Slovinské Alpy - DEN VII. - pátek 17. srpna

Jsem Martuljkov slap, vodopád, jak říkají Češi. A takoví se za mnou tuhle vypravili, budu vám o tom vyprávět.

Přišli až skoro k večeru, přilby nasazené. Oni snad věří tomu, co píší u přístupu k mojí spodní části. Prý že padají kameny! Nedivím se, že si je ta paní s pejskem divně prohlížela. Co asi dělali celé dopoledne, že se za mnou vypravili až tak pozdě? Vypadali, jako kdyby den předtím vylezli na Triglav a pak spali až do dvanácti. Možná pak ještě nakupovali, dávali si oběd někde v parku u luxusního hotelu, o kterém si mysleli, že je výchozím místem ke mně. Já to těm turistům říkám pořád, že to má být penzion a ne hotel. Ale od té doby, co penzion zavřeli, se hledá špatně. Každopádně tahle parta vypadala dost zmoženě. A jak s sebou táhli ty krámy, smyčky a železa! Asi si mysleli, že tady je ferrata. No tak v průvodcích to o mně píšou, ale já jsem skromný. Přístup ke mně není snadný, ale těch padesát metrů strmějšího stoupání po kramlích se dá zvládnout i v teniskách. Ne ne, ferratu tady nemám. Zato je ke mně dlouhá cesta lesem. A pozor, tak čtvrt hodiny cesty ode mě je bivak! No vážně. Však se tam ten jeden Čech šel podívat. Po tom, co si mě řádně prohlédli a vyfotili (ten den mi to vážně slušelo, kapičky se tříštily na úplně drobounké, skála se mi leskla...!), slezli ten kousek ze skály, přešli můstek a už si to štrádovali lesem dolů, no jo, už se skoro šeřilo.









































Ale tenhle dlouhán s foťákem pořád něco šteloval, zdržel se o něco déle a oni mu prostě utekli. Mluvili původně o bivaku, tak se vydal tam. Ale ti jeho kamarádi, ti šli už dolů k autu. A ušli pěkný kus, než na něj počkali. Probírali českou moderní hudbu a vůbec jim nevadilo, že jich je o jednoho míň. A pak čekali a čekali a on nikde. Špatně odbočil? Nebo šel k tomu bivaku? Volali mu telefonem. Nojo, co by s ním dělal tady v přírodě. Pak se jeden z nich vydal ho hledat. Už bylo šero. Bylo to jako z hororového filmu. Nejdřív se ztratí jeden, druhý se po něm jde podívat, pak třetí, čtvrtý... Naštěstí tihle Češi to znají, a tak už šli potom všichni pohromadě. A zanedlouho potkali prvního, který meztím vyběhl k bivaku, pohovořil s lidmi, kteří tam chtěli nocovat (bylo jich trochu víc než míst na spaní, kiš kiš), i s druhým, co ho šel hledat a našel. Když se vrátili k autu, muselo už být pozdě a oni nevypadali, že by se chtěli pouštět ještě do nějakého dobrodružství. Tipl bych si, že zamířili do kempu u Kranjske gory. Prý to tam není moc drahé a je tam moc milá paní, která je jediná ve Slovinsku, se kterou se dá mluvit česko-slovinsky, a nechá vás spát i na rezervaci, když není jinde místo.

Kdo ví, kde je jim teď konec. Ale mně je to jedno, já si tu klidně dál šumím a vymýšlím si příběhy lidí, kteří se na mě chodí dívat.

 Zapsala Kejdža

Slovinské Alpy - DEN VI. - čtvrtek 16. srpna

Den, kdy se šlo na Triglav 

Den, kdy jsme se hodlali vydat na Triglav, pro mne začal již v noci. Téměř vůbec jsem se nevyspal. Ani mi moc nevadilo, že v noci Bobík zápasil s myšmi o poslední zbytky jídla. Aspoň jsem se nenudil. Zběsile svítil baterkou a až ráno nám objasnil, že se snažil zachránit křupky, jež byly pod postelí. 
 

