Baskická zima

(Jako kulturní příspěvek ke čtení dávám k dispozici ukázku od další místní skupiny: )

Konečně trochu k věci - nějaký horopis a události z posledního měsíce a půl

Baskická zima má spoustu podob. Někdy vypadá jako ta naše, jindy je to počasí, o kterém se člověku jen zdálo, když v Rejdicích klepal kosu ve dvou svetrech a bundě ve spacáku. Připadá mi, že tu ani neprší tolik, jak jsem čekal, ale co není, třeba ještě přijde.

Co se týče horalsky-výletových možností, mám se v Donostii tentokrát od začátku velmi nad poměry. Od prvního víkendu tady se mě ujali známí z minula, kteří jsou drsnými horaly z okolních usedlostí a vysmívají se do očí zpohodlnělosti slečinek, mezi kterými převážně trávím pracovní dny, zabrán do zběsilého výzkumného snažení. Jezdí se tedy obvykle o víkendu dodávkou některého z nich někam nahoru, kde se pak buď leze, chodí, či střídavě oboje. Což je bezva, ono by to jinak do hor moc ani nešlo. (Z vyprávění stařešinů jsem vyrozuměl, že místní veřejná doprava po venkově je sice na poměry hispánského poloostrova velmi dobrá, ale i tak se nedá pořádně nikdy nikam dostat, aby se pak šlo i stejný den vrátit. Neexistence čehokoliv jako IDOS je už jen tečka za onou historkou. Gora ČSAD & ČD! :-)

Vozí mě převážně horský vůdce Ibon, kterého na oplátku trénuji v anglické konverzaci. To je dobrá vzájemnost, i když jsou i situace, kdy by člověk potřeboval rozumět s větší jistotou a radši nuceně přechází do espaňole, třeba když už visí na zasněžené skále a vysvětluje se, jak se mají správně používat dva cepíny zároveň. 

K horalské skupině se naposledy přidal nový český návštěvník města Martin, který do jazykové melanže vnáší pro zpestření učení se baskičtiny, takže jsme naposled byli už vlastně čtyřjazyčný tým. Zpočátku jde člověku hlava kolem, ale mozek přivykne. 

Pro ilustraci trocha fotodokumentace z víkendových událostí:

Jeden z hřebenů v NP Aralar v typicky baskickém počasí. Jednodeňák jako..

 Došlo i na jeskyně, v Aralaru je jich nejspíš hodně, ale kdo do nich nespadne, nejspíš je bez průvodce neobjeví.

Tohle místo s výhledem je například 40 minut od našeho bytu, můžete všichni klidně závidět:)

 Lezecká oblast Etxauri v Navaře, jedna z místních hlavních. Hladoví místní supi vyhlíží, jak si kdo zapíná sedák a kdo si zapomněl helmu.

 Zamyšlený Ibon během pauzy před stoupáním zasněženým suťákem, jenž stoupá vlevo nahoru. Ke konci před vrcholem na skalkách došlo i na cepíny, ale tam nebylo jak fotit. Takže mi můžete a nemusíte věřit.

 Sestup ze zimního Txindoki, není to vidět, ale jsme promoklí, že to člověk nepamatuje.

 Slunný výlet se spolubydlícími, vlastně procházka podél pobřeží směrem k Francii.

Davinci horolezcem, zdolal převis i v keckách, je líný jít si koupit lezačky. Upřímně, horší byla plotna před ním, bez adheze to neleze. Vápencová oblast Egina. 

Tak to máme v souhrnu víkendy od chvíle kdy jsem dorazil. Přes tejden je to furt ta samá laboratoř, kde je nás rekordní počet dvanácti výzkumníků ve skupině. O tom ovšem zas jindy.

