Tak jsme si jednoho podzimního dne s Janou řekli, že by bylo zapotřebí projít nějakým skialpovým kurzem, a tak jsme se na jeden takový přihlásili, abychom se dozvěděli něco více o vysokohorských tůrách ledovcích lavinách a pod.
Původně se měl tento kurz konat v oblasti Wildspitze, ale dík
y přívalu velkého množství sněhu a třetímu stupni lavinového nebezpečí jsme byli nakonec přesměrováni na Silvretu, což je jedno
docela pěkné alpské pohoříčko na hranicích
Rakouska a Švýcarska. Před začátkem kurzu nám byli rozdány kontakty na ostatní účastníky, abychom se nějak domluvili na dopravě a tak jsme nabídli naše služby v podání pětimístného klokánka, kterého se nám povedlo plně obsadit. Z Prahy jsme vyráželi kolem půl páté ráno za vydatného deště, za vydatného deště jsme se kousek za Regensburgem vystřídali v řízení a kolem dvanácté jsme za vydatného deště přijeli do Partenenu, kde jsme měli sraz s našimi horskými vůdci Viktorem a jeho kolegy Háčkem a Marcelem, který nás uvítal slivovicí. V dolní stanici lanové dráhy jsme přebalili batohy převlékli se a po chvíli čekání jsme vyrazili lanovkou vzhůru. Po pár výškových metr
ech se déšť změnil ve sněžení. Lanovka nás vysadila kdesi na kopci, kde na nás čekal žlutý mikrobus, který nás vezl klikatým stísněným tunelem vyseka
ným ve skále, kudy to kalil asi čtyřicítkou. Člověk jen čekal až to střechou orve o nějaký skalní výčnělek - a ono nic.
na druhém konci tunelu u vypuštěné přehradní nádrže Silvreta - stausee, zde nazouváme lyže zapínáme pípáky a vydáváme se za vydatného kydá
ní s těžkými batohy vzhůru na chatu Weisbadener hute cca 2444 m.n.m.. cestička se klikatí mírně stoupajícím údolím, mokrý sníh se nám po chvilce začíná lepit na tulení pásy z půjčovny, a tak nám je háček natírá pomádou na rty což docela pomůže, neboť se tím každá lyže odlehčila o pár kilo. Z okolních svahů je občas slyšet zaburácení a šumění malých lavin, což člověku zrovna nepřidá na jistotě.
Večer na chatě šmodrcháme základní uzly a připravujeme se na zítřejíší výcvik. Následujícího dne jsme rozděleni do dvou skupin jelikož nás je celkem jedenáct. Jedna půlka se věnuje lavinové problematice a druhá vytahování propadnuvšího se nešťastníka
do ledovcové trhliny, nácvik je docela reálný a podmínky nám komplikuje mráz, vítr a mlha. Den jsme za
končili krátkou vycházkou a sjezdíkem. Večer se věnujeme výzbroji na skialpové tůry, porovnáváme typy lyží a vázání, vše pak zakončíme vyprávěním si outdoorových zážitků u piva. Druhý den probíhá obdobně jen jsme se jako skupiny prohodili a udělali delší vycházku, kde jsme zkoumali sněhový profil z něhož jsme pak utvořili klouzavý blok, který jsem hopsáním utrhnul. Z nastřádaných informací jsme pak odhadovali lavinové nebezpečí a je li terén vhodný pro sjezd. Po návratu na chatu a večeři, kterou jsme si s Janou vždy potajnu vařili dole v prádelně, jelikož jsme byli vybaveni na předchozí chatu, kde jsme si měli vařit z vlastních zásob, se scházíme v jídelně a u piva si povídáme o plánování tůry v horách a o mapách. Následujícího dne vstáváme v půl šesté ráno a hle! je úplně jasno a my máme naplánovanou velkou tůru přes zdejší ledovec na Piz Buin 3312m.n.m..
kolem sedmé jsme všichni vykýblováni před chatou se zapnutými pípáky a vyrážíme v čele s našimi vůdci. Cestou se nám naskýtají překrásné výhledy do okolních údolí, cesta probíhá v poklidném tempu, za celou dobu procházíme jen asi třemi nebezpečnějšími úseky, kde by se mohlo něco utrhnout, a tak držíme bezpečné rozestupy asi po dvou hodinách jsme v
sedle mezi velkým a malým Piz Buinem, zde svačíme a po chvilce stoupáme ještě kousek v lyžích, ty pak necháváme na svahu, přezouváme se do maček z batohů sundaváme cepíny a stoupáme dále. Jsme rozděleni do tří lanových družstev cca o čtyřech lidech , hrneme se společně s několika německy mluvícími kolegy k vrcholu. cesta má jen jedno těžší místo
, kde se trochu leze ve skalnatém žlábku s trochou ledu, no ale kdyby odtud člověk spadnul, tak by ho sbírali nastrouhaného dole na ledovci.
Na vrcholu pořizujeme několik vrcholových fotografií, potom jsme sešli kousek pod vrchol na sněhové plato, kde tolik nefoukalo dáváme si pivo, které tam vytáhl jeden z hrdinů a silných mužů, vychladil cestou v batohu a dal na vrcholu kolovati s tím také vznikla moje fotka, kterou bych si dal na facebook
, kdybych nějakej měl:-))No a posléze jdeme dolů. Pod kopcem sundáme tulení pásy, nazujeme lyže a přichází čas na frýrajd. Ledovec je z počátku pozvolný, ale pak se bez váhání vrhá a láme do údolí, kde přichází ke slovu osvěžující požitek z jízdy v hlubokém prašánku, třpytícím se pod palbou fotonů od našeho žlutého kamaráda s výhledem na zasněžené skalnaté alpské hradby, které
nám svou velikostí jasně dávají najevo naši nicotnost, po sjezdíku se část odebírá na chatu a bere batohy, kde mají věci ostatní, zbytek sjíždí třeba i se dvěma batohy těch prvních zpět k jezeru a na mikrobus. Dolů na opět sjíždíme lanovkou, abychom se ocitli na parkovišti zcela vyčerpaní a vyžíznivělí, plni zážitků a nových zkušeností. Před úplným odjezdem jdeme ještě do nedaleké hospůdky, nasdílet fotky a osvěžit se a hurá domů. cestou zpět už jsme řídili celkem tři jelikož jsme byli unaveni poněkud více. Uvízli jsme v zácpě, domů jsme přijeli okolo třetí hodiny ranní. Toť vše. Zbytek fotek si můžete prohlédnout ve fotoalbu.
Žvejk.
