Slovinské Alpy - DEN III. - pondělí 12. srpna

Výstup na Grintovec

Kuna: "Musíme nahoru, neasi!"

Po ránu jsme se vstáváním moc nespěchali a po snídani a houpačce jsme se pomalu, ale jistě vydali vstříc dosud nepoznaným horám. Vystoupali jsme do sedla pod Grintovcem, což vůbec nebylo tak v pohodě, jak to zpočátku vypadalo. V sedle jsme posvačili a rozhodli se, že nejvyšší peak Kamnických Alp zdoláme na jistotku bez báglů. Zanechali jsme je tedy kousek pod cestou a vykročili směrem k hřebínku vedoucímu až na vrchol.

Cestou jsme ještě potkali mladý slovinský pár, kterého jsme se doptávali na obtížnost trasy a nutnost vláčení se s ferratovými sety. Podle jejich slov výstup nebyl těžký, ale máme se určitě jistit. Na naše poznámky o tom, že oni žádné jištění nemají, suverénně odpověděli, že jsou loukl pípl a že se jistit nemusí, protože pro Slovince ve Slovinsku neplatí zákon gravitace. Takto poučeni jsme bez větších obtíží vystoupali na Grintovec (2558 m. n. m.). Na vrcholu nás překvapilo stádo ovcí a hustá mlha, která nám jako na potvoru zamlžila výhledy na okolní hory a údolí.

Po obědě zpět v sedle u batohů, jsme se rozhodli pro snažší variantu trasy a začali jsme sestupovat na planinu pod námi. Díky naší dobrodružné povaze a touze projít každou zkratkou, která se namane, jsme sešli ze značené cesty. Trouchu klikatou, ale o to krásnější zkratkou, s nádhernými výhledy a vápencovými plotnami, jsme s jistou trefili značku vedoucí směrem k našemu cíli – Bivaku pod  Skutou. Cestou jsme procházeli pod monumentální stěnou Škrbiny a Skuty amíjeli ledovou díru.

K bivaku jsme došli už za šera a hned co jsme do něj vlezli, začalo pršet. Déšť ale netrval dlouho. Bivak, zvenku šedivá plechová krabice, byl útulně zařízen, dokonce s nouzovým mobilem a skromnou zásobou základních potravin. Uvařili jsme si večeři, pokochali se v údolí svítící vesnicí a zalezli do spacáků. Tak dobře se mi dlouho nespalo.

Zapsal Kuna

Slovinské Alpy - DEN III. - pondělí 12. srpna

Den podpůrného týmu ve složení: Fíha, Hráša a Davinči

Celá akce vypukla v pondělí 13. srpna. I když se Davinci obětoval a přijel nám pomoct zbourat tábor, žádat po mně a Fíje, abychom do Slovinska vyrazily v sobotu, by se rovnalo vraždě. Po intenzívní nedělní rekonvalescenci, nás Petr naložil do vlaku směr Villach. Plán: přežít devět hodin ve vlaku s omezeným množstvím rozptýlení. Povinná výbava: dvě čokolády, dvě knihy, jeden Reflex, Fíjin nový mobil, osm housek a dvě balení salámu, dvě dvoulitrovky staropramenu. Plánovaný příjezd do Villachu. 22:37, další postup: ve hvězdách.

Vzhledem k nepestrosti zážitků volím záznamovou formu:

13:00   Fíja a Míša si střídavě stěžují na pocity nevolnosti z únavy

13:35   nastupujeme do vlaku

13:38   Fíja přesvědčuje Davinciho, že první flaška se smí otevřít až za Prahou

13:45   EC Vindobona se dává do pohybu – utrpení začíná

13:55   Fíja zjistila, že na jejím mobilu cosi bliká – po zbytek cesty se snažíme dekódovat proč (pozn. autora – až do konce září příčina nebyla zjištěna)

14:00   první láhev otevřena

14:20   Davinci spí, nechce poslouchat blábolení a drby, vlak staví v Kolíně

15:00   Fíja spí, Míša se nudí, Davinci pije

16:10   všichni vzhůru, dojedena první čokoláda a dopita první láhev, Petr nastiňuje, co nás čeká další den. Cestu na vodopád označuje za lůzrovskou a se sadistickým nadšením nám oznamuje, že budeme vstávat v pět a polezeme na Luknju. Hajzl.

