Tady všude seděli

Všem, kteří si rádi vzpomenou na společný půlden v Budapešti při cestě na Rilu a Pirin, posílá pozdrav tato kavárna v blízkosti parlamentu.

Fotky z výletu do zemí západně od Čech:

>hemen<

vystavil Kuna

Letní Wildspitze 11.-13. Srpna

Fotky z výletu hýr: https://skydrive.live.com/?cid=2672320bb31ee2ad&id=2672320BB31EE2AD%21104&authkey=!AJfEJnbQ2h2UOQI

Ahoj kamarádi, tak mám konečně trochu času, abych zapsal článek o letním výstupu na druhou nejvyšší rakouskou horu Wildspitzi, který jsme s Janou podnikli 11. až 13. Srpna.

Takže....toho jedenáctého jsme naházeli vše potřebné do našeho Klokana, nemuseli jsme být nějak vybíraví, to auto je vskutku obrovské, a tak jsme vzali celou bednu s lezeckým a vysokohorským náčiním a hodili jsme jí do auta, stejně tak i pár batohů, slovy čtyři, a taky nějaké jídlo co se doma válelo už delší dobu a nikdo o něj nejevil zájem. Cestu do Ventu asi popisovat nemusím, snad jen to, že jsme jeli na večer a spali v autě na odpočívadle kus za Insbruckem a ráno kolem sedmé jsme už parkovali ve Ventu pod Lanovkou. Po sbalení všeho potřebného se vydáváme pohodovým tempem vzhůru na Breslauerku cca 1000 m převýšení po dobré cestě. Ubytování máme již telefonicky objednané a tak se po příchodu hlásíme a jdeme se ještě projít do okolí chaty, fotíme krávy atd. Ubytko vychází každého na 13 éček s kartičkou jinak dvojnásob. Dostáváme celodřevěný útulňoučký dvojlůžáček s výhledem do údolí. Ráno dávám budík na 5:00. Po probuzení je všude hustá mlha, posouvám budík o hodinku dále a ještě vychrupkáváme. V 6:00 je mlha stále, ale vidíme, že se před chatou štosujou lidi s cepínama a helmama, tak si s Janou řekneme, že do toho jdeme taky. A v 6:30 se štosujeme též a jdeme nahoru. První ledovec je téměř čistý vodní led se sněhem až v horních partiích, je bez trhlin a celkem prudký, překonáváme ho jen na mačkách. U ferátky je trochu fronta , tak máme alespoň trochu času na oddech. Přelézáme to celé na mačkách neb hore je strmé firnovisko. V sedle Mitterkarjoch, kde ústí žlab s ferátkou dáváme tyčku, navazujeme se a jdeme vstříc ledovci Tachsasferner, je celkem pozvolný, ve střední části cesty rozpraskaný - v mlze bych tudy jít nechtěl, zapínám GPS abychom měli zaznamenaný slalom mezi trhlinami v případě mlhy na cestě zpět. Počasí je jinak zatím naprosto geniální. Pod skalnatým hřebínkem se odvazujeme a jdeme každý sólo. Jdou s námi ještě další dvě nebo tři skupinky, což je paráda, o víkendech tu prý jsou masakry. Po čtvrt hodince třímáme v rukou vrcholový kříž. Fotíme, kocháme, svačíme a hurá dolů. Po feratě slaňujeme, na chatě popadneme zbytek batožiny a za další hodinku stojíme spokojeně u vozu.

Žvejk

Jak vyhynuli baskičtí krabi

Občasným pískáním prosí o smilování, přičemž netuší, že právě TO jejich nového predátora ještě víc rozběsní.

Slovinské Alpy - DEN IX. - neděle 19. srpna

Návrat

Celý den jsme vlastně strávili v dodávce. Ráno jsme zaplatili kemp, zabalili a jeli jsme do Jesenického supermarketu nakoupit zejména pivní suvenýry.

Jediná zajímavá věc bylo vlasně to, že nás zastavili slovinští policisté před vjezdem do Karavanského tunelu. Naštěstí byli rozumní a nechali si vysvětlit, že opravdu jedeme z Jesenice a že nemá smysl si na 1 kilák dálnice kupovat dálniční známku, takže nás zase pustili. Cesta byla dlouhá, ale dojeli jsme v pořádku a plni nových zážitků a únavy z prožitých dní jsme se rozešli (vlastně byli jsme rozvezeni Honzinou) do svých domovů. Doufám, že se už všichni těší na další společnou výpravu do hor!

Zapsal Kuna

Slovinské Alpy - DEN VIII. - sobota 18. srpna

Karavanem bych tam nejezdil

Po vodopádovém osvěžení se dnes vstávalo v sedm. Cíl dne byl jasný: zlézt vysokou židli. Vrhli jsme se na to s vervou batolete, které si na takový cíl zarezervovalo celý den v tréninkovém kalendáři. Napřed jsme ale museli projet dlouhým alpským tunelem a přesvědčit přitom celníky, že ta dodávka fakt patří Honzinovi a ne albánskému překupníkovi s bílým masem a vypitými flaškami od piva.

Ferrata obtížnosti 4c vedla z Medvědího údolí, které se spíš než nevrlými chlupáči hemžilo rodinkami s dětmi. Na masivní hřeben jsme nastoupili z rozlehlého kamenitého moře, které ostatní návštěvníky naštěstí odradilo nebo zasypalo. Vedro bylo větší, ferrata delší a únava naléhavější, než jsme čekali a tak nám to zabralo aspoň 4 hodinky, než jsme stanuli na nejvyšším vrcholu Karavanek Hochstuhl (2237 m n. m.), čímž jsem završili zdolání plejády tří nejvyšších vrcholů alpských pohoří (+ Triglavu julských a Grintovce kamnicko-savinjských Alp).   

