnatým svahem se drápeme k místu odkud vidíme stoupat kouř. Pěšina vede po pravém břehu potoka, pak se musí přejít na levý a prudkým svahem k salaši, nebo pak i odspoda vede široká cesta po levém břehu přímo k salaši, tou by se dalo jet nejspíše i džípem, my jsme však šli pěšinou. Míjíme jednu salaš, zde jen pozdravíme a jdeme dál, asi ve výšce 2400 m potkáváme další pastevecký přístřešek, kde skupina Azerbajdžánců stříhá ovce, prší, tak se knim
nakýblujeme a pozorujeme je co dělají. Občas s nimi prohodíme pár slov a fotíme. Na Isartghele a okolních kopcích sněží. Za chvíli vytáhl jeden z nich ze stáda ovcí jednoho kozla, zatáhl ho do kouta a tam ho podříznul a nechal vykrvácet. Poté ho vzali, stáhnuli z kůže, vyvrhli, uřízli mu zadní nohu a dali nám ji, ať si jí prej uděláme na ohni. Chvilku váháme, ještě otřeseni předchozím sledem událostí, ale nakonec si nohu vezmeme, ještě nám jí trochu napor
cují sekerou, holky ještě trochu okrájej vše osmažíme na pánvi a máme k večeři chutný předkrm. V mezeře mezi deštěm postavíme stany a pak jdeme zpět k pastevcům na kus řeči. Večer děláme ohýnek pastevci nám udělali na ohni výbornou kávu a pohostili nás opět melounem a rajčaty. Vyptávají se nás na různé informace, jaký mají plat pastevci u nás, kolik u nás stojí ovce a tak podobně, no prostě pro nás pražáky samozřejmé věci :-)
DEN9Ráno je opět jako vymetené a vrcholky okolních hor jsou poprášeny sněhem včetně sedla kam máme namířeno.
výstup vede zprvu poměrně ostrým údolím, které se dále rozevírá a poskytuje i nadále možnost táboření přímo pod výstupovým kuželem, dále cesta přejde na travnatý hřebínek, přimykající se k sedlu zprava, poněm se jde dokud to jde až začnou skály a suť vyjde se přímo na hřeben a ještě kousek se pokračuje ve svahu přímo ve směru hřebenu, potom už se jen traverzuje doleva téměř po vrstevnici sypkou sutí, právě v suťovém poli nás zastihl déšť s kroupami, což bylo trochu nepříjemné, ale v sedle už byl zase klid. Odtud již neexistuje žádná cesta a každý kdo tudy jde, jde v podstatě svou vlastní cestou a to platí až
k říčce Taniestskali.
Další tábor jsme robili na posledním možném místě, které je vidět už při samotném sestupu ze sedla, je na pravém břehu potoka asi 20m od něj, cestou ze sedla je ještě pár terénních boulí, na kterých by se dalo taky tábořit, my ale táboříme až dole u potoka. Museli jsme si zde však ušlapat několik bolševníků a vysokou trávu, abychom vytvořili místo pro všechny stany, nakonec se ale vejdem.
DEN9 Ráno je opět jasno. A právě tady nás čeká klíčový úsek našeho treku, údolí bez cesty. Nejprve postupujeme strmými travnatými svahy vysoko nad potokem, zprvu jsme zkoumali cestu podél potoka, to nejde, jedině, že
by se šlo přímo potokem tato varianta se nám zdá riskantní, můžem uvíznout v nějaké úzké soutězce. Nakonec tedy traverzujeme travnatý asi 40 stupňový svah.
Nebezpečí pádu je zde docela vysoké, jsme opatrní. Pozastavil nás až hustý les křovisek, zkoumáme jestli nejde někudy obejít, ale nejde. Jdeme skrz něj. Nakonec nás lesík vyhodil u strmého hliněného zářezu tvořícího levý břeh pravého přítoku potoka podle něhož jdeme. Svahem se nějak sesuneme dolů a ve stínu bolševníků a křovisek u potoka obědváme ušli jsme asi tři kilometry a začínáme toho mít dost. Zde se údolí poněkud napřimuje a cesta se stává o něco příjemnější, ale i tak jdeme téměř neprostupnou džunglí. Nejdem sice rychle, ale zato si alespoň nezvrkáváme kotníky v drnech vysoké trávy. Uprostřed této džungle narážíme na pohraniční stráž, kontrolují nás a posílají na stanici, která je asi tři km od nich u výrazného levého přítoku Taniestskali na rovné louce. po příchodu nás vítají zde přítomní vojáci, je zde krásně rovná posekaná louka, je asi půl páté odpoledne nebo nějak kolem čtvrté a ještě se nám nechce tábořit, ale nakonec se rozhodneme zůstat.
