Život na ocelovém vlásku

Výstup na Dachstein,  16. června 2012

V sobotu kolem půldruhé ranní se proti hvězdné obloze vyrýsovaly tmavé dachsteinské stěny. Než se jim skupinka čtyř Čechomoravanů vydá, poněkud nejistě, vstříc, čekají je ještě 4 hodiny spánku na asfaltovém koberci.

Průvodce o ferratě Johann promlouvá jako o jedné z nejnáročnějších v Rakousku, což pravda, budí respekt. Myslím, že když jsme ráno opuštěli parkoviště směrem k impozantním horám, nikdo z nás si nebyl tak docela jist, jestli ji zdoláme, natož jestli se podaří výstup až na samotný Dachstein.

Po travnatém úbočí jsme mírně vystoupali až k chatě Südwandhütte. Dále cesta setupovala až ke sněhovému poli. "Safra, není tu ňák moc sněhu," dere se nepříjemně na mysl. "Kdyby jenom tam dole," dralo se na mysl o několik hodin později. Po překonání pole nasazujeme přilby i ostatní vybavení, stojíme u nástupu ferraty Anna, která zdolává 300 výškových metrů. Kolmá stěna nad hlavou končící za obzorem nutí k lehkému polknutí.  I vzhledem k tomu, že to vlastně má být jen taková drobnější rozcvička. Rituálním způsobem vysypávám lékárničku po kamenitém svahu a nastupujeme do ocelových lan.

Po několika desítkách metrů, kdy si oprašujeme lezeckou techniku, kolem nás za zvuku vřeštícího Nazgúla sviští megakamínek a vyrývá kráter do sněhu pod námi, pár metrů od hlavy nastupujícího Rakušana. Když nás pozdějí na laně míjí, tento zážitek nám s rozšířenými zorničkami dramaticky vypráví.

Pomalu a opatrně stoupáme metr za metrem, občas to chce trochu zabrat v pažích, ale výtah dolů si zatím přivolávat nemusíme. Anna je zdolána a musíme dál. Před dalším příkrým sněhovým polem už nasazujeme mačky a traverzem stoupáme k našemu vyvolenému Sebastianovi Bachovi. Výhodou je, že Johann svým klíčovým místem, nedlouhou převislou stěnkou, začíná.  Tak se může "zrno od plev" oddělit, dokud je čas. Výjev spíše z prostředí lázeňské cukrárny, kdy si matka s cigaretou, slušnou cejchou a dcerou (rovněž s cejchou), dává pod skálou cigárko, nemohu vynechat.

 Jak "Cejchy" převis přelezli netuším, ale nakonec se ještě drali před nás. Krůpěje kapek a drobné vodopádky sice s přibývajícím horkem příjemně osvěžují, skálu ale schůdnější bohužel neudělaly. Přešto klíčové místo přelézáme a sápeme se po ocelovém laně nahoru.

Pak se sápame zase nahoru, a pak zase. Předbíháme skupinku dvou Češek a jednoho Čecha. Čech má velký batoh a holky toho mají plný brejle. Během více tří hodin strávených s Johannem míjíme několik náročnějších, ale dobře odjištěných a okramlovaných míst, několik míst exponovanějších, pod nahama se nám otevírá 800 metrová stěna a nad hlavou nám hvízdají větroni a skalní kavky.   

K vysokopoložené chatě Seethalerhütte dolézáme, po dalších 550 výškových metrech, se známkami  nárokované únavy. Hltavě do sebe klopýme limonády a něco málo pojídáme. Milan si dokonce dopřává domácí hráškovku. Hrášek pan chatař pěstuje za chatou a vždy běží natrhat čerstvý. Jak jinak. Rozhodujeme se co dál. Tělu se moc nechce, ale mysl míří výš. Malý kousek po sněhovém poli dachsteinského ledovce a nastupujeme další ferratu, která nás má hřebínkem a posléze traverzem přivést až na samotný vrchol. Ruce už občas protestují, ale nakonec musí fungovat. Cestu nám znepříjemňuje ocelové lano. Chce si hrát ve sněhu na schovávanou. Ač na to zrovna nemáme náladu, musíme přistoupit na jeho hru. Snad ho to brzy omrzí. Úseky, které bylo nutno zdolat bez lana jsou nepříjemné, ale krátké. Několik desítek metrů pod vrcholem přibývá stékající vody i protisměrných kolegů. Kolem půl čtvrté stojíme na vrcholu Dachsteinu.