Mraky trošku naštvalo, že jsme si troufli se nad ně povyšovat a tak na nás vyslaly kamaráda bouřku, který hrozně nadával, ale nakonec si dal říct a sestoupil do údolí trápit někoho jiného. Takže chladivé Laško za mrazivých 3,80 éček jsme si mohli vychutnat venku před chatou a k závisti drobkochtivých kavek. 

To jsme ještě nevěděli, že nás čeká dosti dlouhý sestup začarovaným suťoviskem, kde byla na kameny připevněna kuličková ložiska na přání organizace Volný pohyb kamenům, smrt kotníkům. 

A stále bylo vedro. Kdybych napsal, že jsme nakonec na chatu Klagenfurterhutte dorazili v pořádku, nebyla by to tak docela pravda. Pokud tedy za pořádek nepovažujete skupinu seschlých turistů, z nichž jedna žena uklouzla a hrozně si nabyla... dlaně. Míša si tak z Karavanek odnesla na dlani ještě jedno upomínkové razítko červené barvy.

O to víc si zasloužila další pšeničné osvěžení a křišťálovou vodu z nedalekého pramene. Do kempu jsme dorazili už za šera. Hned jak jsme si uvařili a investovali další půl éčko do teplé sprchy, rozjel se poslední večer. Vzhledem k našemu fyzickému stavu jsme si, myslím, chvilku povídali a pak šli střízliví spát. 

Byl to přesně takový den, kterým je skvělé zakončit celou akci. Náročný den plný dobrodružství, ale bez výkyvů adrenalinu a šílených námětů pro pořad Bylo - nebylo.

Zapsal Bo   

  

Skialpy Oetztalské Alpy

Skialpy-Wildspitze 5.-7.4. 2013

Konečně mám trochu času, abych přispěl krátkým článečkem o víkendové hurá akci do Oetztalských Alp.
Předpověď počasí vypadá na víkend celkem slibně a tak jsme se s Milanem, Kubčou a Frantou rozhodli vyrazit na dlouho plánovaný skialpový výlet na Druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitzi. Jana se zatím necítí moc v kondici a tak přemýšlí co bude o víkendu dělat, na skialpy to moc nevidí, Franta ten se nakonec rozhodl jet lítat, čímž se jedno místo v autě uvolnilo. Nakonec Janu napadne kontakovat Martinu, jestli by nejela na sjezdovky a mohli bychom jet nakonec všichni v plně obsazeném voze - kluci na horu a holky na sjezdovku do Soeldnu. V pátek kolem jedenácté nakládáme poslední zavazadlo do Klokana a poslední pár lyží do rakve a vyrážíme vstříct nástrahám českých, německých a v poslední řadě rakouských dálnic. S plynem na podlaze se řítíme na Plzeň. Na cestě by měl být někde i Franta se svým okřídleným a obrněným lidovým transportérem, bohužel ho ale předjíždíme, když nakupuje v Plzni. Po šesti hodinách přijíždíme do Ventu, přebalujeme bágle, holky berou auto a odjíždějí na sjezdovky, spát budou v kempu v autě dole v Soeldnu, Klokan totiž svými rozměry poskytuje komfort malé garzonky s kuchyňským koutem, malým balkonem a předsíní.
Asi po čtyřech hodinách přicházíme do winterraumu, kde se trochu nažerem a jdeme ještě na krátkou vycházku nachytat trochu bronzu. Večír se winterraum celkem zaplnil, spát jdeme brzy kolem šesté, vstáváme také brzy lehce před pátou. Vyrážíme kolem šesté ráno. Asi o dvě a půl hodinky později stojíme pod sedlem Mitterkar na vytrácejcím se ledovci obdobného názvu. Sundaváme lyže obouváme mačky a vyrážíme do kuloáru vedoucího do sedla, cestou překonáváme krátkou ferátku a asi v půce žlabu se od ní odpojujem a uhýbáme vpravo o něco strmějším sněhovo kamenným žlabem, chvílemi je tu rozměklý sníh, že se kolikrát ocitám bez jakéhokoliv pevného bodu, ten si pokouším vytvořit z cepínu, kterým se snažím najít kousek tvrdého sněhu, ale kolikrát marně. A tak jsem docela rád až se dohrabu ke skalám, zde je i firn tvrdší a tak se jde dobře. Kubča se tváří trochu vystrašeně a ptá se mě, kudy půjdeme dolů, Milan se raději na nic neptá, odpovídám mu, že stejnou cestou, ale uklidňuji, že budeme slaňovat a že je to v pohodě. Jsme v sedle Mitterkar cca 3400 m.n.m. vidět je úplný h***o a fouká ledovej vichr. Postáváme, čumíme jestli se to nevybere, vidíme týpky, dva Rakušáky co byli s náma na chatě, jak se vracejí a ptáme se jich, jak to tam vypadá, řikali že špatně a že to otočili. Nabízíme jim špagát na slanění sami mají jen 10m, tak snad jim to usnadní sestup, společně jsme slanili dolů pod žlaby, přezouváme a užíváme si sjezd k chatě. Po sjezdu je vymeteno - zamrzí- opět je strašný vedro, sníh je mokřejší než mokrá voda a padají laviny, prosakují k nám ínformace, že je kvůli lavinám zavřená silnice do Ventu. Na chatě akorát přebalíme, píšeme holkám, že jedem a vyrážíme dolů. Dóle je otevřená jen jediná hospoda, která praská ve švech, neb se v ní hromadějí skialpinisti, kteří nemůžou odjet, hromadíme se taky. Holky píší, že stojí před závorou a že otevřou v půl šesté. Hromadíme se tři hodiny. Raušáci s námi u stolu říkají, že poslední lavina spadla na silnici v pátek, asi to fakt není stranda. Během čekání potkáváme Víťu Kořízka, gájd u kterého jsem dělal jeden kurz, říká, že když byli nahoře, tak to vzalo nějakýho vůdce, a že je rád, že je dole. Sedíme popíjíme a kolem půl šesté se silnice otevřela. Přijíždějí holky, nakládáme a jedem. Cestou údolím vidíme spadané laviny z pátku a okus dál vidíme právě padající lavinu na protějším svahu, padá docela dlouho a bere s sebou stromky, keře i šutry. Tak to je vše, jsme rádi, že jsme to přežili a asi jsem budeme muset ještě v létě...