Večer se koupeme v potoce, táboříme, sušíme, vaříme.
DEN10 Vstáváme brzy, abychom stihli ujít co nejvíce, když jsme to dnes zaříznuli tak brzy, trochu na popud vojáků, kteří říkali, že dál se nedá tábořit, my jsme zas četli, že prej jo, no uvidíme. Dále pokračujeme po pravém břehu, obecně bych v tomto údolí ustanovil pravidlo, že pokud uvidíš lávku, tak po ní prostě přejdi, pokaždé když jsme tak neučinili tak jsme brodili o kus níže, ale i tak se zde musí několikrát brodit, lávky totiž nejsou všude.
Ale i tak musíme neustále hledat cestu a prozkoumávat terén, nakonec nám těchto pět a půl kilometru zabere asi šest hodin k soutoku s Asou zde jsme již naprosto psychicky a fyzicky vyčerpaní nikdo ve skupině už nemluví, aby ušetřil energii. A říkáme si, že jsme udělali dobře, že jsme zůstali tábořit u vojenské základny na rovňoučké louce s potokem, tady totiž moc míst na táboření není a když, tak už docela daleko a jsou dosti malá. Za pomoci lana brodíme řeku Asu, šlo by to i bez něj, ale proud je zde už docela silný a nerad bych se zde koupal i s báglem, obědváme a podél Asi pokračujeme širokým údolím do Akhieli. Zde se opět setkáváme s místním obyvatelstvem, dojet se sem dá již jen na koni, a tak na nás koukají trochu víc s údivem než všude jinde. "Tohle už je fakt kraj světa" říkáme si, ale i tak zde mají elektřinu, ale zatím nevíme odkud ji berou.
Večer se ptáme zdejšího obyvatelstva, jestli by nám neprodali nějaký chleba, my s Janou máme zatím dost, tak se toho neúčastníme. Da Vinčimu, ale zplesnivěl, tak by s klukama potřebovali doplnit zásoby. Říkali že nám ho udělají. Když jim řekneme, že chceme jen dva kroutí hlavou a říkají "vás ale je sedm, dva jsou málo". Nakonec si objednáme chleba všichni. Ještě týž večer příjdou k našim stanům a přinesou nám hrnec převařeného čerstvého mléka, které zkonzumujeme ráno k snídaní a část už večer.
DEN11 Ráno si jdeme vyzvedout čerstvý chléb, dostaneme ještě papriky a palici česneku. Za chleba jim zaplatíme předem dohodnutou sumu loučíme se a jdeme déle směrem na sedlo Arkhotistavisghele 3287m. Pozvolně stoupající cesta nás zavedla ke zdroji zdejší elektrické energie, byla jím malá elektrárnička, jejíž turbínka či co se krčila v rozpadlém domečku, ze kterého na všechny strany stříkala voda viz foto.
Dále se pokračuje stejným tempem až pod suťák pod sedlem, žádné velké stoupání, prostě pohoda, krásná krajina, výhledy, nikde nikdo. Při přechodu jednoho ze zdejších potoků Honzina vykoupal foťák a od té doby mu nefungoval.
