Expedice MAVEFA - DEN V. by Žvejk

sobota, 7. srpna 2010

Probudili jsme se do zataženého rána, vše okolo bylo nasáklé vodou stejně jako večer možná ještě o něco více. Modré plamínky vařičů se nejistě potácejí vlivem slabého proudění vzduchu pod ešusy, abychom dostali něco teplého do žaludku. Po vydatné snídani a- la vločky na “n” způsobů aneb každý den jinak, ještě nabíráme zažloutlou vodu v potůčku, který vytéká přímo ze sedla v němž táboříme. Les je kolem hustý neprostupný a tajuplný „kdybych byl medvěd tak se nakýbluju rovnou sem, tady by se mi líbilo“ pomyslel jsem si, ale raději jsem tuto myšlenku co nejdříve opustil. Po rekordních dvou a půl hodinách jsme se konečně vybatolili, abychom vzápětí nasadili smrtelné tempo hodné místních ostřílených horalů. Zanedlouho začíná pršet, atak celý náš průvod obléká větrovky, po chvilce přestává a celý náš průvod svléká větrovky. Cesta se vlní společně s hřebínkem a z lesa se po celou dobu nedostane. Značná část cesty je důkladně prorostlá maliním a tak o svačinu není nouze a člověk se nemusí ani zastavovat, trháme rovnou za chůze a obouruč.

Naše zraky se však už upínají na Jarabinu a Klak, následující to vrcholy. Bahna pod našimi botami a na nich pozvolna přibývá a při chůzi do kopce sklouzáváme při každém kroku o půl kroku dolů, ale zatím z toho máme spíše legraci, ale i tak je to cesta poměrně náročná přelézáme klády občas nějaká skalka, hlavně pak na Klaku, zde se musíme občas přidržovat i stromů, abychom po bahně neodjeli do údolí. Klak je poměrně příkrý skalnatý vápencový kopec s překrásným výhledem na okolní pohoří, nám se naskýtá výhled jen na východ neboť na západní straně se uvelebil bílý mrak, provedeme zápis do vrcholové knihy a rozhodneme se pro obídek, takový obídek s dalekým výhledem do kraje hm? Kdo z vás to má hm? Pověz!

V průběhu oběda dorazil jistý pán a ptal se, jestli se tu prej nedá jet na kole, všichni jsme se po sobě podívali s výrazem, si dělá p***l? a co máte za kolo?-zbytečná otázka- Nooo ani ne, no nedá no fakn ne a tak vzal kolo na rameno a zase ho snesl dolů. Následující cesta dolů připomíná spíše bahnitý tobogán, vypadá to asi tak, jako by jste někde natěžili tuny toho nejmazlavějšího bahna ještě ho zředili vodou, pořádně homogenizovali, namleli do toho cisternu šneků naložených v soli a pak ho sem pečlivě namatlali, nejspíš nějakou špachtlí, přímo na cestu. Jedinej, kdo se cestou dolů natáhl byl, se svým vysoko položeným těžištěm Rádoš, tomu se tak podařilo trochu té úžasné hmoty natřít Pétě a Bobíkovi na jejich obydlí, které měl přikurtované v zadu na batohu. Tobogán nás vyflusnul na rozcestí, kde se válela hromada betonových trubek o rozměrech 40/220 a 50/220. Nebyli by jsme to my, kdyby nás nenapadlo se do nich nacpat, nejdřív jednotlivci pak v párech samozřejmě nejprve do těch širších, potom byla uzavřena sázka mezi Rádošem a našim nejhubenějším párem o čtyři kousky zlatavého moku, že se oba nenacpou do té čtyřicítky a tak měl Bobík s Péťou čtyři pivka free. Pokračujeme dále, cesta se napřimuje ubývá sr***k a před námi se rozprostírají překrásné velkofatranské louky poseté osamocenými smrčky a vysokými bodláky, vrcholky hor se utápějí v husté šlehačce s trochou popela, kterou občas protne ohnivé oko velkého fotografa a ujistí nás, že ještě není tak pozdě. Jana někde nalézá dvě obří bedly, které si posléze s nevelkým nadšením odnášíme s sebou, no co dříve se lidé živili sběrem a lovem ne?