Pro zájemce je tu rozpracovanější fotodokumentace s popiskama, záležitosti i mimo hory:

https://picasaweb.google.com/petr.davinci/Donosti2012

A tím končí tento pozdrav z cizích končin! Mějte se v domovině dobře, já se tu asi z donucení společenským tlakem naučim lézt a třeba něco někdy podnikneme!:)

Davinci

Montenegro True Story - DEN VI. - sobota 6. 8. 2011

       Možná jsem si to občas trochu vymyslela, protože deník tohoto dne je navždy ztracen, tak, jak to podobně drsné deníky dělávají… Jednou určitě nadejde jeho čas a pravda vyjde najevo, do té doby mě když tak opravte vy. Jedno vím ale jistě…

…to ráno jsme vstávali brzy. Měli jsme totiž v úmyslu stihnout autobus ze Žblabáku, který odjížděl v půl desáté. Už od prvního vystrčení ospalé hlavy ze stanu bylo jasné, že včerejším dešťům je konec a během přesouvání na Bjelasicu že budeme pod těžkou palbou sluníčka s   animráčkem. Po všech obvyklých ranních rituálech jsme vyrazili včas a hrdě na autobusové nádraží vstříc dalšímu dobrodružství. Tam jsme ale zjistili, že autobus jede až v jedenáct.    

 Snad to byl žal nad zbytečně předčasně ukončeným spánkem, co nás donutilo zapadnout do nejbližší hospody. Byla hned na nádraží a abychom okusili co nejvíce z místního pivství, dali jsme si srbského Jelena. Byl to malej a drahej lahváč. Pak jsme se vydali naposledy do místí pekary potěšit slinu a bříško čerstvým pečivem a na poštu, poslat pohled Honzinovi. Autobus v 11 hodin opravdu jel a jela s ním také další skupinka čechů. Prohodili jsme s nimi pár slov, zjistili, že jedou tam, co my a pro jistotu se s nimi více nebavili. Zanedlouho nás autobus vyplivnul na přestupní stanici, na mostě přes Taru, kde jsme byli obliti vedrem a turisty. Na mostě proudily zástupy lidí a aut a dole, hluboko pod mostem, občas protekli na raftech vodáci. Po prohlídce mostu jsme se uklidili do stínu, opodál byl hezký pejsek.

 Po chvíli už se v dálce objevil žlutý pidiautobus, který nás měl dopravit do Mojkovce. Bylo v něm narváno a tak jsme krosny naházeli kam se dalo. To se nezdálo řidičově pacholkovi impulzivní povahy, který se je jal rozčileně odhazovat z nějakého pytle, cedíce přitom skrz zkažené zuby zcela srozumitelné „jebať!“. Měl v tom pytli určitě ukrytý nějaký drahý a křehký paš. Ale držky  nám nerozbil a tak jsme se šťastně hlubokým kaňonem Tary dokodrcali až na nádraží v Mojkovci. Tam nás přivítala polední idylka - hlasitá balkánská hudba linoucí se z ampliónů, vedro, prach a cigára, a my se vydali hledat obchod. V něm jsme strávili asi půl století, než jsme byli s to připustit si skutečnost, že nemaj pořádný sušenky. Naproti obchodu byla pekara, kde dělala namakaná paní dobrý hamburgry. Ještě rozdělit jídlo a mohli jsme, hurá, vyrazit! 

Po deseti minutách se nám ale podařilo se ztratit a tak jsme alespoň nabrali vodu výměnou za cigarety u jednoho staršího pána, co bydlel vedle nádraží u staré rezavé továrny uprostřed bordelu v polorozpadlém domečku s přísnou ženou a rozbitým traktorem. Jestli mu za ty cigarety, co si od nás vzal, nezpůsobila jeho osvícená žena nějaké velké nepříjemnosti, bydlí tam ještě dnes.

Pak už byl čas vydat se konečně do těch hor. A tak, jen co se nám podařilo najít správnou cestu, začalo stoupání. Bylo dlouhé a výživné, díky batohům naditým dlabancem a   také díky značení, které spíš nebylo úplně všude, a tak jsme se nejmíň stopadesátkrát ztratili. Postupně jsme nechávali za zády výhledy na město, chatky rozeseté po kopci nad ním a pak i louky, pastviny a osamocené domečky. Ale planiarsky dom, cíl naší dnešní cesty, kde nikde tu nikde, i když značení neustále slibovalo, že už tam budem! Cestou nás občas míjela zaprášená auta (ano, byla tam cesta jako blázen) a jednou taky kůň s pánem ve svátečním obleku. Což bylo mnohem poetičtější.