16:20   vlak staví v Brně, Míša blábolí z hladu o krásách moravské metropole

16:35   projíždíme Pálavou, všichni blábolí o krásách Pálavských vrchů

17:00   vlak přejíždí hranici, naivně se domníváme, že se blížíme ke konci – už jsme přeci v Rakousku

18:00   zastávka ve Vídni, Míša blábolí o krásách Vídně, Fíja z nouze vytahuje druhou čokoládu, Davinci dopíjí druhou láhev.

18:30   nuda, Fíja si vzpomněla, že s sebou má knihu, Petr nad ní opovržlivě ohrnuje nos – western mu není dost dobrý, vrací se k ekonomice

19:00   průjezd Semmeringu – všichni parodují rodinné dovolené (v tuto chvíli je v kupé naštěstí jen jeden spící spolupasažér)

20:00   stmívá se – dosud bylo z okna na co koukat, teď teprve vypuká nezřízená nuda, po deseti minutách obdivují svůj obraz v okně jen ti nejmarnotratnější jedinci

21:20   polemizujeme nad tím, zdá je víc decimující čtrnáctihodinový výstup na Grintovec nebo devět hodin ve vlaku

21:45   polemizujeme na téma: Kde dnes v noci budeme spát?

22:37   vlak zastavuje přesně na čas ve Villachu, stýskat po kupé se nám nebude

0:00     v kopcích nad Villachem se ke spánku ukládají tři postavy – místo pěti hodin spánku je čekají asi tři, protože jsou všichni blbci a hlídají, jestli někdo nejde.

Zapsala Hráša

Slovinské Alpy - DEN II. - neděle 12. srpna

 OD JEZERA K CHATĚ,

 ZATRACENĚ, DRSNĚ A PROKLATĚ

Citlivější a krásnější část výpravy

Ráno jsme se probudili do Ovčího bálu. Ne že by kolem nás tancovaly ovce zuřivě čardáš, ale spíše si lidé z údolí u jezera pustili nahlas hudbu, z louky si udělali parkoviště, otevřeli krámky a ovečky počali pojídat. Po snídani jsme usušili stany pomocí dodávky (jo, i tohle Honzinova dodávka umí!). Našim prvním dnešním úkolem bylo sehnat pořádnou mapu Kamnických Alp, což se nám po velkém úsilí nepodařilo. Všichni se totiž zrovna tento den zajímali jen o ovce. Usoudili jsme, že Xerox mapa, přístroj GPS a trocha odvahy bude stačit, zaparkovali jsme dodávku pod lesem, zabalili vše potřebné na čtyři dny a vykročili jsme směr chata Česká Koča, která se měla stát prvním záchytným bodem při přechodu Kamnicko-savjinských Alp a dobytí jejich nejvyššího vrcholu Grintavce.

Směr Česká Koča

 Strmý výstup ještě strmějším lesem a ještě strmějším svahem byl natolik strmý, že jsme se museli podpírat o kolemjdoucí stoupající maminky, tatínky, děti, ba i psy. Někteří tatínkové si dokonce se svými ratolestmi hráli na pejsky, protože je vedli na vodítku s falešným pocitem, že kdyby se dětopsi zřítili do strže, strašně moc je zachrání a maminka je pak za to pochválí. A taky, že budou slavní. Česká Koča nás přivítala českou tabulkou KČT, což člověka po srdci pohladí. Po drobném obědě jsme se ubytovali u zmateného pána, který vždy celou noc přemýšlí, jaká je vlastně za nocleh cena. Doufali jsme, že se pán na další den dobře vyspí a vyrazili jsme nalehko na aklimatizační trek k nedalekému horskému ostnu Vratca. Asi dvouhodinová cesta nám poskytla hezký výhled nejen na pohoří Karavanek, ale i na horský žlab a stěny tyčící se nad chatou. S kapkou nejistoty a mořem respektu jsem neustále zahlížel směrem, kde jsem tušil naši zítřejší cestu.

Vrchol Vratci, v pozadí naše další cesta 

 Strmá suťovistka a z našeho pohledu kolmé několikasetmetrové stěny s rozeklanými hřebeny spíše lákaly k atraktivní fotografii, pohybu čelem vzad a rychlému sestupu, než k ferratovému výstupu, který se tam někde mrcha ukrýval a my ho zítra měli absolvovat tak říkajíc „na těžko“. No, abychom si dodali sebejistoty, že to zvládneme, aspoň jsme při zpáteční cestě voblezli balvan. A to všichni, někdo i víckrát.    