Potkáváme skupinku českých turistů, vyměňujeme si s nimi pár užitečných či neužitečných informací a pokračujeme, ještě narazíme na zdroj vody a tak máme možnost vyměnit žlutou vodu za bílou.

Ohnivý kotouč se neúprosně kutálí za okolní kopce a nám nezbývá než najít plácek, kde složit hlavu, nakonec se stočíme na mírně skloněné louce na kraji lesa kousek před Lubochianským sedlem, prohlašujeme toto místo za ráj a shazujeme každý svůj těžký den z ramen. S Janou máme k večeří podivné rizoto se sardinkami a výše zmiňovanou bedlou-nic moc, ale jíst se to dá, do našeho jídelníčku to asi nezařadíme. Původně jsme chtěli dělat oheň. Ale jelikož je všechno nacucaný jak molitany, který necháte tejden v rybníce a ještě je budete chodit zalejvat třikrát denně a navíc sem shora přitekla ta šlehajda, takže jsme rádi, že trefíme do stanu. Rozhodneme se to zabalit a jít spát, ještě odnášíme jídlo vysoko na strom aby bylo klidné spaní, jakože nebylo protože v lese furt něco dusalo a lámalo větvě.

Obrázek by Žvejk

Expedice MAVEFA - DEN IV. by Jana

pátek, 6. srpna 2010

Probudili jsme se na zakravincované louce, někteří s trochu bolavou hlavou. Žádný medvěd v noci nepřišel, ale nějaká zvířata okusovala trávu hned za našima hlavama. Asi krávy, které se ráno pásly na louce nad námi.

Po snídani jsme se vydali zpět na chatu pod Borišovem nabrat vodu na cestu a (Rádoš) pivo na snídani. U rozcestníku kousek pod chatou jsme se vydali doleva po červené, západním hřebenem Velké Fatry. Hned na prvním kopci (Šoproň) nás vítr, začínající déšť a rozléhající se hromy přinutily nandat pláštěnky, převléct krosny do želvičkové podoby a přidat do kroku. Hřebínek byl pěkně zubatý, buď pořádně nahoru nebo pořádně dolu. Po Bobíkově výzvě: „zastavte, sundáme bundy, skoro neprší,“ jsme se zastavili, nasvačili jsme se a vyrazili zase v bundách, neb už zase začlo. V sedle Štefanové jsme se rozhodli, že bouřka už je tu a taky že už prší skoro dost. Slezli jsme z hřebínku, nacpali se ke stromům a potichu každý bojoval s deštěm, jak uměl. Když jsme otestovali vodotěsnost bund a kapacitu pláštěnek, pěkně zmrzlí, rozhodli jsme se, že bouřka odešla. Bez hlesu jsme vylezli zpátky na hřebínek ke kovovému rozcestníku. Tam jsme ještě nějakou chvíli diskutovali o tom, jestli už je bouřka opravdu za námi.

Další cesta vedla zase nahoru dolů, smíšenými lesy a zarostlými údolíčky směr Štefanová a Malý Lysec. Hned za Štefanovou jsme pojedli oběd, porozprávěli o Silvestrovských radovánkách a vymýšleli, co asi bude dělat Rádoš na Silvestra v Egyptě. Počasí se začalo vylepšovat a po dalších kopcích na nás na Malém Lysci vysvitlo sluníčko. Krásný kopec s výhledem do kraje!

Postupujeme dále a psychicky připraveni na ještě kus cesty pochodu někam do sedla za Jarabinou se ocitáme ve čtyři hodiny odpoledne před Jarabinou na parádním tábořišťátku. Chvíli si pohráváme s myšlenkou zůstat tady, až se tato myšlenka od označení „brzy“ a „nic jsme neušli“ přejmenovává na „jen blázen by tu nezůstal“ a „není radno pohrdat dobrými místy“. Shazujeme krosny, stavíme stany a jdeme hledat potok. Přístup je sice dost bahnitý, okolí celé zarostlé devětsilem, ale postupně se v něm všichni rádi umyjí. Kuna dokonce vyrobil umyvadlo, ve kterém pak Kája během mytí stála a pěkně jí zmrzly nohy. Kluci začali vařit, zatímco my jsme se ještě myly. Vaření venku u ohniště nám překazil déšť, a tak jen Rádoš vydržel celých 17 minut venku s rýží, my ostatní jsme se potupně uklidili do předsíněk a pojedli ve stanu.

