Montenegro True Story - ДЕН IX. - úterý 9. 8. 2011

Heslo dne: Každá ledvina drahá

Abychom vyspali neduhy, posunuli jsme budíček až na osmou. Dlouhý spánek je však zjevně posílil, protože se rozhodly kromě Lukyka přivodit blivno i mně. Ale bylo hezky. Krásné nocležiště nám přichystalo ranní osvěžující koupel a borůvky do müsli. A ačkoli jsme nespěchali, stihli jsme časový limit.

Byl hrozný hic. Plazili jsme se pomalu za vidinou piva za tři hodiny a marodi se ládovali paralenem. Když tu náhle nám cestu zkřížil býk vydávající podivné hýkavé zvuky. Naštěstí ho naše červená trička nechala i v takovém horku chladným. Vůdci výpravy slibovali stín, ale stále jsme šli po sluníčku. A Matouš pořád nepsal a nevolal. Jestlipak má ještě obě ledviny? Někdo přišel s teorií, že třeba nemá kredit. Ano, to je možné! Ba skoro typické! Péťa mu tedy píše, ať nám kdyžtak zavolá alespoň z budky, že je v pořádku.

 

Kousek od Trešnjeviku jsme narazili na skupinku Černohorců a Čechů, kujících trojjazyčně nějaký výhodný obchod. Pán Černohorec, hned jak nás spatřil, už nám poloněmecky-polosrbsky nabízí, ať přijdeme do jeho ekochaty na pivo hladné a další pochutiny. Chvíli jsme se rozhodovali mezi touto oázou a krčmou u silnice okupovanou motorkáři a Čechy. Ekovolba se nakonec ukázala být dobrou, pivo nebylo drahé a pán byl moc hodný. S Nikšičkem, broskvovým sokem, kartami a dalším paralenem nám bylo blaze. Jediným záporem bylo, že neměli chipsy. Tak jsme si nechali udělat krompiry, pořád jsme doufali ve smažené, i když jsme rozuměli, že nemají fritézu. Asi po hodině dorazily na stůl vařené brambory ochucené něčím jako je podravka. S chutí jsme se do nich pustili.

 

Asi v půl páté jsme se zvedli a zaplatili. Pán nám dokonce nabídl výhodné spojení do Mojkovace (až se budeme vracet), že taxík je drahý, ale mohl by nás svézt jeho kamarád, že mu zavolá, až ve čtvrtek přijdeme. S díky jsme se vydali zas nahoru, na planiarenske sklopiště. Měla to být hodina cesty, jenomže to bychom si nesměli na rozcestí vsugerovat, že cesta s krávami je cesta se značkou. Bobík velel zpátky, už jdeme moc dlouho po vrstevnici a nešli jsme přes potok. Ale my viděli tu značku. Tam, za tou krávou. Asi po půl hodině nám to došlo. Zpátky to bylo daleko, a tak jsme to vzali odbočkou, která vedla mírně do kopce. Ani ta se nezdála vést správným směrem, a tak jsme se nakonec rozhodli pro les hlava nehlava pařez nepařez. Prošli jsme různými typy lesů a viděli obrovské jahody, kterými jsme se bohužel nenaládovali k prasknutí, protože jsme se chtěli dostat do tmy na sklopiště.

 A vážně, klobouk dolů, trefili jsme to. Pro táboření se nám ale nakonec zdála příhodnější loučka s rozestavěným domem (na sklopišti byla chata na chatě), s krásným výhledem na Komovi, jen přes kopeček k prameni. Slunce zapadalo a nad údolím se stahovaly mraky. Snad nás minou, zítra má být ještě hezky. A teď už jen něco do žaludku a spinkat, ať máme sílu, tak brou noc!

Zapsala Kejdža

Pouštní vandr

          Zapsala Fíja

… Opuštěné městečko na okraji pouště. Ospalé sobotní poledne. Liduprázdné ulice, chuchvalce prachu a pouštních rostlin se výhružně převalují sem a tam. Na hlavní ulici jsou připraveny ohrady na býky. O břevna se opírají místní s cigaretou v ústech. Na dva cizince se dívají s nevraživou zvědavostí…