Počasí je stále krásné a nám se otvírá neskutečný pohled na alpskou zem.  Povinně si zapózujeme pro pár fotek do Hudy katalogu. Času ale není nazbyt, čeká nás zásadnější část cesty - cesta dolů. Pomalu scházíme až na ledovec a pak ostrým svahem až ke stanici lanovky. Poslední lanovka odjíždí v pět hodin a s ní i většina turistů. Jsou to čajíčci. Se slzavým pohledem za poslední kabinkou po chvíli hledání nacházíme sestupovou cestu - pro změnu - ferratu. Téměř kolmý svah už nás nerozhází, ale sil už zásadně ubylo. A navíc - po chvíli zjišťujeme, že lano je vytrvalý hráč a schovka ho jen tak neomrzí.

Tím se náš sestup dosti zpomaluje, sněhová pole zdoláváme s vypětím všech nervů. Zvláště ti, co turistickou hůlku považují za za cepín 2v1. Výřečnosti nám již ubívá a po doslovném "sjezdu" a "sklouzání" příkrého, několika set metrového sněhového pole doklopýtáme nejprve k Sudwandthutte a posléze na parkoviště. K autu přicházíme po 13 hodinách, 4 ferratách, 2 500 metrech nahoru i dolů a přibližne po 12 000. cvaknutí karabinou.

Někteří vysypali lékárničku, jiní viděli dvakrát, další se poloslepí nechali vést jen ocelovým lanem a někteří málem dolů odjeli lanovkou. Jsme nadšení, vyčerpaní a tuhle procházku vřele doporučujeme. 

   

Zapsal Bo
Foto Žvejk a Honza K.

         

Fotky z vandru part 2

Fotky z vandru ve stříbře si můžete prohlédnout hýr

Vandr na Kokořínsko (23.-25. března 2012)

V pátek večer jsme vyrazili s časovým vypětím na vlak. Cestou z kopce jsem viděl Petra, který na mě počkal u schůdků. Na nádraží již čekal Kuna. Nechápu, jak to vždycky stíhá tak v pohodě. Co čert nechtěl, do cesty nám nastrčil babu. A ne jednu. Potkali sme tu totiž Kamču a malou Káju. Kamča litovala toho, že s námi nemůže jet. Kája se tvářila, že s těma starouškama raději nechce nic mít. Hlavák nás přivítal s Bobíkem v útrobách, jen o Žvejkovi nikdo nic nevěděl. Petr si ještě dokupoval jídlo v Bille. 

Nálada byla veselá. Nejvíc mě pobavil nový prostor prodeje jízdenek. Na to by člověk potřeboval autoškolu. Je to samá stopka, jednosměrka a přikázaný směr "jízdy". Bobík zaplatil jízdenku na čundr mastňácky kartou.

Vlak do Mladé Boleslavi ještě nebyl přistaven na nástupišti. Přišlo lehké zklamání. Těšil jsem se na kupé, kde budeme v klidu, nerušeni ostatními, dělat bordel. Bohužel přijel čtyřnápravový pseudomotorák s jednou společnou místností. Na náladě to ale neubralo. Všichni, vyšťaveni ze všední šedosti dne, byli konečně opojeni představou pohodového výletu.

Cestou se nic mimořádného nestalo. Jen po přestupu do motoráku do Mšena jsem shledal stejného průvodčího jako před rokem.

Jelikož jsme Mšeno již trochu znali, tak nás nepřekvapila spolehlivá hospoda, kde bylo otevřeno i po našem příjezdu ve tří čtvrtě na dvanáct. Shledali jsme se tam s paní a zřejmě i s její dcerou. Natočili nám jedno na cestu a my se odebrali po žluté po silnici, která se naplánovala na stole u výčepu.

Trochu se váhalo, kde přesně odbočuje cesta k jeskyni, kterou jsme hodlali navštívit. Zdálo se nám to nakonec trochu daleko. A i námitka na zimu v ní, když je venku tak krásně, nezavdala příčinu, proč dále pokračovat. Vytipovali jsme plácek poblíž úvozu a zde na jednu noc zdechli.

Ráno mě probudilo světlo. Pak na východní straně vysvitlo slunce. Obzor byl tvořen Bobíkovým bivakovacím pytlem. Ještě jsme se váleli až do půl jedenácté. Nechtěli jsme to hrotit i přes nedaleké výstřely. Další plán? Snídaně a hurá pryč. Vyrazilo se po žluté pískovcovým bludištěm a dále na sever. Cestou jsme potkali dvě slečny u "Včelích úlů". Šly také na těžko. Trochu jsme se míjeli, když nás cestou čekal svačinooběd. Trochu jsem nás nechal vyhladovět, protože jsem se chtěl najíst až na místě, kde jsme před několika lety jedli s Péťou a Piškotem. Tak jsme si trochu zavzpomínali, najedli se a šli dál.