Po dešti jsme se Žvejkem uklidili a pozvali invazi do našeho stanu na karty. Dopadlo to na Ferbla a Rádoš prohrál, čímž se už všichni těšíme na želvičku, kterou bude předvádět za přítomnosti dalších pocestných na trati dlouhé 50 metrů za zpěvu písně Paznecht.

Odebrali jsme se ven a začali rozdělávat oheň, což bylo i se Žvejkovou březovou kůrou a Bobíkovou smůlou ze stromů docela dobrodružství. Za svitu plamínku, který vydala ta hořící voda, nám Rádoš přečetl kus Šmída. Potom jsme odnesli jídlo na strom a šli chrnět.



Expedice MAVEFA - DEN III. by Megabrzda

čtvrtek, 5.srpna 2010

Po ranním vstávání, oplachování zmačkaných obličejů a naplňování hrbů našich velbloudů vodou z nedaleké studánky jsme se pomalu, ale jistě dali do stoupání na nad námi se vršící Majerovu skálu. Po zdárném výstupu jsme se za asistence místního kolemjdoucího vyfoto- grafovali a bavíce se o zkušenostech nám neznámých horolezců s přežíváním pětiset- metrových pádů jsme směle pokračovali po červené značce na horu Krížna, na které se v dáli rýsovala pověstná Eiffelova věž.
Při stoupání kolem vyhořelé stanice lanovky jsme minuli stádo pasoucích se ovcí a jak jsme se blížili k vrcholu poznali jsme, že nejsme v centru nejkrásnějšího evropského města, nýbrž u velké meteorologické stanice (Rádoš sice povídal, že je to srážkoměr, ale kdo by mu věřil takové hlouposti..). Ale naše pozornost se upřela spíše k obědu než k obřímu srážkoměru. Bobík se poučil z naší předchozí debaty o globálních problémech lidstva a během oběda kolem sebe vesele rozhazoval rozinky. Po obědě jsme pokračovali dále po hřebenech až k hoře Ostredok. Výsledek našeho pobytu na tomto vrcholu si můžete prohlédnout na níže přiložené fotografii.

Zábava to byla sice plodná a zábavná, ale s vidinou blížící se chaty jsme pospíchali dále po naší hřebenové trase. Z Ostredoku jsme slezli o něco níže a po cestě k chatě jsme se pomalu začali ponořovat do temných hvozdů Velké Fatry, což některým z nás zaneslo do hlav povzbudivé myšlenky na místní hladové miečky.
Do chaty jsme dorazili k večeru a rádi jsme přijali nabídku párků, klobás, vajíček, piva a hořcovky. K Rádošově nelibosti jsme zamítli ,,drahé" ubytování na chatě a radši jsme se skoro po tmě vydali do sedla pod chatou, kde jsme si postavili naše útulné stany. Ani tuto noc se miečka neobjevil, nejspíš díky našim ochočeným hlídacím kravám, které střežily náš klidný spánek obcházením našich stanů.

Kuna

Expedice MAVEFA - DEN II. báj Kejdža

Středa, 4. srpna 2010

Zdálo se mi zrovna něco pěkného, když mě probudil Rádoš nesmyslně optimistickými výkřiky o sluníčku. Ze spacáku se mi nechtělo, protože jsem tušila, že je ještě brzy a venku hrozně fouká. V našem kolektivu ale asi nejsou žádní zevláci, a tak jsme poměrně rychle všichni vstali, zabalili a vydali se po sjezdovce k vrcholu kopce, na jehož úbočí jsme přespávali. Řeči o tom, že sjezdovka je moc mírná, se začaly brzy zdát směšné, neboť jsme se výstupem značně zapotili. Nahoře jsme vytáhli mapu a nakonec se vydali srázem dolů trefit značku, místo abychom to vzali po sjezdovce. Došli jsme k super luxusnímu hotelu, kam Péťa a Bobík budou jednou jezdit na dovolenou, nabrali jsme vodu a vyrazili dál. Začalo poprchávat, a tak jsme nasadili pláštěnky na batoh, ale pak začalo pršet, a tak jsme nasadili i nepromokavé bundy.