Fotky jsou na tomto odkazu a nejdou moc po sobě http://sdrv.ms/ZxwHRE foto by Kubča, Milan, Žvejk.

Žvejk.

Slovinské Alpy - DEN VII. - pátek 17. srpna

Jsem Martuljkov slap, vodopád, jak říkají Češi. A takoví se za mnou tuhle vypravili, budu vám o tom vyprávět.

Přišli až skoro k večeru, přilby nasazené. Oni snad věří tomu, co píší u přístupu k mojí spodní části. Prý že padají kameny! Nedivím se, že si je ta paní s pejskem divně prohlížela. Co asi dělali celé dopoledne, že se za mnou vypravili až tak pozdě? Vypadali, jako kdyby den předtím vylezli na Triglav a pak spali až do dvanácti. Možná pak ještě nakupovali, dávali si oběd někde v parku u luxusního hotelu, o kterém si mysleli, že je výchozím místem ke mně. Já to těm turistům říkám pořád, že to má být penzion a ne hotel. Ale od té doby, co penzion zavřeli, se hledá špatně. Každopádně tahle parta vypadala dost zmoženě. A jak s sebou táhli ty krámy, smyčky a železa! Asi si mysleli, že tady je ferrata. No tak v průvodcích to o mně píšou, ale já jsem skromný. Přístup ke mně není snadný, ale těch padesát metrů strmějšího stoupání po kramlích se dá zvládnout i v teniskách. Ne ne, ferratu tady nemám. Zato je ke mně dlouhá cesta lesem. A pozor, tak čtvrt hodiny cesty ode mě je bivak! No vážně. Však se tam ten jeden Čech šel podívat. Po tom, co si mě řádně prohlédli a vyfotili (ten den mi to vážně slušelo, kapičky se tříštily na úplně drobounké, skála se mi leskla...!), slezli ten kousek ze skály, přešli můstek a už si to štrádovali lesem dolů, no jo, už se skoro šeřilo.









































Ale tenhle dlouhán s foťákem pořád něco šteloval, zdržel se o něco déle a oni mu prostě utekli. Mluvili původně o bivaku, tak se vydal tam. Ale ti jeho kamarádi, ti šli už dolů k autu. A ušli pěkný kus, než na něj počkali. Probírali českou moderní hudbu a vůbec jim nevadilo, že jich je o jednoho míň. A pak čekali a čekali a on nikde. Špatně odbočil? Nebo šel k tomu bivaku? Volali mu telefonem. Nojo, co by s ním dělal tady v přírodě. Pak se jeden z nich vydal ho hledat. Už bylo šero. Bylo to jako z hororového filmu. Nejdřív se ztratí jeden, druhý se po něm jde podívat, pak třetí, čtvrtý... Naštěstí tihle Češi to znají, a tak už šli potom všichni pohromadě. A zanedlouho potkali prvního, který meztím vyběhl k bivaku, pohovořil s lidmi, kteří tam chtěli nocovat (bylo jich trochu víc než míst na spaní, kiš kiš), i s druhým, co ho šel hledat a našel. Když se vrátili k autu, muselo už být pozdě a oni nevypadali, že by se chtěli pouštět ještě do nějakého dobrodružství. Tipl bych si, že zamířili do kempu u Kranjske gory. Prý to tam není moc drahé a je tam moc milá paní, která je jediná ve Slovinsku, se kterou se dá mluvit česko-slovinsky, a nechá vás spát i na rezervaci, když není jinde místo.

Kdo ví, kde je jim teď konec. Ale mně je to jedno, já si tu klidně dál šumím a vymýšlím si příběhy lidí, kteří se na mě chodí dívat.

 Zapsala Kejdža

Slovinské Alpy - DEN VI. - čtvrtek 16. srpna

Den, kdy se šlo na Triglav 

Den, kdy jsme se hodlali vydat na Triglav, pro mne začal již v noci. Téměř vůbec jsem se nevyspal. Ani mi moc nevadilo, že v noci Bobík zápasil s myšmi o poslední zbytky jídla. Aspoň jsem se nenudil. Zběsile svítil baterkou a až ráno nám objasnil, že se snažil zachránit křupky, jež byly pod postelí. 
 

Trochu jsem měl výčitky z toho, jak jsme vstávali brzo. V noci se šlo spát pozdě a tak jsme ostatní asi trochu budili. A ráno to nebylo o nic lepší. Chvíli trvalo, než se sbalily nejnutnější věci, pak se ještě uvařila rychlá snídaně a vyrazilo se vstříc novému dni.

Počasí bylo výborné. Počáteční stoupání jsme zdolávali západní stěnou, tak nebylo takové vedro. Cestou nám DaVinci s Fíjou a Míšou ukazovali, co absolvovali dny před naším příjezdem. Opět nás dostali ostatní lidé, kteří se s námi sápali nahoru. Samozřejmě s dětmi a bez sebemenšího jištění. Obdivoval jsem starší turisty. Ve svém věku se nebáli dát si pořádný výšlap, a nezůstali tak doma u televize s křížovkou v ruce. Cesta se nesla celkem v pohodovém duchu. Přeci jen při zadýchání všech nebyla příležitost mluvit o blbostech. Všichni jsme si postupně zvykali na nové složení. Zprvu to bylo spíše to staré, které se jen shodovalo svou přibližnou geografickou polohou. S lehkým úbytkem sil ubýval více i okolní porost. V jednu chvíli jsme se ocitly na velkém pahorku, kde jen rostly skalnaté tvary ze země.