Trochu jsem měl výčitky z toho, jak jsme vstávali brzo. V noci se šlo spát pozdě a tak jsme ostatní asi trochu budili. A ráno to nebylo o nic lepší. Chvíli trvalo, než se sbalily nejnutnější věci, pak se ještě uvařila rychlá snídaně a vyrazilo se vstříc novému dni.

Počasí bylo výborné. Počáteční stoupání jsme zdolávali západní stěnou, tak nebylo takové vedro. Cestou nám DaVinci s Fíjou a Míšou ukazovali, co absolvovali dny před naším příjezdem. Opět nás dostali ostatní lidé, kteří se s námi sápali nahoru. Samozřejmě s dětmi a bez sebemenšího jištění. Obdivoval jsem starší turisty. Ve svém věku se nebáli dát si pořádný výšlap, a nezůstali tak doma u televize s křížovkou v ruce. Cesta se nesla celkem v pohodovém duchu. Přeci jen při zadýchání všech nebyla příležitost mluvit o blbostech. Všichni jsme si postupně zvykali na nové složení. Zprvu to bylo spíše to staré, které se jen shodovalo svou přibližnou geografickou polohou. S lehkým úbytkem sil ubýval více i okolní porost. V jednu chvíli jsme se ocitly na velkém pahorku, kde jen rostly skalnaté tvary ze země.

Za jedním větším skaliskem se objevila v sedle ohromná chata s dvojicí větrníků. Zasloužená pauza nebyla promarněna a využila se pro oběd. Nele to ten den nesedlo, tak nás nechala jít na vrchol samotné i přes vnady hor, které někteří z nás opěvovali. Tak se šlo dále a výše a občas jsme Nelu hledali pohledem, jestli sedí na stejném místě jako po našem odchodu.

Nebyli jsme sami, kdo se dral na vrchol. Dešťový mrak se nenechal pobízet na rozdíl od Nely a postupně nás doháněl. Ale náš dosažený cíl nezmařil. Na vrcholku na nás čekala boudička s vlaječkou popisující rok, kdy byla vystavěna. Dosáhli jsme výšky přes 2864 m n. m. podle toho, jak kdo byl vysoký. Bohužel se nepodpořila místní zaměstnanost ani koupí piva, ani koupí Coca-Coly. Nenechali jsme se ani vyfotit a nechali cvaknout naše grupenfoto samospoušť, která se nám nabízela zdarma.

Mrak nás nechal vystoupit nahoru, ale při sestupu nás nešetřil. Sice moc nepršel, ale z jiných vrcholů ho volala bouřka, která nevěstila nic dobrého. Nic se naštěstí nestalo. Zatímco jsme šplhali obezřetně dolů jiní, nechci psát turisti, se sápali na vrchol držeje se připraveného hromosvodu.

Nela se mezi tím seznámila se skupinkou Slováků na chatě, ke kterým se přidala ta naše, abychom společně okupovali území chodby, kde nepršelo. Dávali jsme si do nosu, zatímco venku lilo a padaly kroupy. Postupem času se zvyšovalo naše odhodlání se pořádně obléknout, zapnout vodotěsnou úpravu oblečení a vyrazit. Čekat nemělo smysl, čas se krátil a nikdo nechtěl jít za tmy. Cesta se urychlila seběhnutím menšího suťáku. Občas se to slovo skloňovalo ve všech pádech tak, že by člověk radši ohluchnul. Kluzká skála nenechávala některým průchod obezřetnosti, což se vymstilo uklouznutím nohy jinam, než by bylo milé.