Na konci žluté se vyleze kopeček, kterým je zakončený cestou. Tato cesta nás dovedla až do vesnice Střezivojice. Mezi pár roubenými chalupami nám upoutala pozornost cedule s nápisem v barvách, které dobře známe. Už nějaký ten čas si nemusíme číst nápisy oznamují přítomnost piva v nejbližším okolí. Na obranu tohoto druhu alkoholu se musí dodat, že se lépe za takové peníze nenapijete, pominu-li vodu. V nově vyhlížející hospůdce, kterou zdobily ikony místních štangastů, jsme setrvali nějaký ten čas hraním čertových obrázků. Nadcházel večer a my se museli poohlédnout po nějakém tom noclehu. 

Kousek odkud jsme přišli byla odbočka, která nás vedla až do lesa na krásný ostroh. Zanedlouho nastala debata o tom, kde spočinem. Tady se musím trochu potrestat, vždy nerad lehám na místě, u kterého usoudím, že bude ráno v 5 hodin vyhledáno všemi myslivci z okolí. Prostě mám zafixováno, že když promnu jedno oko, hned se k němu upřou hlavně mysliveckých nástrojů, i když, musím zaklepat, se tak ještě nikdy předtím nestalo. Tak nakonec se vydařilo, zapálili jsme si nějaký ten ohýnek novou rekvizitou z outdoor obchodu. Pěkně jsme ještě pokecali a pak usnuli. Ráno sem se tradičně probudil brzy, čekajíce na armádu, která po nás celou noc pátrá, aby nás zneškodnila. A co myslíte, zas nic. Nevím, kdy už pochopím, že to opravdu ve svých plánech žádný generál nemá. Snad se jednou tato moje tradiční myšlenka rozplyne, jak pára nad hrncem.

 Jak jsem již naznačil, ostroh, na který jsme se dostali za tmy, se musel ten den zdolat, ano opravdu, seshora dolů. Tak popořádku, nejdříve jsme se najedli. Cestou byla pro tuto libůstku pokácená souška. Tak jsme si na ni sedli, jak papoušci v různých barvách vedle sebe. A abychom to náhodou nezapomněli, tak jsme se u toho museli vyfotiti.

Prudký sestup zakončila cesta linoucí se údolím. Podle mapy jsme nahodili improvizovaný kurz až k pořádnému stoupáku. Na něm je krásná skalní rozsedlina ideální pro ty, co pořád lezou po skalách a celou cestu nedělají nic jiného, než že přemýšlí, na co by se kde sápali. Posléze se nám podařilo natrefit na žlutou a mastit to až do Dubé. U socialistického paneláku byla restaurace u Nováků. No co, zašli jsme se podívat, jestli náhodou nemají nějaký to pivo a něco k snědku. Vřele nás místňáci moc nepřivítali. Zřejmě jsme jim snížili větráním hladinu nikotinu v prostoru a tak si pořád něco reptali pod vousy. Naštěstí to vykompenzovala místní pěkná servírka a s přibývající hladinou kouře se to postupně lepšilo i jinde. 

Cesta Dubou se odehrávala chvíli po větší silnici, než odbočila kolem zdi parku zámku Nového Bernštejna. A to jsme ještě netušili, že nás dovede až ke Starému Bernštejnu, ale o tom potom… Cestou totiž, a to musím napsat, jsme našli bílou bundu. To byla taková událost, že na její poctu si ji Žvejk hned oblékl. Ten den se už nic podstatnějšího nestalo, jen jsme trochu zabloudili na cestě, která měla stejné znaky na více místech.

Mimochodem se nám do cesty postavila zřícenina Starého Bernštejna. No, postavila, museli jsme kvůli tomu vyšlápnout pěknej kopec. U zříceniny jsme asi deset minut čuměli do díry pod zdí a dohadovali se, co by to mohlo být. Když tu se z hůry ozvalo, že to je díra hradební studně. Tak jsme zašli k bráně, která se otevřela a bývalý vzpěrač a stálý milovník historie nás uvítal. Zřícenina je totiž jeho. Jak z řeči vyplynulo, než aby nechal zbytek zdí spadnout, tak je koupil a dal se do díla obdivuhodného. Bohužel mu osud hází místo klacků pod nohu zloděje. 