Po chvilce dáváme oběd, máme čerstvý gruzínský chléb s ovčím sýrem a česnekem - naprosto geniální kombinace. Za další půlhodinku potkáváme skupinku Gruzínců s koněma jeden z nich je docela slušně vylitej, přicházejí ze sedla. Evidentně mají zájem o naše holky a přemlouvají nás, abychom zůstali, že do sedla už to nemůžeme zvládnout. Výrazně jim dáváme najevo, že ne, že jdeme dál, loučíme se s nimi a odcházíme a slyšíme už jen halekání dívčích jmen a po chvilce už je ticho. Po příchodu do sedla se opět zatahuje a vypadá to na déšť. Oblékáme se podle toho a vyrážíme dolů, začíná pršet a v dálce hřmí. Táboříme na
zelené louce u potoka dole v údolí, rychle stavíme
stany a jen co do nich vlezem strhne se solidní bouřka s krupobitím a vichřicí, že se bojíme, aby to nerozervalo stan. Po bouři uvaříme večeři a jdeme spát.DEN12 Ráno vstáváme trochu později než obvykle, sušíme a tak... cesta je dál velmi pozvolná, mineme vojenskou stanici, kde by si nás snad ani nevšimli, kdybychom před stanicí neposkakovali jako trotli, proběhne obvyklá kontrola a po šotolinové cestě jdeme do Juty. V Jutě chytneme první džíp, který uvidíme je jím Toyota 4WD, kdo víte jak toto vozítko vypadá, pak víte, že má jen čtyři sedadla a kufr asi tak na čtyři středně velké batohy, nás v tomto autíčku jelo osm včetně řidiče a sedm velkých batohů, celý džíp nás stál 70 lari, ale když jsme po necelých dvou hodinách jízdy vystoupili v Kazbegi měl jsem důkladně odkrvené nohy a skoro jsem nemohl chodit, bohužel z této jízdy nemám ani fotku byť jsem měl foťák v kapse, ale nemohl jsem ho ani vyndat, no nic stane se :-)) VÝSTUP NA KAZBEK
Po příjezdu do Kazbegi rozvrhujeme strategii da
lšího postupu, potřebujeme jídlo, hospodu, mačky, cepíny, ubytování... hned jak si utřídíme priority a myšlenky, jdeme do mountain house zeptat se za kolik půjčí vybavení, chceme znát i počasí, ale to nám nikdo neřekne a ani internet tu není i když se na svých stránkách holedbají, že ho mají. zatím odcházíme, že se ještě rozmyslíme. Me
zi tím se jako hladové kobylky vrháme do hospody a do přilehlých obchůdků a kupujeme si hromady jídla, sladkostí a ovoce, kdybych tohle udělal normálně, tak už se válím po zemi s pěnou u huby v křečích a mám hyperglikemickej záchvat. Po načerpání sil objevujeme ještě jednu půjčovnu, která je o něco málo levnější a jsou zde sympatičtější lidi, je vedle takového pomníku na náměstí v parčíku. počasí nám zde taky ne
prozradí, ale alespoň nám zde prodají podrobnější mapu taky od geolandu s GPS souřadnicemi, v mountain hauzu měli jen takový omalovánky co si můžete pověsit maximálně tak doma na zeď nad postel. Ty geolanďácký mapy co jsme měli jsou dobrý a když k nim přidáte i GPsku, tak se neztratíte. Docela jsme ji využívali pro zjišťování přesné polohy i na treku, fakt se to hodí a při výstupu na Kazbek to fakt chce mít s sebou. Dalším bodem bylo ubytování, které jsme sehnali po optání se místní paní, která nám dohodila paní Máju a jejího manžela, kteří nás ubytovali v přepychovém bejváku. Zvenku to vypadalo jako obyčejný dům, na zahrádce měli pod jabloní tele,
ale uvnitř to mělo výzdobu jako zámek, koberce na zdech postele s polstrovaným čelem masivní dřevěný nábytek, no prostě luxus. a to vše za cenu myslím že 10 lari za jedno jídlo a 20 nebo 30 lari za noc-no a ty jídla- večeři jsem měli problém v sedmi lidech sníst a snídaně to samý.
a z našeho pokoje z verandy byl ještě výhled na Kazbek. Další den jdeme ještě vyměnit prachy do místní banky dokoupit zásoby a kolem půl druhý máme sraz v půjčovně na půjčení matroše, tato druhá půjčovna je sice levnější, ale zase půjčují starší vybavení - staré ruské cepíny s dřevěným topůrkem a mačky, které nepřeštelujete bez klíče a šroubováku tak 10 - 15 let jim už asi bude, některé jsou i starší. Vyrážíme kolem půl
třetí směr kostelík Tsimba Sameba, motáme se vesnicí až se napojíme na pěšinu, která vede kolmo přes vrstevnice a neustále křižuje silnici ke kostelu, u kostelíku jsme za necelou hodinku cca 2200m. Prohlídneme si kostel a valíme dál. Jdeme po široké cestě, která jak později zjišťujeme vede jen k nějaké stavbě a tak se drásáme strmým travnatým svahem na pěšinu, která se táhne už od kostelíka nejprve spíše vpravo po hřebínku, pak přechází na jeho levou stranu. Tato nás pak dovede na dohled od ledovce, který vytéká od Kazbegu. Táboříme na zelené louce na dohled ledovci, Kazbek v mracích, všude je slyšet hučení ledovcových potoků. Následujícího rána je zataženo, stoupáme k ledovci, nazouváme mačky navazujeme se a jdeme, později zjišťujeme, že se zde nikdo nenavazuje. Uprostřed ledovce nás zastihuje déšť, který dále přechází v kroupy a sněžení, do toho Honzina ještě zjistil, že se mu povolují mačky a ještě zvolíme špatné místo výstupu z ledovce, takže se na něj musíme vrátit a jdeme o něco výše, kde je toto místo označeno červeným praporkem. Přicházíme na chatu lehce promočeni a fouká docela čerstvý vítr, moc dlouho neváháme a jdeme se ubytovat za 30 Lari/noc dovnitř, stan je tu za 10. Máme docela příjemnou komůrku s palandama, kam se pohodlně vejdem v pěti lidech, Zuzka s Michalem se odpojili pod ledovcem. Bavíme se v kuchyňce s ostatními lidmi a ti říkají, že už tu čekají čtyři dny na hezké počasí, což nám moc naděje nepřidá, na chatě to chce být brzy je tu pak nával a v té sibérii bych venku spát nechtěl.