Za jedním větším skaliskem se objevila v sedle ohromná chata s dvojicí větrníků. Zasloužená pauza nebyla promarněna a využila se pro oběd. Nele to ten den nesedlo, tak nás nechala jít na vrchol samotné i přes vnady hor, které někteří z nás opěvovali. Tak se šlo dále a výše a občas jsme Nelu hledali pohledem, jestli sedí na stejném místě jako po našem odchodu.

Nebyli jsme sami, kdo se dral na vrchol. Dešťový mrak se nenechal pobízet na rozdíl od Nely a postupně nás doháněl. Ale náš dosažený cíl nezmařil. Na vrcholku na nás čekala boudička s vlaječkou popisující rok, kdy byla vystavěna. Dosáhli jsme výšky přes 2864 m n. m. podle toho, jak kdo byl vysoký. Bohužel se nepodpořila místní zaměstnanost ani koupí piva, ani koupí Coca-Coly. Nenechali jsme se ani vyfotit a nechali cvaknout naše grupenfoto samospoušť, která se nám nabízela zdarma.

Mrak nás nechal vystoupit nahoru, ale při sestupu nás nešetřil. Sice moc nepršel, ale z jiných vrcholů ho volala bouřka, která nevěstila nic dobrého. Nic se naštěstí nestalo. Zatímco jsme šplhali obezřetně dolů jiní, nechci psát turisti, se sápali na vrchol držeje se připraveného hromosvodu.

Nela se mezi tím seznámila se skupinkou Slováků na chatě, ke kterým se přidala ta naše, abychom společně okupovali území chodby, kde nepršelo. Dávali jsme si do nosu, zatímco venku lilo a padaly kroupy. Postupem času se zvyšovalo naše odhodlání se pořádně obléknout, zapnout vodotěsnou úpravu oblečení a vyrazit. Čekat nemělo smysl, čas se krátil a nikdo nechtěl jít za tmy. Cesta se urychlila seběhnutím menšího suťáku. Občas se to slovo skloňovalo ve všech pádech tak, že by člověk radši ohluchnul. Kluzká skála nenechávala některým průchod obezřetnosti, což se vymstilo uklouznutím nohy jinam, než by bylo milé.

S jištěním se nedalo vůbec počítat, téměř žádné tu nebylo. Čas ubíhal rychle. Každý více myslel na to, kam má dávat nohy, když slézal po ocelových skobách trčících z potůčků vody. Okolí zavalila mlha, tak vlastně člověk ani neviděl, kam by mohl spadnout. Zpětně to zní hůř než si to každý ve skutečnosti uvědomuje. Kuna sebral cestou pláštěnku, kterou někdo zanechal roztrhanou na zemi. Také se tu válela pohora. Trochu mě zamrazilo, co ještě potkáme. Naštěstí nic horšího. Míjeli jsme se občas s dvěma Slováky, kteří šli již dříve. Tady v horách po dešti nevylézají ani slimáci, ani žížaly ale mloci. Vystavují se na kamenech, až se každý bojí, aby je nezašlápl. Všichni chtěli mít cestu brzy za sebou, tak jsme se trochu roztáhli po cestě. V údolí byla chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, kde kdo je. Kuna utekl napřed, což později obhájil s pochopení všech. Nic, sešli jsme se, všichni v pořádku a za nastupujícího večera nás čekala poslední část cesty údolím mezi stromy.

Večer se nedělo nic překvapivého. Vařila se večeře a všichni byli rádi, že to mají za sebou. Nevím, jak ostatní, ale já jsem výšlapu rozhodně nelitoval. Splnilo se nám to, co se očekávalo. A tak jsme mohli v klidu zalézt na palandy společné ubytovny a nabírat síly na nadcházející den.

Zapsal Honzina

Arnold (přeškrtnuto) Silvestr is back!

-I-

           Letošní snaha nepodlehnout povánočnímu lenošení a zažít zase trochu jiný Silvestr vedla neodvratně k zimnímu vandru. Někteří se prostě nemohli dočkat, a tak práskli do bot už osmadvacátého ráno a dospávali se cestou na Šumperk, protože balit na poslední chvíli ve dvě ráno je prostě nejlepší. Ve složení Kuna 50% a Lukyk 50% jsme v šest dvacet vyrazili na cestu.

           Snad to způsobila ospalost, snad vyšší moc, ale stalo se, že z moravského Zábřehu, kde jsme úspěšně ignorovali nějaké hlášení o rozpojování soupravy, jsme v příhodně pojmenovaném Bludově sjeli z trasy a místo Šumperku nás přivítali Hanušovice. Nebyla to bůhvíjaká tragédie, za sedm pětek nás pokladní poslala osobákem zpátky a lišácky na nás mrkala, jelikož nám regionální jízdenkou ušetřila pět korun. Zaráželo nás ale, že jsme předtím jeli z Bludova na černo, průvodčí nám beze slova orazil lístek, zavřel dveře a zmizel. Asi jsme se mu nelíbili.

           Když nakonec se zpožděním vylezla naše výprava v Šumperku, naše další kroky vedly k prodejně potravin, kde jsem při placení zjistil, že mám vlastně vymetenou peněženku, plněnou pouze stravenkami, které prostě mimo Prahu nefungují. Naštěstí jsem v zadní kapse nahmátl pětistovku, zaplatil a s posledním Karlem IV. přemítal, kde se ukrývají jeho kamarádi jako Palacký, Komenský a Němcová. Jak jsem po krátkém telefonátu zjistil, zůstali doma. Ujištěn, že mi je druhá vandrovní vlna přiveze k rozcestí na Čečole, posilnili jsme se ještě v hotelu Hansa prímovou česnečkou a pivem, a potom klouzavým krokem vyšli směrem na rozhlednu Háj, tedy do kopce.

