21. října 2011

Montenegro True Story - DEN I. - pondělí 1.8. 2011

NA BĚLEHRAD! TEDY...NA KELETI-PU!

Nikdo si po šesté ranní ve florenční hale plechovku gambáče nedal. V alkoholových kuriozitách totiž nikdo z naší skupiny Rádoše nepřekoná. Ani Péťa, Matouš, Kuna, Kája či Lukyk. Ani já. Zato Matouš se znal se stewardkou od žlutého autobusu mířícího do Budapešti a galantně ji poprosil, zda již můžeme nastupovat:
"My deme na svý místa!"

Osmi hodinová jízda byla obohacena o útok Kudlanky nábožné (Mantis religiosa) z časopisu Kačer Donald, který, nutno říci, od dob mého dětství značně zvýšil cenu na úkor kvality zápletek. Ještěže pustili exkluzivní film. Byl o pejskovi, který poté, co navázal extrémně blízký, pravdivý a láskyplný vztah se svým pánem, na něj dlouhých jedenáct let čekal na nádraží, když se pán nevrátil z práce, kam ráno odcestoval vlakem. Bohužel, nikdo z výpravy (kromě mě teda), nepochopil emocionální náboj a opravdovost snímku, jež byl natočen podle skutečné události. S kým to jedu do hor, ptal jsem se sám sebe? Až se mi něco stane, budou se jen koukat, jak pomalu umírám? Musel jsem to risknout.  Jediné, co mohlo mé druhy částečně omluvit byla skutečnost, že zatvrdili svá srdce, aby v drsných horách přežili...

V Budapešti jsme měli krásných devět hodin. Nekompromisně ovlivněni kultovním snímkem Revizoři jsme zamířili do metra a plynulou maďarštinou: "Six kámoš tuba tuba," si koupili jízdenky. A potkali jsme revizory! Zklamání. Nezmlátili nás, nebyli celí od krve a neodmítali jet po eskalátorech na povrch, na denní světlo. Neměli jsme si kupovat ty lístky. 
Na vlakovém nádraží jsme si složitě rozměnili maďarské fufníky, abychom zjistili, že úschovné boxy na eura jsme napoprvé přehlédli. No nic, tak se šlo na tah. Svítilo slunce a široké rýsované ulice zahlcené dopravou nás dovedli až k majestátní budově parlamentu na břehu Dunaje. Káva v nedalekém podniku nám dodala sil na cestu přes řeku, na hrad. Z rozhledu z hradního návrší jasně vyplynulo, že Budapešť je vlastně Praha. Přesto, od dominantní sochy orla byl na město upadající do tmy krásný pohled. Pouliční umělec mě s Matoušem za pár fufníků naučil pár základních maďarských slovíček. Investice do rychlokurzu se nevyplatila, asi za 2 sekundy jsem všechno zapomněl. 

Ve 23:30 jsme konečně vyrazili na Bělehrad, Vávro, na Bělehrad. Obsadili jsme kupé. Matouš sundal fusekle. Lukyk otevřel whisku....a už na pasové kontrole se nám hezky spalo. Kolem půl osmé ranní jsme za zvuku štěkajících psů dorazili na bělehradské nádraží. To už je ale příběh dalšího dne.

Jo a ještě jsem sem měl napsat, že vágus mluvil francouzsky. Ale u toho jsem nebyl. Takže nemohu potvrdit.


Zapsal Bo