Hromadili se už na nočním nádraží v Mojkovci. Češi. Asi spolek Jeďme všichni vlakem, aby nebylo místo. Takyže nebylo, nepočítáte-li metr krychlový hygienicky čisté vlakové uličky. Cesta nahoru ubíhala podobně příjemně jako dolů. Káju sváděl v uličce pán s rozevlátými pohyby a Kuna spokojeně dřímal. Už ani nevím jak, dojeli jsme na Bělehrad. Naše první kroky vedly do Pekary na snídani. Rozhodli jsme se, že den v Bělehradu přeci nemůžeme promarnit a tak se šlo na Hrad. Nejen velké vedro, ale i probdělá noc si vyžádala své - šli jsme hrát na orla do parku.
Když jsme se vzpamatovali a nejedli se, bělehradská pevnost nám nabídla především sbírku těžké válečné techniky mírumilovného 20. století. Kdo měl ještě dosti pěněz, koupil si zmrzlinu. Dále tradice velela, jít si najít nějakou kavárničku k drobnému spočinutí. Poslední peníz dal jsem pak v obchodě za pytlík srbské kafy, aby se v jejich omamných vůních za zimních večerů příjemně vzpomínalo. Vlak na bělehradském nádraží se již nemohl dočkat, až vyrazí do střední Evropy a my zas byli celí napjatí, jak široké má asi uličky.
Obsadili jsme kupé. Sláva. Ale známe to, srbeský způsob rezervace kupé je Středoevropanovi zapovězen. Takže klíčová otázky stála takto: Kdy přesně sundat boty, abychom si kupé (a blízké okolí) obhájili. Tak jsem vyrazil do boje, který se bohužel u ostatních nesetkal s porozuměním (ač byli varováni).
Vlak skoro vůbec nedrncal, protože vůbec nejel. Měli jsme zpoždění a tak jsme si čas krátili ferblem. Když se vlak konečně rozjel, přinesl nám poměrně klidnou noc, rozhodně klidnější, než dívce v uličce ve spacáku. Smrad snášel špatně hlavně Matouš. Pořád chodil ven do uličky a skákal na sedačce. O sedmé ranní nás zastihla uherská metropole. Přesunuli jsme se do našeho oblíbeného parku kousek od Keleti Pu. Prohlédl si nás místní bezdomovec a znechuceně odešel. Pravda, očistu jsme potřebovali. Dobře no, aspoň jsme si vyčistili zuby. Měli jsme tu čest, zapojet se nejen do šedé maďarské ekonomiky, když jsme si peníze vyměli u místních veksláků, težících ze zavřených směnáren, ale i do podzemného transferu naším oblíbeným budapešťským metrem. To by bylo, aby nás znovu nekontrolovali revizoři.
Žlutý autobus nastartoval a my s klidným výdechem vyrazili na Prahu. Cestou jsme byli konfrontováni se dvěma filmy. Jeden byl o zamilovaném páru a jejich vepříkovi, druhý byl o zamilovaném páru, co zabloudil v ulicích Paříže. Žádný opravdový film (např. o pejskách) bohužel nedodali. V Bratislavě jsme si ještě stihli prohlédnout zavřenou kavárnu tvořenou autobusem. Domů jsme dorazili poměrně vyčerpaní. V batohách jsme si ale mimo prachu a zbytků černohorské fauny a flóry přinesli i mraky takových zážitků, které z myslí, bíkybohu, nerady odcházejí.
Zapsal Bo a zároveň konstatuje konec deníkových zápisů z Montenegra.
Díky všem za vaše spisovatelské úsilí.