S jištěním se nedalo vůbec počítat, téměř žádné tu nebylo. Čas ubíhal rychle. Každý více myslel na to, kam má dávat nohy, když slézal po ocelových skobách trčících z potůčků vody. Okolí zavalila mlha, tak vlastně člověk ani neviděl, kam by mohl spadnout. Zpětně to zní hůř než si to každý ve skutečnosti uvědomuje. Kuna sebral cestou pláštěnku, kterou někdo zanechal roztrhanou na zemi. Také se tu válela pohora. Trochu mě zamrazilo, co ještě potkáme. Naštěstí nic horšího. Míjeli jsme se občas s dvěma Slováky, kteří šli již dříve. Tady v horách po dešti nevylézají ani slimáci, ani žížaly ale mloci. Vystavují se na kamenech, až se každý bojí, aby je nezašlápl. Všichni chtěli mít cestu brzy za sebou, tak jsme se trochu roztáhli po cestě. V údolí byla chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, kde kdo je. Kuna utekl napřed, což později obhájil s pochopení všech. Nic, sešli jsme se, všichni v pořádku a za nastupujícího večera nás čekala poslední část cesty údolím mezi stromy.

Večer se nedělo nic překvapivého. Vařila se večeře a všichni byli rádi, že to mají za sebou. Nevím, jak ostatní, ale já jsem výšlapu rozhodně nelitoval. Splnilo se nám to, co se očekávalo. A tak jsme mohli v klidu zalézt na palandy společné ubytovny a nabírat síly na nadcházející den.

Zapsal Honzina

Arnold (přeškrtnuto) Silvestr is back!

-I-

           Letošní snaha nepodlehnout povánočnímu lenošení a zažít zase trochu jiný Silvestr vedla neodvratně k zimnímu vandru. Někteří se prostě nemohli dočkat, a tak práskli do bot už osmadvacátého ráno a dospávali se cestou na Šumperk, protože balit na poslední chvíli ve dvě ráno je prostě nejlepší. Ve složení Kuna 50% a Lukyk 50% jsme v šest dvacet vyrazili na cestu.

           Snad to způsobila ospalost, snad vyšší moc, ale stalo se, že z moravského Zábřehu, kde jsme úspěšně ignorovali nějaké hlášení o rozpojování soupravy, jsme v příhodně pojmenovaném Bludově sjeli z trasy a místo Šumperku nás přivítali Hanušovice. Nebyla to bůhvíjaká tragédie, za sedm pětek nás pokladní poslala osobákem zpátky a lišácky na nás mrkala, jelikož nám regionální jízdenkou ušetřila pět korun. Zaráželo nás ale, že jsme předtím jeli z Bludova na černo, průvodčí nám beze slova orazil lístek, zavřel dveře a zmizel. Asi jsme se mu nelíbili.

           Když nakonec se zpožděním vylezla naše výprava v Šumperku, naše další kroky vedly k prodejně potravin, kde jsem při placení zjistil, že mám vlastně vymetenou peněženku, plněnou pouze stravenkami, které prostě mimo Prahu nefungují. Naštěstí jsem v zadní kapse nahmátl pětistovku, zaplatil a s posledním Karlem IV. přemítal, kde se ukrývají jeho kamarádi jako Palacký, Komenský a Němcová. Jak jsem po krátkém telefonátu zjistil, zůstali doma. Ujištěn, že mi je druhá vandrovní vlna přiveze k rozcestí na Čečole, posilnili jsme se ještě v hotelu Hansa prímovou česnečkou a pivem, a potom klouzavým krokem vyšli směrem na rozhlednu Háj, tedy do kopce.

Ačkoli není Háj žádná tisícovka, šlo se v tajícím sněhu neuvěřitelně pitomě a my začali tušit, že Králický Sněžník není moc reálným cílem, a že ani náš druhý plán, dorazit ten den na Čečolu k partyzánským bunkrům, se nám taky nepodaří. Když ne kvůli sněhu, tak proto, že v Rudě nad Moravou jsme tušili další hospodu. Cestou jsme ještě stihli u lesního kostelíka udivit mladou slečnu, která nám poté, co se dozvěděla, že se chystáme spát venku a přitom nejsme ze Šumperka, ale z Prahy, nevěřícně nabízela horký čaj ze své termosky. Když byla ujištěna, že neumrzneme a čaje nám netřeba, vyrazila svou cestou a my taky.