Ačkoli není Háj žádná tisícovka, šlo se v tajícím sněhu neuvěřitelně pitomě a my začali tušit, že Králický Sněžník není moc reálným cílem, a že ani náš druhý plán, dorazit ten den na Čečolu k partyzánským bunkrům, se nám taky nepodaří. Když ne kvůli sněhu, tak proto, že v Rudě nad Moravou jsme tušili další hospodu. Cestou jsme ještě stihli u lesního kostelíka udivit mladou slečnu, která nám poté, co se dozvěděla, že se chystáme spát venku a přitom nejsme ze Šumperka, ale z Prahy, nevěřícně nabízela horký čaj ze své termosky. Když byla ujištěna, že neumrzneme a čaje nám netřeba, vyrazila svou cestou a my taky.

Hospoda v Rudě nakonec byla a spěchat jsme nepotřebovali. S opozdilci jsme se měli setkat až další den a okounět je lepší v teple u piva. Ale spát by nás tam asi nenechali, takže po menším nedorozumění, kdy jsme se dvakrát dožadovali piva, které nemají, protože se jim jenom leskla nabídková tabule, rozhodli jsme se poohlédnout po nějakém pěkném místě venku. Bylo to zase do kopce, a tak nás to brzo přestalo bavit, kilometry ve tmě neubíhaly a naším útočištěm se stal kopeček v polích.

Vybalili jsme celty a spacáky, trochu rozpohybovali zkřehlé prsty, zadupali pár uschlých větviček a začali si vyvářet na podivném lesním strništi českou konzervovou alternativu v pytlíku, neboli Express menu, která byla nejen expresně hotová, ale jelení maso bylo výborné a sladkokyselá omáčka taky nebyla k zahození.

Když už jsem byl řádně zachumlán v peří a připraven usnout a vzdorovat mrazu, volala ještě Kája, která přes veškerou svou snahu nechala moje peníze stejně doma a s velkým pobavením mi sdělovala, že peníze vybere cestou v Hradci. Za tu krátkou chvíli hovoru mi pěkně zmrzl obličej i ruce. Pak jsem znovu začal usínat a začala mě znervózňovat spíš představa, že budu muset v noci ze spacáku vylézt. Možná jsem se neměl tak posilňovat pivem.

-II-

Do druhého dne jsme se probrali tak akorát, večerní úkony provedli v opačném pořadí, tedy jídlo-vylézt-zabalit a po malém „sófá“ s překapávanou kávou, která se v mžiku dokázala proměnit na nefalšovanou lógrem nešetřenou ranní vzpruhu, jsme byli připraveni vstříc novému dni a očekávanému setkání s drahou tříhlavou, tedy o něco větší , polovičkou.

Sotva jsme vyšli, málem jsem si přelomil holeň, když se mi šprajcla v ledové krustě při seskoku na cestu. Bylo tedy jasné, že s ledem bude ještě legrace.

Když jsme došli k prvnímu z křížů, kterými byly cesty velmi hojně lemovány, začala krev zase proudit do prstů u nohou a my jsme rozvíjeli konverzaci o náboženství v Polsku a na Moravě, o rozdělení Československa a těžkém životě v oblasti Sudet.

Za krátko už jsme se motali křovím a potokem, kudy nás z Ameriky vedla modrá, protože kdyby vedla po cestě, tak by to asi dávalo smysl a vyhlíželi jsme nedočkavě partyzánské bunkry. Dočkali jsme se. Byl jeden a musím říct, že byl opravdu skromný. Prohlídka díry v zemi, vyložené dřevěnými trámy v dehtu, nám netrvala dlouho a když jsme dorazili na Čečolu, byl jsem celkem překvapený, když jsme zjistili, náš čas pro dva kilometry je asi jedna hodina. No, šlo se zkrátka nedobře.

Netrvalo dlouho a přestali jsme v tom být sami. Z dálky nesl vítr krom mrazu i halekání a za obzorem cesty začali vyrůstat tři postavy. Bobík, Péťa i Kája dorazili, byli jsme tedy kompletní, připraveni dát si sušenku, batohy na záda a vyrazit.

Zanedlouho jsme stavěli na sluncem zalité mýtině, protože jsme šli tak pomalu, že nás dohnal hlad, ale dali jsme mu co proto a od té chvíle se nám šlo mnohem lépe. Sice si mnozí pořád nechtěli připustit, že led klouže a co chvíli se po něm váleli v záchvatech smíchu, co jim síly stačili. Navzdory kluzkým cestám a přestávkám na manikúru jsme se ocitli u chaty, kde jsme nestavěli na pivo a spekulovali o loupeži sáňek, od které jsme nakonec upustili, protože jsme si uvědomili, že na pláštěnce od batohů to přece taky musí slušně jezdit.

Jako naschvál sjezdovka pod chatou, ač zledovatělá, neklouzala podle našich představ a parta sjezdových snaživců začala připomínat skupinku nebohých želviček, které někdo hodil do mrazáku krunýřem dolů. Sice to byla celkem zábava, hlavně oko diváka si užilo své, ale začalo přicházet pozdní odpoledne a my museli dál, protože druhá vlna neměla svůj tříhvězdičkový stan a bylo třeba ho vyzvednout v Malé Moravě, kde jsme měli sraz s Rádošem.

V cestě nám stálo ještě Podlesí, kde byl poměr obydlených domů a ruin asi tak půl na půl a uštěkaný bernardýn, který tu rozhodně čekal na Bobíka. Někdo se ještě nezapomněl vydovádět na ledu a my ostatní jsme si tak mohli vyslechnout novou teorii o padání, která byla o tom, že je lepší padat na vandru, než na skalách a pády je tedy nutno vyčerpat jak nejrychleji to jde.