Kája dává, Honzina jí mává

Večer jsme si zpříjemnili whistem, Haribáky a místním pivem s názvem Laško, které nám všem zachutnalo i přes vysokohorskou cenovou přirážku (o jeho skvělé chuti svědčí i fakt, že v objemu basy může sloužit jako svatební dar). Nikdo z nás ovšem whist hrát neumí (cit. dle Honzina: Whist je můj život, Fortuna, Praha 2005) a není možné si dávat přezdívky (cit. dle Honzina: Přezdívky ve whistu a jiné amorality, Argo, Ostrava-Svinov 2006).

Kdo se asi skrývá pod přezdívkou Honzina?

 Možná i proto jsme před dokončením hry dali přednost vydatnému spánku. Koneckonců vstávat se mělo brzy a odcházet ještě dřív. Ulehal jsem s příjemně nervózním pocitem, ne nepodobnému lehkému mrazení při nástupu do neznámé cesty nejasné obtížnosti, co přinese následující den. Po dlouhé úvaze jsem došel k závěru: buď se na ten Grintavec vysápeme nebo se na něj nevysápeme. A spokojeně jsem usnul, obklopen přáteli a horami.   

Zapsal Bo

Slovinské Alpy - DEN I. - sobota 11. srpna

Do Slovinska cesta dlouhá je a nevedou tam žádné koleje. Proto jsme se rozhodli sehnat dodávku a vydat se na vlastní pěst nebezpečnými dálnicemi křižovanými Kobrou 11, s ďábelským řidičem Honzinou a neméně ďábelským řidičem Bobíkem. Honzina, budiž mu provolána sláva, sehnal dodávku a ještě zrovna v den odjezdu (to je ale náhodička) daroval Kunovi basu piva. To ještě netušil, že to nebyl dobrý nápad.

Vyrazili jsme zvesela, k poslechu hráli Linkini a piva se zvolna otvírala. Brzy jsme nabírali naftu, protože záhadně ubyla. Naštěstí později ubývala přímo úměrně k dobývaným kilometrům a tak jsme použitím dodávky opravdu značně ušetřili. Protože v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, podlehli jsme touze si alespoň vyzkoušet, jak se místním nakupuje v supermarketu. Obsah košíku průměrného účastníka zájezdu byl: plechovkové pivo na Grintovec 1x, plechovkové pivo na Triglav 1x, kobliha dle výběru 2x, chleba, který koupíme až v Rakousku -1x (někteří si na něj vystáli frontu a pak ho šli zas vrátit).

Hranice jsme překonali hladce a ještě před nimi nabrali u Ona naftu do zásoby. Všimli jste si, že Rakušani odstranili cedule STOP Temelín?

Nyní nastává chvíle popsat jeden fyzikální experiment testující výzkumnou otázku: „Pokud otvíráte pivo pivem, otevře se horní nebo spodní?“ Empiricky ověřil Kuna, přímo v dodávce, v níž jsme měli strávit zbytek cesty. Nejen že se potvrdila horší varianta, ale navíc bylo zjištěno, že se lidé, již se pokusu buďto přímo, anebo prostřednictvím věcí nedobrovolně účastní, snadno naštvou.

Několikrát jsme se pokochali výhledem na Drachenwand, kde mnozí z nás lezli před třemi lety svou první ferratu. To když jsme hledali v jedné vesničce krám, ve kterém mají ten nejlepší chléb na světě. Jak chutná, nevím. Museli jsme se smířit s obyčejným chlebem ze Sparu, protože měli v sobotu zavřeno.

Noční přespání bylo plánováno pod Kamnickými alpami u Planšarskeho jezera. Dorazili jsme ještě za světla a pohrávali si s myšlenkou, že to zakempíme přímo na parkovišti u restaurace na břehu jezera. To, že se po dni v drožce vykoupeme v chladné vodě, na což jsme se celý den těšili, nepřicházelo v úvahu. Jezero bylo špinavé a téměř bez vody. Se spaním to začalo být taky nahnuté, protože přišel pán a říkal, ať si přeparkujeme, že u jezera bude od rána nějaká slavnost a že tam bude rušno. Poslal nás ale na druhý konec jezera, že tam můžeme na loučce i spát. Poseděli jsme v hospodě, kde jsme se marně snažili zjistit, jak řekne Slovinsky prosím a děkuji, a vyrazili kol jezera.