Napojili jsme se na partyzánskou stezku, od které jsme si hodně slibovali a na které nakonec byla jen vysoká mokrá tráva, která zmáčela prvního z nás na kost a ostatní lehce navlhčila. Třešničkou měl být bunkr Mor ho!, avšak ten jsme našli uprostřed přestavby. A tak jsme alespoň poklábosili s pány přestavbátory, kteří nám poradili, abychom si dali pozor, kde uhýbá značka z cesty, abychom si nezašli. Dali jsme si tedy pozor a neminuli odbočku u posedu, šli jsme lesem, po cestě, uhnuli po cestě doprava…a značka nikde. Kuna říkal, že to říkal, že ta červená šipka, kterou jsme minuli tak před půl kilometrem možná neukazovala na cestu, ale na pěšinku do lesa. Nevíme, kam skutečně ukazovala, protože ani pěšinka nebyla tou správnou volbou, neboť se po pár metrech ztratila. Tak jsme to krosli svahem dolů k potoku a našli cestu, na kterou jsme se chtěli dostat. Ta nás zavedla až do vesnice, kam jsme se (hlavně Rádoš) těšili (hlavně do hospody). Nesmím zapomenout napsat, že jsme se na Partyzánském chodníku dozvěděli něco nového o lidových písních, a totiž, že se v nich, dřív než je zcenzurovali, zpívalo o samých sprosťárnách. Tak přece ta trnitá cesta nebyla marná.

Ve vesnici byla hospoda, která měla na každém rohu napsáno „otevřeno“, ale byla zavřená, a hospoda, kde měli napsáno na kameni, že čepují Kelt, ale čepovali Zlatého bažanta. Šli jsme radši do té otevřené, ale nejdřív jsme se byli podívat v místním kostele. Po pivu, kofole a polívčičce nám bylo sice veseleji, ale zato více těžko, zvlášť když jsme dotankovali vodu na plnou nádrž.

Celý den jsme sestupovali to, co jsme včera nastoupili, a tak nás teď čekal pro změnu výšlap jako… Ani vyhlídky na spaní nebyly dobré, kolem cesty napravo nalevo svah. Užuž jsme se chtěli spokojit se spaním na cestě, když Žvejk objevil Ráj. Krásný, rovný plácek kousek od cesty, poblíž něhož byl pramen. Nebyl sice moc velký, ale když jsme odklidili shnilé větve, vešli jsme se. Dali jsme si večeři a před spaním jsme si četli Proč bychom se nepotili. Bylo to nebezpečné čtení, Kuna se do toho tak zabral, že se opřel místo stromu o vzduch a svalil se po zádech z kmene, na kterém stál. „Tak co machruješ, když nemáš křídla,“ řekla by vrána.

KÁJA

Expedice MAVEFA 2010 - Den první - PŘÍJEZD

Úterý, 3. srpna 2010

V pět hodin třicet pět mě opustilo štěstí, dorazil jsem na nádraží a vlak na koleji ještě stál, takže bylo jasné, že se výletu na Fatru prostě nevyhnu. Původně plánovaný zájezd do Černé Hory se sice změnil ve výlet k našim nejbližším sousedům, ale ve tvářích všech se zračilo, že si o užijeme stejně, ať už budeme kdekoli.

Žlutý autobus do Košic od nejmenované české cestovky měl deset minut zpoždění, což ale zmiňovaná kancelář vykompenzovala bohatým výběrem romantických filmů. Kromě toho nám cestu zpříjemnil i beton a ranní pivo, které někteří nechuťáci lemtali už od rána. Prvním filmem byl animovaný Příběh žraloka, druhý se jmenoval Jeden den v New Yorku, což byla pěkná blbost, ale hráli tam dvojčata Olsenovy, takže bylo alespoň na co koukat. Třetím filmem byly Prázdniny s Kate Winslet a Camron Diaz. Na čtvrtý už jsem se vážně nechtěl dívat, ale hrála tam Jeniffer Aniston. Poslední film, byla komedie, jak nějakej týpek stavěl archu. Na ten už jsem se nedíval. Nutno říci, že zbytek osazenstva většinu cesty prospal. Asi je ty slaďárny tolik neberou, nevím.

