úterý, 10. srpen 2010
Tohle probuzení bylo jiné než ostatní. A vůbec celá noc byla jiná. Jestliže včera nám přibyl do stanu Rádoš, nebylo to zdaleka nic proti dvaceti lidem, se kterými jsme spali v jedné místnosti tentokrát. Bylo větší horko, větší hluk a především jsem se cítila divně, probouzejíc se vedle cizích kluků. To se mi totiž běžně nestává. Vstávali jsme v sedm, s tím, že chceme vylézt na Velký Kriváň dříve než davy turistů, jenomže to jsme netušili, že oni taky vstávají v sedm. I když naše ráno proběhlo rychleji než jindy, přece jsme chatu opouštěli mezi posledními. Alespoň jsme měli zdravou snídani a ne párek.
Začali jsme stoupat dálnicí a marně vyhlíželi včerejšího medvěda. Od výťahu se už hrnuly davy, a tak jsme si do kopce pospíšili, ale všechno marné, už je tam rušno jako pod koněm, už se na vrcholu každý fotí. Běžíme dál, většina téhle verbeže to na Kriváni otočí. Před námi je houpavé klesání a pak stoupání na Malý Kriváň, ale to už je slabota, žádný Stoh, víš co, hlavně nejvyšší vrchol byl Velký Kriváň 1708 metrov, Malý má jen něco přes 1600.
Na vrcholu dáváme sváču v závětří, hrozně fouká, ale turistů je tu míň. Stěžuju si, že moc ženeme, a Rádoš s Bobíkem vymýšlejí budoucnost svým a Honzinovým dětem. Opět sestupujeme, prodíráme se klečí, Bobíkovi se to nelíbí, já nějak nemůžu, ale oběd ještě ne, teď jsme svačili, dáme ho na vrchu Suchý. Terén se mění, před námi jsou skalnaté vrcholky. Cesta se místy rozdvojuje, zevláci v teniskách jdou cestičkou okolo skalek, my, batoh nebatoh, se vrháme přes ně. Na vrcholu Bílých skal si dáváme oběd a koukáme do kraje. Hele, co to támhle je? No, tam na té louce… Tyjo, to vypadá jako medvěd! No jasně, hýbe se to tak! Jo, to je jasnej medvěd. A hele, támhle je druhej! A támhle…že by třetí? Počkej, to už je divný. No a staví se na zadní? A má fialovou bundu?! Škoda no, že jsou to jen lidi na borůvkách…
Teď nás čeká Suchý a pak sestup na Chatu pod Suchým, kde možná přespíme. Během oběda nás předešli tři vandráci, které jsme potkali poprvé pod Rozsutcem. Dneska je vidíme vlastně už podruhé. A taky lidi, kteří možná ukradli Kunovi mapu. Nebo si jen taky koupili „omalovánky“. Na Suchém je zase doháníme. Hodina do hospody, tempo se zrychluje, i když při prudkém sestupu bolí kolena. A v chatě už sedí tři týpkové a pijí kofolu. Z flašky – cože? A to jako nemají nic točeného? A za spaní 7 EUR? Tak tady teda spát nebudeme, tůhle! Chvíli posedíme u lahví, popovídáme o škole a rozhodneme se to dojít na Starý hrad, který je jen asi hodinu od Strečna, snad se tam bude dát spát.
Cesta dolů je náročná, musíme sestoupat asi 1000 metrů. Všichni jsme se shodli, že kdybychom si s někým nepovídali, bylo by to hrozné (ale my si povídali), a taky na tom, že nechápeme, proč staví hrad pod kopcem. Čím víc jsme se blížili k hradu, tím víc jsme potkávali turistů. Docela nám jich bylo líto, protože nám by se nechtělo na večer sápat do takového kopce. Na hradě jsme odhodili batohy a celý jsme ho prolezli.
Spát se tam pochopitelně nedalo. Nebo dalo by se, ale převládly hlasy, že je to tam nechutný a že jdeme na louku ještě blíž ke Strečnu. Sešli jsme tedy do údolíčka k potoku, a protože jsme už byli opravdu unavení, rozhodli jsme se najít nějaké místo u potoka. Tentokrát nalezl „Ráj“ Rádoš. Bylo to útulné místečko na ostrůvku v potoce, kde už zřejmě někdo před námi kempil. Nechutný to sice taky trochu bylo, ale buď míň než na hradě, nebo nám to už bylo víc jedno. Hlavně jsme se mohli opláchnout v potoce, což bylo po náročném dni opravdu příjemné. Jen jsme se nemohli shodnout, jestli to bylo ledový nebo jen hodně studený. Každopádně jsme usínali s příjemným pocitem, a to hlavně, že můžeme spát, jak dlouho chceme.