U vjezdu na louku bylo napsáno něco, co se nám zdálo, jakože tam nesmíme být přes noc. Už byla tma, a tak jsme se rozhodli, že se tam nenápadně vkrademe, ráno včas vypadneme, nikdo si nás téměř nevšimne a pohoda. Bohužel jsme nevěděli, jak se zapíná neviditelné krytí dodávky, takže jsme se omezili na pomalé vjíždění na loučku se zhasnutými světly. Poté, co jsme málem vjeli do stanu jiným nocležníkům, jsme to vzdali, zapnuli světla a začali hlučet. Ještě se máme od Bonda co učit.

Postavili jsme stany, uvařili si, zavřeli se do autíčka a hodovali. Piva bylo stále dost, Bobík vybalil koktejl protřepat nemíchat a společnými silami jsme zdolali výborné jídlo od paní Honzinové. A pak už dobrou!

Děkujeme společnosti Albet za zapůjčení luxusního vozu.

Zapsala Kejdža

Montenegro True Story - ДЕН XII. a XIII. - pátek a sobota 12.-13. 8. 2011

Hromadili se už na nočním nádraží v Mojkovci. Češi. Asi spolek Jeďme všichni vlakem, aby nebylo místo. Takyže nebylo, nepočítáte-li metr krychlový hygienicky čisté vlakové uličky. Cesta nahoru ubíhala podobně příjemně jako dolů. Káju sváděl v uličce pán s rozevlátými pohyby a Kuna spokojeně dřímal. Už ani nevím jak, dojeli jsme na Bělehrad. Naše první kroky vedly do Pekary na snídani. Rozhodli jsme se, že den v Bělehradu přeci nemůžeme promarnit a tak se šlo na Hrad. Nejen velké vedro, ale i probdělá noc si vyžádala své - šli jsme hrát na orla do parku. 

Když jsme se vzpamatovali a nejedli se, bělehradská pevnost nám nabídla především sbírku těžké válečné techniky mírumilovného 20. století. Kdo měl ještě dosti pěněz, koupil si zmrzlinu. Dále tradice velela, jít si najít nějakou kavárničku k drobnému spočinutí. Poslední peníz dal jsem pak v obchodě za pytlík srbské kafy, aby se v jejich omamných vůních za zimních večerů příjemně vzpomínalo. Vlak na bělehradském nádraží se již nemohl dočkat, až vyrazí do střední Evropy a my zas byli celí napjatí, jak široké má asi uličky.

Obsadili jsme kupé. Sláva. Ale známe to, srbeský způsob rezervace kupé je Středoevropanovi zapovězen. Takže klíčová otázky stála takto: Kdy přesně sundat boty, abychom si kupé (a blízké okolí) obhájili. Tak jsem vyrazil do boje, který se bohužel u ostatních nesetkal s porozuměním (ač byli varováni).

Vlak skoro vůbec nedrncal, protože vůbec nejel. Měli jsme zpoždění a tak jsme si čas krátili ferblem. Když se vlak konečně rozjel, přinesl nám poměrně klidnou noc, rozhodně klidnější, než dívce v uličce ve spacáku. Smrad snášel špatně hlavně Matouš. Pořád chodil ven do uličky a skákal na sedačce. O sedmé ranní nás zastihla uherská metropole. Přesunuli jsme se do našeho oblíbeného parku kousek od Keleti Pu. Prohlédl si nás místní bezdomovec a znechuceně odešel. Pravda, očistu jsme potřebovali. Dobře no, aspoň jsme si vyčistili zuby. Měli jsme tu čest, zapojet se nejen do šedé maďarské ekonomiky, když jsme si peníze vyměli u místních veksláků, težících ze zavřených směnáren, ale i do podzemného transferu naším oblíbeným budapešťským metrem. To by bylo, aby nás znovu nekontrolovali revizoři.

 Žlutý autobus nastartoval a my s klidným výdechem vyrazili na Prahu. Cestou jsme byli konfrontováni se dvěma filmy. Jeden byl o zamilovaném páru a jejich vepříkovi, druhý byl o zamilovaném páru, co zabloudil v ulicích Paříže. Žádný opravdový film (např. o pejskách) bohužel nedodali. V Bratislavě jsme si ještě stihli prohlédnout zavřenou kavárnu tvořenou autobusem. Domů jsme dorazili poměrně vyčerpaní. V batohách jsme si ale mimo prachu a zbytků černohorské fauny a flóry přinesli i mraky takových zážitků, které z myslí, bíkybohu, nerady odcházejí.     

Zapsal Bo a zároveň konstatuje konec deníkových zápisů z Montenegra.

Díky všem za vaše spisovatelské úsilí.