Do hospody jsme dorazili celkem brzy a po krátkém telefonování jsme se dozvěděli, že asi dvě hodinky můžeme v klidu zevlovat, pít a hrát karty, protože Rádoš i stan dorazí až k večeru. Za necelé tři hodiny se zachránce bezpřístřešných dostavil, potřásl nám pravicí, předal stan, popřál šťastnou cestu a vezl zachraňovat zase jiné, žízní soužené kamarády na chatě, kterým vezl sud Holby. Při tom čekání jsme se pěkně rozseděli, rozbolavělé tělo se málem vsáklo do sedaček a z toho tepla všude kolem jsem si připadal mírně otupělý, ale mráz, který nás venku čekal jako starý známý, mě zase rychle probral.

Než jsme vykročili do temnoty, zapovídal se s námi cizí pán, zřejmě světoběžník a bývalý majitel oné hospody a vypravoval nám, kde všude byl, pochválil nás, že vandrujeme, a pak nám ukázal psa, který se umí v mžiku dostat z auta do hospody. Vyptal se odkud jsme, co děláme i kam jdeme, a když se to dozvěděl (že jsme z Praha jako) s přátelským udivením a se slovy „fak jů/ó?“ nám naznačil, že zná i cizí jazyk a na rozloučenou nám doporučil nepřespávat v žumpovém domečku.

Pak už nás nečekala žádná dlouhá cesta, byla tma a tak jsme sešli ze silnice a u potoka to „zakempili“.

-III-

          Další den se naše družina odvážlivců početně snížila, neboť Kája si to namířila do chaty o něco dříve než my a Kuna ji při tom doprovázel. Jak se později ukázalo na čárkovacím lístečku spižírny, utekla ne kvůli nevolnosti, ale za čtyřmi vychlazenými, což se snažila chabě zamaskovat připsáním Kunova jména do své kolonky spotřebovaných piv a několika vykřičníky.

          Ze společenstva jsem tedy zůstal já, Bobík a Péťa. Cesta byla fajn, akorát ta „Svině“ na nás koukala dost povýšeně a dokonce za sebou schovávala špatné počasí. Pod kopcem jsme nabrali zásoby vody, které nám ochotně natočila paní se smetákem, ale divila se, proč chceme vodu, když má v hospodě pivo a rum. Já se trochu divil taky, protože Bo & Pé nově nabyté zásoby vody stokrát přelili z lahve do vaku a zase zpátky, a potom je rozlili po ulici.

          Dál jsme pokračovali s Hobitem a světem Pána Prstenů a celou cestu na Sviní horu jsme se ujišťovali, že jsme všechny drobnosti a pohnutky jednotlivých postav pochopili správně, a že Gandalf neví která bije. Zatím začala být cesta méně ledovatá, zato více zasněžená a pomalu se blížilo rozcestí se sedmi cestami.

          U sedmi cest jsem nakonec sedm cest napočítal, ale dalo mi to celkem zabrat, jelikož se stezičky ukrývali ve smrčině opravdu mistrně. Zatímco jsem z přístřeší s lavičkou počítal, dorazilo pár běžkujících k rozcestníku a snažili se o zábavné pózy pro zpomaleného fotografa, takže k obědu to bylo dobré kino. Nutno ještě říct, že předpověď od rosničky, která Káju mezitím doprovázela do chaty, že bude ještě víc jasno než předešlý den, se začaly vyplňovat, takže se zatáhlo a začalo sněžit.

         Šlapání ve sněhu začalo být trochu monotónní a úmorné, hlavně když se člověk snažil, aby stopu běžkařské dálnice rozdupal co možná nejmíň. Pro zlehčení a odlehčení se na krátkou chvíli ujal druhý pokus o využití pláštěnky namísto saní a pomocí hůlek se z batohu stal hezký vlečňáček.

Už se zase začalo stmívat a na vršku nad sjezdovkou se objevil chlapík s červeným okem a snažil se nakouknout z jiné dimenze k nám a trhal při tom oblohu. Chvilku se tam potloukal a zase zmizel. Setmělo se ještě víc a plán cesty se ještě o něco zredukoval zkratkou přes sjezdovku. Nejdřív se nám sice nechtělo a přesvědčovali jsme autora plánu, že se nemůžeme motat potmě mezi sjezdaři, ale nakonec se ukázalo, že má Bobík úmysly spíše postranní a cesta vede po sjezdovce vedlejší a prozatím nepoužívané. Byla pěkně zmrzlá, tak jsme raději hopsali při kraji v závějích a sesunuli jsme se tak za tmy do Malé Moravy, právě když rolby vyjížděli luxovat sjezdovku kvůli večernímu lyžování.

Když jsme našli zastávku a autobusu a naplánovali si večer i ranní odjezd, skočili jsme si pro změnu do hospody. Krom hospodsky duchaplných debat si vybavuji hospodského juniora, který pilně sklízel ze stolů a nosil pití s profesionálním výrazem vysloužilého nálevníka. Taky jsem prohrál sázku protože místní pivo, pojmenované po vrcholu Hrubého Jeseníku, je Šerák a ne Širák, jak jsem si celou dobu myslel.

Při odchodu jsme se opět zapovídali, tentokráte s paní hospodskou, která byla rovněž nadšenou výletnicí. Zajímavé mi přišlo hlavně konverzační spušťadlo. Když totiž paní procházela kolem Bobíka, prohlásila něco ve smyslu: „No, to my když jsme chodili z výletů zakouření od ohně, tak to bylo hned šup prádlo do pračky. To bude mít maminka radost.“ Když nás provedla po místnosti, namířili jsme si to k Mléčnému prameni, kde jsme tušili příhodné místo na nocleh.