 Vydrželo nám docela dlouho dělat si naděje, že dom už bude za další zatáčkou, ale na konec jsme to přece jen vzdali a rozdělali stany na loučce u cesty. Už se pomalu stmívalo, když jsme vařili večeři. Byla tůůze dobrá, protože večeře po tak dlouhém dni a navíc mezi kravinci při měsíčku…ani jiná být nemůže!

 Zapsala Péťa

Kulturní hudebně antropologický příspěvek z cizích krajin: (por Davinci)

          K pobavení, tanci i poslechu posílám jednu veselou místní punk-rockovou písničku s překladem a původním textem pro nadšené španělštináře. Slova v Baskičtině zvýrazňuji pro snazší odlišení.

Španělsko vpřed – Mrtvý Pankáči

Kdyby mě viděla moje milá, kdyby mě viděli moji kámoši, zlinčovali by mě na náměstí, že jsem zrádce a idiot.. 

Já co jsem víc baskickej, než památnej strom z Gerniky, tak když hraje národní mužstvo, nevim co se mi děje..
Hraje Španělsko!!, Ra ra ra!!, Mistři světa - vyhrajou!! Moje svědomí, je mi jedno!!
Nemůžu se udržet a nekřičet...
Španělsko vpřed!!!
Ta reprezantace má něco do sebe ...
Abnormální fotbalisti, s divnejma čírama, panebože, jak se to tvářej, a co maj za úžasný ženský...
Milióny a milóny úchyláků, se ztvrdlejma klackama, křičí, křičí, křičí...
Španělsko vpřed!!
Góóóóól!!!

Gora España – Lendakaris Muertos

Si me viese mi amatxo, si me viesen los colegas, me linchaban en la plaza, por traidor y por idiota,
yo que soy más vasco, que el Árbol de Gernika, cuando juega la selección, no sé lo qué me pasa.

Juega España!!, Ra ra ra!!, Los mundiales, Va a ganar!!, Mi conciencia me da igual!!
No puedo evitar gritar...
Gora España

La selección tiene un no-sé-qué...

Futbolistas subnormales, con las crestas chungas, dios mío, qué pintas llevan, y las tías buenas...
Millones y millones de anormales, con las chorras duras, gritan, gritan, gritan...
Gora España!! Gol!!

Montenegro True Story - DEN V. - pátek 5.8. 2011

ДЕН 5.

           Bouřka, která nás od včerejšího dne strašila přeháňkami, se konečně odhodlala, a tak v noci na dnešek, někdy po jedenácté hodině, ždímala vydatně nacucané mraky přímo nad pastvinami u Skrčského jezera.

V sedm hodin ráno jsme se vysoukali do zimy, posilnili se „večerníčkem“ a na příhodně postávající balvany rozházely mokré plachty. Vylezl i Matouch, kterému se včerejší bolavé nohy trochu umoudřily. S nadšením jsme pak všichni pozorovali jak sluníčko sestupuje na vrcholky hor a těšili se z přitékajícího tepla.  

   Vyrazili jsme tedy na koupel do jezera, které bylo průzračné jako led a málem tak studené. Jeho čirý vzhled zmátl i černohorského čmeláka, který si zjevně šel vyzkoušet své nové brusle a málem polykal hmyzí andělíčky, když namísto ledové plochy přistál na hladině. Naštěstí ho s odhodláním Mitche Buchannona tým Ku+Bo zachránil. Nakonec tedy nikdo neutonul a koupel byla nanejvýš příjemná a krom toho také potřebná.

Než jsme se nasnídali, z proklínané zimy se stal opět hic, že by se dal krájet. U kohoutku vedle domku pana správce, kterému se za žádných okolností nedostává drobných, jsme doplnili zásoby vody. Bobík si ještě vyprosil jednu láhev, dokonce s příchutí. Nevím už, jestli jsme byli překvapení nebo jsme jen zasvěceně pokrčili rameny, ale na dně vyškemrané dvoulitrovky polehávaly zbytky pálenky.