            Arguedas – ospalá vesnice na okraji pouště Bardenas Reales. Hned u autobusu si nás vyhlídla čarodějnice ze squatu, že nás zasvětí do své umělecké tvorby. Všechny stěny oné budovy byly pomalovány fantaskními výjevy lidí, kteří prý kdy jeli okolo (i s jejich podobiznami a vlajkami), zvířat a kombinací obojího a o všem nám autorka několikrát vyprávěla. Trvalo dlouho, než se nám podařilo pokračovat dál. Vlajku České republiky jsme jí načrtli mezi osla a králíka, aby jí mohla přikreslit, až bude malovat nás... Prošli jsme městem ke kostelu. Popis města výše rozhodně nepřehání, bylo to jak na mexické hranici. V baru jsme si dali kafe a skopový závitek (asi) a vyrazili do pustiny. Poušť začíná hned za vesmicí. Za kostelem se tyčí první (štěrkovo-hliněná) stěna Bardenas Reales.

             Orientační vsuvka: Nejlepší mapa oblasti, která se dala koupit, byla taková omalovánka v měřítku    1 : 35 000, 11 let stará. V Bardenách v podstatě nerostou stromy, jen trnité křoví, kopce vypadají impozantně, ale vlastně moc velké nejsou, nejsou tam lidé, auta, domy. První kontakt s orientací v krajině je mizerný – člověk nemá odhad, jak je co velké a jak je to daleko (většinou to ani moc velké, ani moc daleko není).

            Vyrazili jsme nejpřímější cestou k Ermitě de Yugo – poslednímu bodu civilizace, kde jsme si chtěli nabrat vodu a tak. Po cestě jsme si jí trochu spletli se zábavním parkem, který tam od nakreslení mapy vyrostl a my o tom nevěděli. Z brány zábavního parku nás vyhodil jihoamerickej hlídač, že si myslí, že tam jít nechceme. Taky že jsme nechtěli. Na celém jihozápadním úbočí hory Yugo vyrostlo cosi jako obří matějská. Přímo na hřebeni stála věž, která nahoru vyváží na lavici lidi, pak je spustí dolů a oni u toho ječej. Věž je vidět do daleka a ječení je taky slyšet do daleka. Tak jsme se parku vyhnuli a vyrazili přes nově postavenou silnici ke skutečné Ermitě. Tam jsme si dali oběd, nabrali vodu a pokračovali dál do opravdové pouště.

            Sešli jsme z hřebene Yugo (kde je Ermita a o kousek dál ta věž s ječícíma lidma), tam už bylo jen pár lidí, co se tam zatoulali, a kaňonem na dně údolí jsme šli na východ do středu pouště. Bylo hezky teplo, foukalo a trní kvetlo, ještě tam semtam rostly nějaké borovice a celkově to byla příjemná cesta. Potkali jsme ovce s ovčákem a šli kaňonem po jejich stopách. Už jsme byli v centrální části Barden, když se začaly honit černé mraky a my začali hledat, kde se schováme (a případně přespíme), až bude fakt hnusně.

Geologická vsuvka: Bardenas reales jsou tvořené vrstvami sedimentů, které jsou různě zpevněné. Řekla bych nějaké prachovce, ale moc jistě to nevím (Davinci si myslí, že vápence). Vždycky je víc vrstev málo zpevněné horniny a potom vrstva pevné. Jak se vrstvy sedimetů vyplavují a zpevněné zůstavají, vznikají z toho různé pokličky atd. Když tam ale zaprší, tak to musí být masakr, protože se všechen prach změní v bahno a to teče a přelévá se a vznikají nové kaňony a cesty se propadají a tak. V návodu u mapy se píše, že po bouřce se v Bardenách nedá vlastně pořádně chodit, natož čímkoliv jezdit.

            Útočiště jsme našli v Los Molares – na mapě to bylo označené jako statek a taky to asi kdysi byl. Teď to byla vybydlená strašidelná hacienda s ovčími kostmi. Vedle ale byla docela zachovalá kůlna, do které jsme si narovnali poházené palety jako přípravu na nocležiště. Chvíli jsme jen tak koukali a fotili. A v tu chvíli se na obzoru objevili koně – to byl zážitek jak z Ducha Llana Estacada, kterej na mě jako malý zanechal silnej dojem (duch s bizoníma rohama na obrovskym koni se prohání pouští, šlehají z něj plameny, lidi se ho bojí a on zabíjí padouchy). Ty koně vypadali obrovský – asi 6 obřích koní s jezdci na obzoru. Jak má člověk pocit, že jsou kopce velký a vzdálenosti velký, tak ty koně vypadali neskutečně obrovský.