Jsou tu i nějací Češi. Zbytek dne je hnusně. Vstáváme mezi osmou a devátou a je úplně vymeteno a bílo. Jdeme na aklimatizaci! Bereme jídlo, mapu, GPSku zapomínáme na krém a vyrážíme. Přístroj jsem zapnul už u chaty, abychom si natrasovali cestu přes ledovec a mohli potom podle něj jít v noci nebo při nouzovém ústupu, Jana má trochu střevní problémy a zvažuje jestli nakonec půjde na vrchol nebo ne. Nejprve se jde suťákem přímo od chaty rovnoběžně s ledovcem, poté cesta přejde plynule na ledovec až se vyjde cca do 4100 m zde je již ledovec pokrytý sněhem a jsou zde patrné trhliny, navazujeme se a stoupáme do 4300 m. Přišla mlha otáčíme to a jdeme zpět. Cesta v jednom místě prochází kolem skalního masívu, tvořeného slepenými šutry, když jdeme zpátky, neustále na nás něco padá. jelikož je kolem poledne a do skály svítí slunce, celá ta hmota taje a sypou se z ní šutry. Když se dostáváme nejblíže ke skále uvolnili se z ní tři obrovské balvany o průměr
u skoro metr, které se velice vehementně kutálejí přímo na Davičiho, ten zdrhá co umí a kličkuje mezi ostatními šutry na cestě, my zdrháme zase nahoru. Až se situace uklidní rychle toto místo proběhneme. Po příchodu na chatu, zjišťujeme, že jsme opálení více než jsme si představovali. Vaříme véču, koupíme si pivo, čteme knížku. Jdeme spát kolem osmé a budíka máme na 02:00. V noci nemůžeme moc usnout, přemýšlíme o výstupu. Konečně usínám. Připadá mi to jako slabá půlhodinka když zvoní budík. Vstáváme, snídáme, balíme, mažeme se krémem, máme padesátku, a vyrážíme ve čtyřech Kolem 03:15. Jana nakonec nejde. Je jasno jsou vidět hvězdy a všechno je zmrzlé, z chaty vyrážíme předposlední, nasadíme volné tempo a následujeme průvod čelovek, postupem času většinu lidí před námi předcházíme. Vychází měsíc a celé údolí se zaplavuje měsíčním svitem, už není potřeba ani čelovka, díky sněhu je krásně
vidět, je ticho a panuje neuvěřitelná atmosféra. Navazujeme se u trhliny do které Rádošovi den předtím sfouknul vítr rukavice a tak jde v půjčených palčácích od Jany. Dále je ledovec plochý a je na něm asi půl metru čerstvého sněhu, vyšlapáváme ostatním stopu, když jsme v sedle začíná vycházet slunce a krajina dostává nový rozměr.