Hospoda v Rudě nakonec byla a spěchat jsme nepotřebovali. S opozdilci jsme se měli setkat až další den a okounět je lepší v teple u piva. Ale spát by nás tam asi nenechali, takže po menším nedorozumění, kdy jsme se dvakrát dožadovali piva, které nemají, protože se jim jenom leskla nabídková tabule, rozhodli jsme se poohlédnout po nějakém pěkném místě venku. Bylo to zase do kopce, a tak nás to brzo přestalo bavit, kilometry ve tmě neubíhaly a naším útočištěm se stal kopeček v polích.

Vybalili jsme celty a spacáky, trochu rozpohybovali zkřehlé prsty, zadupali pár uschlých větviček a začali si vyvářet na podivném lesním strništi českou konzervovou alternativu v pytlíku, neboli Express menu, která byla nejen expresně hotová, ale jelení maso bylo výborné a sladkokyselá omáčka taky nebyla k zahození.

Když už jsem byl řádně zachumlán v peří a připraven usnout a vzdorovat mrazu, volala ještě Kája, která přes veškerou svou snahu nechala moje peníze stejně doma a s velkým pobavením mi sdělovala, že peníze vybere cestou v Hradci. Za tu krátkou chvíli hovoru mi pěkně zmrzl obličej i ruce. Pak jsem znovu začal usínat a začala mě znervózňovat spíš představa, že budu muset v noci ze spacáku vylézt. Možná jsem se neměl tak posilňovat pivem.

-II-

Do druhého dne jsme se probrali tak akorát, večerní úkony provedli v opačném pořadí, tedy jídlo-vylézt-zabalit a po malém „sófá“ s překapávanou kávou, která se v mžiku dokázala proměnit na nefalšovanou lógrem nešetřenou ranní vzpruhu, jsme byli připraveni vstříc novému dni a očekávanému setkání s drahou tříhlavou, tedy o něco větší , polovičkou.

Sotva jsme vyšli, málem jsem si přelomil holeň, když se mi šprajcla v ledové krustě při seskoku na cestu. Bylo tedy jasné, že s ledem bude ještě legrace.

Když jsme došli k prvnímu z křížů, kterými byly cesty velmi hojně lemovány, začala krev zase proudit do prstů u nohou a my jsme rozvíjeli konverzaci o náboženství v Polsku a na Moravě, o rozdělení Československa a těžkém životě v oblasti Sudet.

Za krátko už jsme se motali křovím a potokem, kudy nás z Ameriky vedla modrá, protože kdyby vedla po cestě, tak by to asi dávalo smysl a vyhlíželi jsme nedočkavě partyzánské bunkry. Dočkali jsme se. Byl jeden a musím říct, že byl opravdu skromný. Prohlídka díry v zemi, vyložené dřevěnými trámy v dehtu, nám netrvala dlouho a když jsme dorazili na Čečolu, byl jsem celkem překvapený, když jsme zjistili, náš čas pro dva kilometry je asi jedna hodina. No, šlo se zkrátka nedobře.

Netrvalo dlouho a přestali jsme v tom být sami. Z dálky nesl vítr krom mrazu i halekání a za obzorem cesty začali vyrůstat tři postavy. Bobík, Péťa i Kája dorazili, byli jsme tedy kompletní, připraveni dát si sušenku, batohy na záda a vyrazit.