Následující dvě a půl hodiny jsem strávil přemlouváním mých nohou, aby mě donesly až na vrchol Planinice(2330m). Batoh těžkl, konec byl v nedohlednu a do toho se nás počasí snažilo přesvědčit, že polední slunce je pro výstup to pravé ořechové. Jistě, lepší než bouřka, ale pár mráčků by určitě nikoho nezabilo. Výstup jsme přežili a výhled byl opravdu pěkný, takže předchozí námaha se najednou zdála podřadná a remcání naprosto zbytečné. Na vrcholu jsme dohnali i dvanáctičlennou skupinku (prý) Slovinců, kterou jsme šmírovali včerejší den z Kuku Bobotova, a další lidé začali proudit i z opačné strany. Bylo tam všude překvapivě živo. Po nezbytném posvačení jsme začali sedmikilometrový sestup do údolí. 

Na rozvalinách salaší jsme poobědvali a předvedli další převlékací divadélko, jelikož se znovu přihnalo pár bouřkových mraků. (Divadélko ve skutečnosti předvedla jen Kája, která vytvořila přímo pláštěnkový tank a vyčkávala. V tu chvíli duch hor a bouří uznal její výkon za dostačující, zatleskal a rozhodl se, že nás pro tentokrát promáčení ušetří.) Slejvák nás jen tak polechtal a zmizel skrápět okolí Žabljaku. My neotáleli a v jeho stopách jsme si vykračovali na Mlinski potok. Celý sestup byl vleklý a vyčerpávající a zdaleka ne tak zábavný, jako výstup a rozhled z údolí žádný. (To možná vysvětluje, proč se hory nezdolávají odshora dolů…!) Před kempem jsme se dohnali i bouřku a zbytek cesty došli v dešti.

Ikdyž jsem si v průběhu dne říkal, že nám počasí dělá naschvály, tak schovaný pod slunečníkem v kempu s Nikšičkem za éčko od paní správcové jsem musel dát Bobíkovi za pravdu: „Jestli muselo ten den pršet, tak nebyla vhodnější chvíle.“

 (Neoficiální zpravodaj: V ten večer se prý Bobíkovi také na okamžik ztratily pohorky, když vylezl ze sprch. Prý byli schované na trámech nad umývárnou. To ale tvrdí on. O tom jak se tam mohly dostat nikdo nic neví. Zvlášť ne Matouch. Možná poradí pobavené turistky z Francie… nebo alespoň přesvědčí vlastníka nepořádných pohorek, aby si příště nevymýšlel.)

Zapsal LUKYK

Montenegro True Story - DEN IV. - čtvrtek 4.8. 2011

ДЕН4.
...aneb obrázkový deník náhradník

Vyrazili jsme do zamračeného dne. Na cestě k Bobotově Kuku jsme ale potkali ledovou jeskyni, která nám poskytla chvilkový a studený úkryt před deštěm a pohostila nás whiskou s ledem.


Počasí se potom naštěstí umoudřilo a Bobotov Kuk (2523 m.n.m.) jsme zdolali suchou nohou.

Po obědě v sedle pod vrcholem na nás dokonce vykouklo sluníčko a na další cestě se nám otevíraly krásné výhledy do míst, kam jsme mířili.

Při sestupu ze sedla Matouše začala bolet kolena, takže jsme šli napřed, kouknout se po noclehu a vysondovat, jak je to s (podle mapy) slibovanou chatou u jezera. Došli jsme ke zděnému domečku, kde nás hned zkasíroval hlídač národního parku a nabídl nám spaní buď u něj na betonové podlaze za neuvěřitelné peníze, nebo flek na stan u menšího jezera za kopečkem, kde bylo ale tolik lidí, že jsme se na to vykašlali a vrátili se po svých stopách o pár set metrů zpět, kde jsme mezi balvany a kravinci našli dvě skromná místa na naše stany.

Na konec náročného dne jsme se ještě šli potichu vykoupat do krásného jezera, kde Matouš řval tak, že ho slyšel celý Durmitor.

zapsal Ku