Ze sedla vidíme další dvě dvoučlenná družstva, brzy doháníme i je. Jedno je nějaký místní gajdík s klientem pověsíme se za ně a jdeme druzí. Nabízím jim, že budeme chvilku prošlapávat, ale nechtějí. Brzy cesta přechází v traverz severní stranou kopce, svah je zde docela strmý, ale je tu dost sněhu, a tak zůstáváme navázaní, na tvrdým firnu bych se asi odvázal na něm se hůř brzdí obzvláště jste li ve čtyřech na laně, jen lano víc mezi sebou napneme, abychom o sobě věděli co se děje. Když si gajd nasazuje mačky, tak jej předcházíme, za chvíli na nás haleká, že je lepší jít více spodem a tak jdeme opět za něj. Mezi tím nás předcházejí ještě dvě družstva. Silně pociťuji nedostatek kyslíku a vydejchávám se po každých pěti krocích a říkám si "mám já to zapotřebí takhle se tu dřít". Pod sedlem mezi dvěma vrcholy jde cesta kolmo přes vrstevnice přímo do něj a ke konci přechází v jednoduché lezení přes převějku. V sedle ostatní družstva odpočívají a fouká zde opravdu silný vítr a já už necítím prsty u nohou a to mám dvoje fusekle. Moc se nerozmýšlíme a rovnou to napálíme na vrchol. Zde cesta přešla v jednoduché ledové lezení, jelikož jdeme první nejsou zde žádné vysekané stupy a tak musím jít po předních hrotech, cepín držím za hlavu a lehce jej zasekávám do ledu. Odhaduji sklon tak mezi 45-55 stupňů, lepší je jít vlevo u skalisek, je to tu trochu mírnější, lano držíme napnuté. A po nevim kolika minutách cca 15 jsme na vrcholu GPSka ukazuje něco kolem 5040m.n.m. v mapě je 5033 m.
Na vrcholu si se všemi podáváme ruce fotíme. je vidět celý Kavkaz až k Elbrusu. No prostě nádhera. Na sestupu vítr ještě zesílil, dolů jdeme již nenavázaní a navazujeme se zase až na ledovci, sestup hlubokým sněhem je docela příjemný cestou ještě potkáváme ostatní skupinky. Kritickým úsekem cesty se opět stává průchod pod Khmaurou - což je výše zmíněná stěna, která se moc ráda sype. Jedná se asi o půl kilometru dlouhý úsek cesty, kde vás může každou chvíli sejmout šutrák velkej jako vy samy. Zastavujeme se na vyvýšeném bezpečném místě a po chvilce vidíme kamennou lavinu, jak si to štráduje přímo přes cestu a i potom se tam v jednom kuse něco sype, obcházíme tedy tento úsek hlouběji ledovcem. Na chatu přicházíme kolem poledne a kolem třetí odpoledne se vydáváme přes ledovec dolů. Když jsme pod ledovcem tak na Kazbegu je už zase hnusně. Táboříme u kostela. Ráno sestup do kazbegi, hospoda, Maršrutka do Tbilisi. Po příjezdu do Tbilisi, nás odchytává hned po výstupu z metra myslím, že to bylo na Marianishvili, nějaká paní a nabízí nocleh za 15Lari člověk/noc. Je to dobrá cena a tak jdeme. Ubytuje nás ve svém bytě, chvíli zde pobudem a pak se jdeme projít po městě. Zbytek večera zakončíme v pivnici, kde jim vypijeme všechno pivo a sníme všechen chleba. Další den si prohlédneme staré i nové Tbilisi, cukrárna, hospoda, nakupujeme dárky, zajdem s Janou do sirných lázní, zbytek jde na hrad. Žasneme nad blikajícím slimákem, který se klene přes řeku, prezidentským palácem se svíticím vajíčkem na střeše a podobnými skvosty zdejší architektury, no prostě nás toto město nepřestává udivovat. A v noci hurá taxíkem na letiště a domů. A to je konec.
Žvejk
nakonec hurá do Žabláku na nákupy. Od civilizace se musí odvykat postupně. Vyzkoušeli jsme místní samoobsluhu, pekárnu i poštu a s igelitkou v ruce jsme vyrazili k Černému jezeru. Bylo sice modré, ale kluci se přesto rozhodli si do něj zaskákat. Obešli jsme jezero a narazili na pejska, který tam čekal na Bobíka, hned se k nám přidal a vůbec mu nevadilo, že ho s sebou nechceme. Po chvíli už mu nožičky nestačily, a tak to vzdal, ale my víme, že tam bude čekat dál… Po cestě do kempu jsme se stavili v Ivan do, kde jsme původně chtěli nocovat, ale páni taxikáři tam nemají známé, a tak nám řekli, že to není dobrý kemp a zavezli nás jinam. Nebylo to tam levnější ani hezčí, a tak příště zase k paní se slivovicí.