No ale pak se zas udělalo hezky, tak jsme se vydali dál na procházku, která se nakonec protáhla na osm kilometrů a až do setmění – přešli jsme vlastně na opačný konec pouště k zřícenému hradu Castillo de Peňaflor na pokličce a spaní v Molares jsme vzdali. Cestou jsme zjistili, že nikde vážně žádné lidi nepotkáme, a že vodu v žádném stavení nezískáme, protože všechno je komplet opuštěné. Kromě ovčákova karavanu, kde mžourala žárovka. 

            Spali jsme v křoví v borovicovém lesíku, což bylo mnohem lepší než kůlna s ovčíma bobkama.

            Ráno jsme posnídali s výhledem na hrad (stojí na pokličce, která se pod ním zmenšuje, už se tam vlastně vejde jenom věž a ani ta asi nevydrží dlouho) a domek hlídače (vybydlený a bez hlídače). Viděli jsme na obzoru lidi – na čtyřkolkách. Ten den se udělalo v celým Španělsku hezky a v Bardenách přestalo foukat a bylo fakt pouštní vedro. Vylezli jsme na náhorní plošinu nad námi a došli na vyhlídku na hranu Punta de la Estroza. Dnešním cílem byl sloup Castildetierra, který stojí uprostřed pouště Bardena Blanca a je to jediné místo, kam jezdí turisti – jezdí si ho fotit. Z Punta de la Estroza jsme viděli auta na parkovišti vedle sloupu, kde jsme chtěli nabrat vodu.

            Cesta vedla z hřebene dolů do Velkého Kaňonu (Baranco grande). Míjeli jsme divné pouštní útvary, které vytváří tekoucí bahno, a byli jsme v tu chvíli rádi, že je hezky. To nás ale postupně přešlo, protože v kaňonu byla naprostá výheň. Spálili jsme se a měli jsme i trochu úpal. Ten kaňon je ale krásnej, spousta záhybů, jeskyněk, převisů a tak.

Na dně zůstal zbytek vody, kterou jsme museli někdy přeskakovat, byla to taková ovčí voda – brodit by se to nikomu nechtělo. Pak jsme dokonce museli z kaňonu ven, protože se přes ní už nedalo dostat. Nahoře jsme obcházeli další ramena vedlejších kaňonů, museli jsme se vracet, když to nešlo prolízt. Na mapě ta cesta vypadala asi na 7km, ale šli jsme to vlastně přes půl dne. Kolik to bylo ve skutečnosti, není vůbec jasný.

Orientační vsuvka: Když už si zvyknete, že nic není tak velký, a tak daleko jak se zdá, tak přijde druhej extrém – čekáte, že všechno je blízko a brzo tam budete. Nebudete.

Ke sloupu jsme došli k večeru a zjistili jsme, že tam není nic kromě hliněného parkoviště a zavřené boudy. K Ermitě de Yugo se nám znovu nechtělo, tak jsme vodu vyškemrali od cyklisty, co tam byl s dodávkou, dal nám 5l. Od něj jsme se dozvěděli, že v každém stavení musí být aspoň jedna přístupná místnost, aby se do ní lidi mohli schovat, když začne pršet. To byla pozitivní zpráva. Horší bylo, že v ní velmi často byl neskutečný bordel.

            Spali jsme mezi kopcema blízko sloupu, byla spousta hvězd a trochu foukalo. Ráno nás vzbudil déšť (vlastně jen taková přeprška, ale kdo to měl vědět), tak jsme se zabalili a šli si do zaplivaného domku u sloupu dát snídani. Naštěstí pršet přestalo, tak jsme nemuseli dovnitř.

            Dnešním cílem bylo dostat se z centrální části pouště (Bardena Blanca) do oblasti, která je víc zelená a míň pouštní – Bardena Negra. Skoro celá cesta k druhé části národního parku vedla kolem vojenské oblasti, která je uzavřená a kde se provádí cvičení na boj v poušti. Stíhačky startovaly vždycky, když se zatáhlo, a trefovaly fiktivní vesnici (maketu) a pár letadel na zemi. Bylo to docela strašidelný. Lítali nadzvukově a hřměly všude okolo. Krom toho taky fakt sříleli, ale asi jen cvičnejma, co dělaly na zemi bílý  obláčky. Ve vojenské základně jsme poprosili, jestli by nám nedali nějakou vodu. Nepustili nás tam, flašky jsme jim podávali přes bránu a vysílačkou hned hlásili, že jsme přišli, a co chceme. ("Está aquí un typo con su novia, y dicen que quieren aqua. ... Sí, turistas. ... Sí seňor.") Dostali jsme spoustu vody (8 l). Ze včerejší cesty kaňonem jsme měli pořád žízeň, tak nám to ani nepřišlo nějak přehnaný množství. Zajímavej moment byl, když se původní chuť se v přebytku vody oplachovat a koupat změnila po troše počítání na zodpovědný pocit, a barel se 4 litry vody a množství plných PETek putovali do nitra gemm. 