-IV-

Ráno jsme vstali, vylezli z bazénu, nasnídali, zabalili stany, počkali na autobus do Králíků, tam nakoupili spousty kravin na silvestrovský večer (i když Lukykovi zavřeli lahůdky, ale rozhodně ne kvůli tomu, že jsme s Péťou chvilinku řešili jestli brambůrky paprikové nebo slané) a dorazili zpět na chatu, přímo do pidisprch. A ze sprch rovnou, hurá, už je půlnoc, no, ňáká ta prskavka a pak už si to umíte představit sami. (poslední den vyčerpávajícím způsobem shrnul Bobina)

Jinak zapsal Kukyna

Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Nezapsala Nela

Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Po příjemných deseti hodinkách spánku, které bohatě vykompenzovaly deficity z předchozích dní, jsme vyklidili naší potemnělou, zamyšenou a prašnou půdu. (Za kterou jsme ale byli jinak dost rádi). Kromě vloček se vařilo asi deset várek čaje z dešťové vody-střechovky, který jsme měli v plánu brát i s sebou na cestu. Během balení a vaření se mimo jiné řešilo, co budeme tento den dělat, což vůbec nebylo jednoznačné. Od vstávání jsem se snažil naznačit, že se mi možnost prostě sejít na Aljažev dom, dát si pivo a pak uvidět, nezdá dost důstojná, náročná a krutá pro dnešní slunečný den. Naznačování nezabíralo, tak jsem to slečnám nakonec prostě řekl, a po nutném a barvitém vykreslení, jak to bude nahoře na Plamenici hezké, se naše skupinka rozhodla jí navštívit. Plamenica je jedna z mála pořádných ferratových cest v okolí a vede z Luknjanského sedla prudce nahoru směrem na Triglav.

Po dohodě s hlídači parku i domku, že nám pohlídají do tří bágly, jsme se přebalili do jedné gemmy a vyrazili vzhůru zpátky na Luknju. V gemmě pouze litry čaje a ferratové sety plus foťák, cesta nalehko šla snáz, i když suťákem. Nahoře jsme se přivítali s naším oblíbeným sedlem, založili jeho fanklub, a před zraky překvapených spoluturistů jsme se nasoukali do sedáků. Po instruktáži se setem jsme se směle pustili po cestě a jejích lanech, vedoucí tak asi osmdesátiprocentním stoupáním. Za chvíli jsme viděli rozcestník v sedle a opalovače okolo něho jako na dlani, skoro ze stejného místa, jen o pár set metrů víš. Holkám to lezlo dobře a až na občasná místa bez jištění se nikdo nebál. Pak ale navzdory krásnému výhledu a počasí nálada v skupině začala pozvolna měnit, díky tomu, že obě členky výpravy začali dostávat hlad. Tato nervy drásající metoda má za úkol přimět vedoucího zájezdu, aby vybral vhodné místo pro servírování oběda, k čemuž vzápětí došlo. Ke sfinze už nejdeme, to bylo jasné, když mi Hráša po obědě řekla kolik je. Byl akorát čas sejít stejnou cestou dolů, udělat pár fotek, a zas svlíknout sety.


Každopádně Plamenici doporučujme, je moc pěkná, prý jedna z nejhezčích cest v oblasti. Na lehký trénink s výstrojí na další den to bylo akorát. Po sjetí suťákem zpátky k chajdě, se pro změnu vařil čaj, aby se nám vyhla dehydratace i nějaká střevní příhoda. Jeho zbytek jsem totiž v sedle podaroval místnímu závodníkovi podivínovi, co běžel od parkoviště směrem Triglav bez přestávky s cca půllitrovou lahvičkou na vodu, kterou už měl kupodivu prázdnou.

Cesta dolů měla jít podle mého plánu rychle a snadno, což snadno změnila Fíja s tím, že z kopce chodit moc prý neumí. Teda jen po normální cestě, dokud se slézalo po ferratě, šlo všechno normálně. Zaskočen těmito novinkami, zvolnil jsem krok a občas si dal dvacet, a po chvilce jsme už byli dole na rovince v údolí.


 U Aljažev domu nám ještě ani nedonesli píva a už se na obzoru zjevila většinová část výpravy. Po pivě a komunikačních nesnázích na recepci zase zmizela k parkovišti pro doklady. Pokračovalo popíjení a vyhlížení recepční, co si musela dát voraz. Když se vrátila, během cigárpauzy mi vysvětlila, jak se tu poslední tři dny nikdo nemohli na chvíli zastavit, a že ti lidi si to prostě nerezervují, i když je middle of high season. Pivní, ochutnávací a vařící program se nám protáhl do večera, během kterého se mezi řečí rozhodlo, že zítra jdem na tu krutou horu támdle, takže se bude zase vstávat v pět a půl. Pak jsme po náležitém rušení spících spolubydlících a předbalování zapadli a spali a spali. Myšky ale ne:)

Zapsal Davča

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

 Den začal probuzením v luxusním bivaku pod Skutou. Skuta nás již netrpělivě očekávala, a tak jsme bez zbytečného zdržování vyrazili na cestu. Na rozcestí jsme byli za chvilku. Zahodili jsme batohy a s jištěním pokračovali k tyčícímu se vrcholu. Nadšení a sužováni sluncem jsme přešli suťák a počali se škrábat vzhůru. Někteří s menšími obavami, jiní s většími. Ne, že bychom byli až tak velcí strašpytlové, ale nechali jsme se nahlodat úryvky a hodnocením našeho průvodce, kterým byl malý Klettersteigatlas. Postupovali jsme v příjemném tempu a opět si lámali hlavu nad slovinským termínem jištěná cesta. Kramle byli, takže jsme byli rádi alespoň za ně.

Když už byl vrchol téměř na dosah, stalo se očekávané. Bylo hnusně. Mraky se prostě rozhodly, že už nikdy nic neuvidíme a zahalili špici Skuty do šedivého hávu. Trošku jsme se tedy přioblékli, pokusili se skulinkami v mračnech trochu rozhlédnout, a když se výhled nekonal, cvakli jsme si jednu vrcholovou a šli jsme nazpět.

Dolů to šlo, jako pokaždé, o něco snadněji, takže jsem uznal, že jištění zas tolik třeba není a předchozí stížnosti na zabezpečení mi nepřišli najednou tak oprávněné. Ale bez remcání bychom to nebyli my, žejo. Potkali jsme pár „místňáků“, kterým se na domácí půdě přece nemůže nic stát, takže o úvazky, brzdy a přilby lehčí prosvištěli okolo nás. Dolů jsme se dostali celkem v krátkém čase a znovu jsme stáli v suťáku. Z mlhy se vynořilo několik postarších turistů, kteří rozhodně nebyli živi skálami, a přesto se rozhodli zdolat vrchol, což nás příjemně překvapilo.