Tak se na hrad může kdokoliv podívat jen po předchozí domluvě. Ale proto, že tu zrovna byl, tak nás provedl. Vysvětlil nám historii. Povyprávěl o Husitech a ukázal nám Krkonoše ze střechy věže. Ve věži měl upravenou místnost, kterou občas obýval. Ukázal nám i to, co při opravách našel. Nakonec jsme zaplatili směšnou částku za prohlídku a rozloučili se. Zanedlouho jsme se podívali na hodinky a hle, ujížděl nám naplánovaný vlak. 

 Ve Starých Plavech bylo dost liduprázdno. Nadcházející sezóna ještě nenastala, vlak ujel a ještě k tomu byla neděle. Tak se aspoň Žvejk s Kunou a Bobíkem vzpírali o ohrádku přístřešku. Nakonec nějaký ten vlak přijel a my se vezli první třídou kolem Bezdězu. No, první třída asi není určena pro vandráky, kteří se tři dny nemyli, ale paní průvodčí nás tam pustila, jinde nebylo totiž místo. 

A jak se celý výlet zakončil? Na Hlaváku, kde jsme se postupně rozpadli každý svým směrem. Ti, co jeli do Radotína, stihli dokonce přípoj. Myslím, že se to tak vydařilo, že by se mělo jet příští rok zas, tak snad se nějak domluvíme…

Zapsal Honzina

Montenegro True Story - ДЕН X. - středa 10. 8. 2011

Zima, která se v noci drala do stanu s sebou nepřinesla nic dobrého. Mrholivá mlžná koupel nekompromisně odsunula naše plány na výstup na neurčito, a tak jsme se slezli pod jednu střechu a čekali, až počasí dostane rozum. Hráli jsme karty a kdovícovšecko, jenže počasí rozum nedostalo. V deset jsme se tedy smířeně vypravili prozkoumat alespoň místní pohostinství a nabrat vodu. U pramínku jsme si nechali PETky a trochu nedůvěřivě obhlíželi maringotkový bufet, který přestal vypadat jako potencionální místo s volným stolem pod střechou, teplem a nějakým tím hladným nápojem.

Pán majitel nás však zval dál a my neodolali. Posedali jsme si na gauče, vzali do ruky pivo a opření o regály s nabízeným sortimentem obdivovali brutální výzdobu a rozpačitě pouštěli místní disko-hopové folklorní umění do našich uší. Na rozdíl od milé paní borůvkářky, která měla tapetovaný domeček svatými obrázky, měl náš hostitel stěny poseté fotkami roztomilých zvířátek zlověstně zamířených odstřelovačskou optikou. Trochu jsme porozprávěli, páč už jako, kámo, dobr dan, Češka, Nikšičko, zvládáme místní jazyk na Áčko s hvězdičkou, dvakrát podtržené a ještě razítkem kašpárka do žákovské, a pak jsme si šli po svých. Ostatně jako celou dobu. Naše další kroky směřované panem Maringotkou vedly do mlhy pod kopcem, kde se údajně nalézal jeden z EKO-katunů. Opravdu tam byl a když jsme vzali za kliku, spustil se déšť.

Zprvu to vypadalo to vypadalo trochu komplikovaně, protože bylo neuvěřitelně těžké si objednat. Pití jsme nějak zvládli, jenže jídlo, na které jsme mezitím dostali chuť se dalo objednat podle speciálního klíče „kuchař teda něco udělá, ale ať s tím není moc práce“, na což  jsme záhy přišli. Omelety a polívky nakonec byly a byly dobře. Dál jsme tedy popíjeli, hráli karty a tak nějak nechali všechno kolem nás, ať si jde kam chce. Dorazilo pár místních štamgastů, přestalo pršet, z televize zněla místní „MTV“ hitparáda, ale bylo pořád pod psa. Pak už nám začalo být horko, tak jsme odcházeli zpátky ke stanům, nechávaje za sebou několik zabitých hodin.

           
S PETkami pramenité vody jsme dorazili akorát tak nějak na večeři. Nad polévkou s houbami jsme odhlasovali pokus o výstup na Komovi zítra ráno v pět, ještě před tím, než se vypravíme na zpáteční cestu do Mojkovce. Péťa bojovala s vůní hub a prohrávala, takže jsme se přesunuli do vedlejšího stanu hráli Vista a dělali bordel. Když už není Péťe dobře, tak ať se alespoň nevyspí, žejo. Přesvědčení o zvukotěsnosti dvou Jurků jsme hráli asi hodinu a půl, pak jsme šli na kutě a doufali, že ráno bude líp. Telenor hlásil jasno a 25°C.

Zapsal Kukyk