Zanedlouho jsme stavěli na sluncem zalité mýtině, protože jsme šli tak pomalu, že nás dohnal hlad, ale dali jsme mu co proto a od té chvíle se nám šlo mnohem lépe. Sice si mnozí pořád nechtěli připustit, že led klouže a co chvíli se po něm váleli v záchvatech smíchu, co jim síly stačili. Navzdory kluzkým cestám a přestávkám na manikúru jsme se ocitli u chaty, kde jsme nestavěli na pivo a spekulovali o loupeži sáňek, od které jsme nakonec upustili, protože jsme si uvědomili, že na pláštěnce od batohů to přece taky musí slušně jezdit.

Jako naschvál sjezdovka pod chatou, ač zledovatělá, neklouzala podle našich představ a parta sjezdových snaživců začala připomínat skupinku nebohých želviček, které někdo hodil do mrazáku krunýřem dolů. Sice to byla celkem zábava, hlavně oko diváka si užilo své, ale začalo přicházet pozdní odpoledne a my museli dál, protože druhá vlna neměla svůj tříhvězdičkový stan a bylo třeba ho vyzvednout v Malé Moravě, kde jsme měli sraz s Rádošem.

V cestě nám stálo ještě Podlesí, kde byl poměr obydlených domů a ruin asi tak půl na půl a uštěkaný bernardýn, který tu rozhodně čekal na Bobíka. Někdo se ještě nezapomněl vydovádět na ledu a my ostatní jsme si tak mohli vyslechnout novou teorii o padání, která byla o tom, že je lepší padat na vandru, než na skalách a pády je tedy nutno vyčerpat jak nejrychleji to jde.

Do hospody jsme dorazili celkem brzy a po krátkém telefonování jsme se dozvěděli, že asi dvě hodinky můžeme v klidu zevlovat, pít a hrát karty, protože Rádoš i stan dorazí až k večeru. Za necelé tři hodiny se zachránce bezpřístřešných dostavil, potřásl nám pravicí, předal stan, popřál šťastnou cestu a vezl zachraňovat zase jiné, žízní soužené kamarády na chatě, kterým vezl sud Holby. Při tom čekání jsme se pěkně rozseděli, rozbolavělé tělo se málem vsáklo do sedaček a z toho tepla všude kolem jsem si připadal mírně otupělý, ale mráz, který nás venku čekal jako starý známý, mě zase rychle probral.

Než jsme vykročili do temnoty, zapovídal se s námi cizí pán, zřejmě světoběžník a bývalý majitel oné hospody a vypravoval nám, kde všude byl, pochválil nás, že vandrujeme, a pak nám ukázal psa, který se umí v mžiku dostat z auta do hospody. Vyptal se odkud jsme, co děláme i kam jdeme, a když se to dozvěděl (že jsme z Praha jako) s přátelským udivením a se slovy „fak jů/ó?“ nám naznačil, že zná i cizí jazyk a na rozloučenou nám doporučil nepřespávat v žumpovém domečku.

Pak už nás nečekala žádná dlouhá cesta, byla tma a tak jsme sešli ze silnice a u potoka to „zakempili“.

-III-

          Další den se naše družina odvážlivců početně snížila, neboť Kája si to namířila do chaty o něco dříve než my a Kuna ji při tom doprovázel. Jak se později ukázalo na čárkovacím lístečku spižírny, utekla ne kvůli nevolnosti, ale za čtyřmi vychlazenými, což se snažila chabě zamaskovat připsáním Kunova jména do své kolonky spotřebovaných piv a několika vykřičníky.

          Ze společenstva jsem tedy zůstal já, Bobík a Péťa. Cesta byla fajn, akorát ta „Svině“ na nás koukala dost povýšeně a dokonce za sebou schovávala špatné počasí. Pod kopcem jsme nabrali zásoby vody, které nám ochotně natočila paní se smetákem, ale divila se, proč chceme vodu, když má v hospodě pivo a rum. Já se trochu divil taky, protože Bo & Pé nově nabyté zásoby vody stokrát přelili z lahve do vaku a zase zpátky, a potom je rozlili po ulici.