            Vylezli jsme na hřeben, kterým začíná Bardena Negra a trochu zmokli. V nejbližším stavení jsme našli dokonce domorodce (jednoho místního a dva imigranty). Pán nám řekl, že to on tam provozuje vyjížďky na koních a že vylepšuje některé domy (které vlastní), aby byly připravené pro turisty (třeba tenhle). A taky přemýšlí o tom, že by nakreslil vlastní mapu, protože tam zná každou cestu a ty stávající mapy stojí za houby. To jsme mu chválili. Naučila jsem se říct španělsky pequeňo camino (malá cestička). Za chvíli jsme šli dál a domorodci odjeli. Ale rychle přišla bouřka, tak jsme se zase vrátili a večer a noc přečkali v otevřené garáži toho domu.

            Plán na zítřek byl dojít do Ermity Sancho Abarca na jižním konci Bardena Negra, protože to bylo další (jediné) místo, kde byla voda. Hned ráno jsme ztratili cestu (to nás varoval už pán od koní, že ty cesty úplně nesedí), tak jsme to střihli jen tak přes kopce a trefili jsme se, kam jsme chtěli. Přešli jsme hlavní silnici a vylezli na první náhorní plošinu Bardena Negra. Skvělý. Najednou začne krajina, kterou člověk zná, ptáci zpívaj, borovice voní a jde se úplně krásně. Narazili jsme na stavení, kam by se vešlo tak 30 lidí. Zrekonstruovanej dům s obytnou místností, černou kuchyní a prostorem pro zvířata. Všechno čistý (protože okolo asi nikdo nechodí) a stavěný původními metodami. Až tam zas pojedem, tady budem spát J .

            Přes první náhorní plošinu to šlo rychle, z druhé náhorní plošiny jsme viděli zástupy větrných elektráren a Bardena Blanca v dálce. Všude černé borovice a kvetoucí trní. Je to tam hezký, ale výhled už není tak dramatický, je to víc jako doma. Ale to nám vůbec nevadilo, spíš naopak.

Cestou k Ermitě je dokonce i několik obydlených (alespoň sezónně) domů. Na kopci s Ermitou se staví nový hostel a je tam refugio pro poutníky. Byli na nás hodní, asi mysleli, že jdeme do Santiaga. Nahoře je dokonce několik „městských“ domů s normálníma popisnejma číslama, ve kterejch se bydlí. Takový malý náměstí.

            Ráno jsme nás nějaký dělník vzal do města Tauste, abychom se pomalu začali přesouvat domů. Spaní v refugiu na zemi, kde byl centimetr prachu, a cesta dodávkou ze stavby nás dodělaly – v Tauste se nás trochu báli a to jsme ještě den předtím vypadali docela slušně. Tak jsme si dali kafe (na plastovejch židlích před pekárnou) a převlíkli se do „slušnýho“ (=spacího) a vydali se na policii, kde mají jedinej psanej jízdní řád autobusů ve vsi. Všechno nám ujelo (protože jsme si dávali kafe a převlíkali se, a pak najednou byla polední pauza všeho).

Do Galluru, kde je nádraží, budeme muset pěšky. Cestou jsme (skoro omylem) stopli kamion s portugalským řidičem (nikdy předtím jsem nejela v kamionu – člověk je hrozně vysoko!) a tak jsme se do Galluru dostali celkem rychle. Tam jsme se přejedli v místní nádražce – když jsme řekli, že jdeme z pouště, a že chceme všechno, tak se shovívavě usmáli.

            Vlakem jsem dojeli do Tudely, kde je hrozně moc squatů a hezká katedrála se spoustou čapích hnízd. A pak už jsme jeli autobusem domů.

Kompletnější fotodokumentace viz: https://picasaweb.google.com/petr.davinci/BardeakVelikonoce