Krom toho z mlhy vykoukli i kozorohatí. Rozvalovali se nad cestou a tvářili se světaznale. Chvilku jsme je obtěžovali cvakáním foťáků, a když nás to přešlo našli jsme v mlze batohy a pokračovali v návratu k dodávce.

Vystoupali jsme na Rinku, s úšklebkem hleděli do údolí a na sluncem ozářený vrchol Skuty, odkud musel být v tu chvíli prima rozhled. S očekávaním sestupu po feratě jsme se navlékli do setů vrhli se dolů. Čekal nás do té doby asi nejdelší a nepodivnější sestup. Kde bychom čekali ocelovou záchranu, zela díra a nebezpečí uklouznutí a pádu nám připadalo tak reálné, že jsme se doslova vlekli. Alespoň na některých místech. Vlastně jsme se v diskuzi točili stále v těch samých bludných kruzích. Oblíbená témata byla třeba: „tady je to vo držku“, „kam jako jdou bez toho jištění“, „to je trochu převýšení, ne?“, „kdy jako bude ta hospoda?“, a tak podobně. Nakonec jsme se ocitli dole a jako o závod jsme se hnali ke Krajnské chatě. Tam došlo na dlouho očekávané Laško a rozveseleně občerstvení jsme vcelku rychle sestoupali do údolí. Někdo si cestou ještě zalyžoval v suti, ale jinak jsme se spořádaně blížili k místu, kde měla stát dodávka. Přišel čas na vtipy o odtažení, pokutách, ukradených kolech a nebo rovnou celých dodávkách.

Dodávku jsme našli a s úlevou jsme razili vstříc kempu u jezera a těšili se na koupel. Škoda, no, že ten potůček u kempu bude studenej.

Zapsal Kukyna

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

Úterý bylo náš nejdelší den s nejdelším přesunem. Vzbudili jsme se ještě za tmy ve Villachu v lesoparku. Noc byla kratší, než jsme chtěli – bylo horko, trochu jsme se báli, že bude pršet, a spali jsme v kopci, tak jsme pořád klouzali dolů. Z 5 hodin spaní byly nakonec asi jen 3.

 

                Na nádraží jsme zjistili, že průjezd vlakem tunelem pod Karavankama je mnohem dražší než jsme si mysleli (taky jsme zjistili, že nádraží na noc nezavíraj a že jsme tam spolu s ostatními mohli asi přespat – kdybysme teda chtěli), ale nezbývalo nám nic jiného než si koupit lístek a jet. V Jesenici jsme přestupovali na autobus a měli jsme tam asi 2 hodiny času, které nám umožnily první kontakt se slovinskou kulturou. Smrkci = šmoulové, kaditi prepovedano (absurdní nápis na záchodech v katakombách nádraží) = kouření zakázáno, kolodvorna okrepčevalnica = nádražka. Vyčistili jsme si zuby u pomníku 2. světové války (pokud vám bude někdo říkat, že jsem si je čistila v tom pomníku, nevěřte tomu!) a pokračovali autobusem dál přes Kranjskou Goru a sedlo Vršič až k zastávce blízko pramene řeky Soči. Řidič autobusu si myslel, že jsme Rusové a voda v PETce že je vodka, divně na nás koukal. K prameni Soči se šlo asi půl hodiny po silnici a pak k němu měla vést 20ti minutová ferrata střední obtížnosti. Když jsme viděli, jak k prameni vybíhají důchodci v žabkách a cvičkách, odmítly jsme si s Míšou oblíknout sedáky a helmy (=první krize skupiny). Když jsme se ale davem procpali k cíli, bylo to tam moc hezké. „Náročný“ výstup a sestup jsme zapili pivem.

                Dál vedla cesta mezi horama k řece Zadnici, kde jsme si dali oběd a psychicky se připravovali na výstup do Luknjanského sedla, které jsme tušili (=neviděli) kdesi daleko a vysoko před námi. Vyšli jsme a bylo hrozné vedro, které se nezlepšovalo ani s nadmořskou výškou ani s ubývajícím odpolednem. No, cesta byla dlouhá a klikatá a Luknja je vysoko. Kontroloval nás vrtulník, který křikem přivolali nějací turisti na protilehlé skalní stěně. A my jsme šli a šli … měla jsem pocit, že se toho dá o té cestě napsat hodně, byla fakt dlouhá, ale vlastně to asi bylo jednotvárný J … šli a šli a pili a jedli čokoládu a šli a pak už byla cesta ohraničená takovými zídkami a to byl skoro konec. A pak jsme stáli v Luknjanském sedle a dívali se do krajiny a bylo nám dobře. Dlouho jsme tam ale nevydrželi, protože nám začala bejt zima.

                Slézali jsme suťovým polem k bivaku pod Luknjou, byl večer a klepaly se nám trochu nohy, ale docela to šlo. V bivaku jsme zabrali poslední místa, trochu je vystlali proti myším a po jídle šli spát. Ráno jsme se vzbudili v parku ve Villachu a usínali jsme v mrňavým bivaku pod stěnou Triglavu, byl to dobrej den.

                Po tomhle zápise bude následovat Davinciho den – takže mám čas některé skutečnosti uvést na pravou míru. Dámská část výpravy se nevztekala ani nesmlouvala, že se chceme válet a chodit jednodušší cestou! Nátlak hladem jsme (ten den ještě) nepoužívaly. A funkci vůdce jsme většinou i respektovaly – aspoň dokud si nenandal baret..  Ale přiznávam, že s kopce chodit neumím, to není pomluva..

Zapsala Fíha