          Dál jsme pokračovali s Hobitem a světem Pána Prstenů a celou cestu na Sviní horu jsme se ujišťovali, že jsme všechny drobnosti a pohnutky jednotlivých postav pochopili správně, a že Gandalf neví která bije. Zatím začala být cesta méně ledovatá, zato více zasněžená a pomalu se blížilo rozcestí se sedmi cestami.

          U sedmi cest jsem nakonec sedm cest napočítal, ale dalo mi to celkem zabrat, jelikož se stezičky ukrývali ve smrčině opravdu mistrně. Zatímco jsem z přístřeší s lavičkou počítal, dorazilo pár běžkujících k rozcestníku a snažili se o zábavné pózy pro zpomaleného fotografa, takže k obědu to bylo dobré kino. Nutno ještě říct, že předpověď od rosničky, která Káju mezitím doprovázela do chaty, že bude ještě víc jasno než předešlý den, se začaly vyplňovat, takže se zatáhlo a začalo sněžit.

         Šlapání ve sněhu začalo být trochu monotónní a úmorné, hlavně když se člověk snažil, aby stopu běžkařské dálnice rozdupal co možná nejmíň. Pro zlehčení a odlehčení se na krátkou chvíli ujal druhý pokus o využití pláštěnky namísto saní a pomocí hůlek se z batohu stal hezký vlečňáček.

Už se zase začalo stmívat a na vršku nad sjezdovkou se objevil chlapík s červeným okem a snažil se nakouknout z jiné dimenze k nám a trhal při tom oblohu. Chvilku se tam potloukal a zase zmizel. Setmělo se ještě víc a plán cesty se ještě o něco zredukoval zkratkou přes sjezdovku. Nejdřív se nám sice nechtělo a přesvědčovali jsme autora plánu, že se nemůžeme motat potmě mezi sjezdaři, ale nakonec se ukázalo, že má Bobík úmysly spíše postranní a cesta vede po sjezdovce vedlejší a prozatím nepoužívané. Byla pěkně zmrzlá, tak jsme raději hopsali při kraji v závějích a sesunuli jsme se tak za tmy do Malé Moravy, právě když rolby vyjížděli luxovat sjezdovku kvůli večernímu lyžování.

Když jsme našli zastávku a autobusu a naplánovali si večer i ranní odjezd, skočili jsme si pro změnu do hospody. Krom hospodsky duchaplných debat si vybavuji hospodského juniora, který pilně sklízel ze stolů a nosil pití s profesionálním výrazem vysloužilého nálevníka. Taky jsem prohrál sázku protože místní pivo, pojmenované po vrcholu Hrubého Jeseníku, je Šerák a ne Širák, jak jsem si celou dobu myslel.

Při odchodu jsme se opět zapovídali, tentokráte s paní hospodskou, která byla rovněž nadšenou výletnicí. Zajímavé mi přišlo hlavně konverzační spušťadlo. Když totiž paní procházela kolem Bobíka, prohlásila něco ve smyslu: „No, to my když jsme chodili z výletů zakouření od ohně, tak to bylo hned šup prádlo do pračky. To bude mít maminka radost.“ Když nás provedla po místnosti, namířili jsme si to k Mléčnému prameni, kde jsme tušili příhodné místo na nocleh.

-IV-

Ráno jsme vstali, vylezli z bazénu, nasnídali, zabalili stany, počkali na autobus do Králíků, tam nakoupili spousty kravin na silvestrovský večer (i když Lukykovi zavřeli lahůdky, ale rozhodně ne kvůli tomu, že jsme s Péťou chvilinku řešili jestli brambůrky paprikové nebo slané) a dorazili zpět na chatu, přímo do pidisprch. A ze sprch rovnou, hurá, už je půlnoc, no, ňáká ta prskavka a pak už si to umíte představit sami. (poslední den vyčerpávajícím způsobem shrnul Bobina)

Jinak zapsal Kukyna

Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Nezapsala Nela