Slovinské Alpy - DEN III. - pondělí 12. srpna

Výstup na Grintovec

Kuna: "Musíme nahoru, neasi!"

Po ránu jsme se vstáváním moc nespěchali a po snídani a houpačce jsme se pomalu, ale jistě vydali vstříc dosud nepoznaným horám. Vystoupali jsme do sedla pod Grintovcem, což vůbec nebylo tak v pohodě, jak to zpočátku vypadalo. V sedle jsme posvačili a rozhodli se, že nejvyšší peak Kamnických Alp zdoláme na jistotku bez báglů. Zanechali jsme je tedy kousek pod cestou a vykročili směrem k hřebínku vedoucímu až na vrchol.

Cestou jsme ještě potkali mladý slovinský pár, kterého jsme se doptávali na obtížnost trasy a nutnost vláčení se s ferratovými sety. Podle jejich slov výstup nebyl těžký, ale máme se určitě jistit. Na naše poznámky o tom, že oni žádné jištění nemají, suverénně odpověděli, že jsou loukl pípl a že se jistit nemusí, protože pro Slovince ve Slovinsku neplatí zákon gravitace. Takto poučeni jsme bez větších obtíží vystoupali na Grintovec (2558 m. n. m.). Na vrcholu nás překvapilo stádo ovcí a hustá mlha, která nám jako na potvoru zamlžila výhledy na okolní hory a údolí.

Po obědě zpět v sedle u batohů, jsme se rozhodli pro snažší variantu trasy a začali jsme sestupovat na planinu pod námi. Díky naší dobrodružné povaze a touze projít každou zkratkou, která se namane, jsme sešli ze značené cesty. Trouchu klikatou, ale o to krásnější zkratkou, s nádhernými výhledy a vápencovými plotnami, jsme s jistou trefili značku vedoucí směrem k našemu cíli – Bivaku pod  Skutou. Cestou jsme procházeli pod monumentální stěnou Škrbiny a Skuty amíjeli ledovou díru.

K bivaku jsme došli už za šera a hned co jsme do něj vlezli, začalo pršet. Déšť ale netrval dlouho. Bivak, zvenku šedivá plechová krabice, byl útulně zařízen, dokonce s nouzovým mobilem a skromnou zásobou základních potravin. Uvařili jsme si večeři, pokochali se v údolí svítící vesnicí a zalezli do spacáků. Tak dobře se mi dlouho nespalo.

Zapsal Kuna