Po dlouhé a strastiplné cestě jsem dorazili do Banské Bystrici. Nejprve jsme zašli do nádražního kiosku domluvit se na tom, kam vlastně půjdeme. Po chvíli a pivu jsme vyrazili. Samozřejmě špatným směrem. Kdo mohl však tušit, že ještě nejsme na mapě? Nakonec jsme vyměkli a zeptali se hodných taxikářů, kteří nám poradili, ale zároveň nás upozornili, že je to FAKT daleko. Po zralé úvaze a po nákupu zapomenutých potravin jsme se rozhodli využít služeb místní MHD. V autobuse nastalo ještě jedno zpestření, když jsem náhle zjistil, že jsem zatáhl mamince papíry od auta. Naštěstí se povedlo tento problém vyřešit velmi rychle na nejbližší poště. Akorát polovina výpravy nevědouc o mém problému se rozhodla vystoupit z autobusu za mnou, ale hned zase naskočili, čímž se na rozdíl ode mně vyhnuli nákupu další jízdenky (zloději!). Nakonec ale vše dopadlo dobře a v pozdním odpoledni jsme z banskobystrického sídliště Sásová- Pieninská vyrazili vzhůru.

Cestou jsme probírali různá zajímavá témata. Bylo zkrátka znát, že už jsme se dlouho neviděli. Naší pozornost na trase získala především vodárna, do které bylo vidět. Další zajímavostí byl lyžařský vlek. Protože den pokročil, rozhodli jsme se u jeho dolní stanice přerušit naší pouť a zakempili jsme. Večer jsme si ještě přečetli začátek z tématické knihy Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách.

MIEČKA NEPŘIŠLA!!!

zapsal v chatě pod Borišovom

Rádoš

Potměchuť na výletě vol. II

Tentokráte na západ!

Vybrat destinaci, zařídit průvodce, dokoupit materiál nebo se rozhodnout co jíst. To většinou bývají hlavní body přípravy. Ne ale u Potměchuť CT. Asi by to ani nemohl být on, kdyby jeho prvotní a nejdůležitější starost nebyla: "A pojedeme popelnicí?". Žel bohu procházela tato krásná Škoda Forman renovací a inkriminovaný týden byla zrovna vybavena pouze volantem, motorem a snad i benzínovou nádrží. Zaskočit tedy musela červená Mazda, která se v pondělí přiřítila ke kostelu do mé metropole Karlík.

Kárka je to zcela jiná: nezrezlá, ručičky na budících ukazují co mají, má elektricky stahovací okénka. Na druhé straně má podstatně menší kufr a nevlastní CD přehrávač.

A rádio s kazetovým přehrávačem odmítalo od Karlíka hrát a rozmyslelo si to až když Bobík pohrozil, že ho roztaví, prodá a za utržené peníze koupí v Plzni lepší.

V Plzni jsme si ještě před neuvěřitelnými lezeckými výkony zašli do cukrárny kde obsluhovala hezká servírka, která bylo sice hezká, ale ne zrovna milá. Našim cílem byla lokace známá jako Jezírka. Je to pidi oblast nad jezírkem na okraji Plzně. Skála se bohužel dost drolila a vůbec nebyla příjemná na omak. Tak jsme si zkusili dvě cesty a pak jsme naskákali do vody, okusili hloubku a z radosti, že na dno nejde dosáhnout, vrhli jsme se postupně na skálu a celí rozjaření padali do studené vody.Následoval svačinko-oběd na parkovišti a poté cesta do slibné lokace dál od Plzně.

Přestože jsou skály v údolí Zlatého potoka malou lokalitou, na první pohled vypadali naprosto úžasně. Nocovali jsme nad hlavním masívem a večer se nesl v duchu výborného lahvového piva

Klášter (díky Kunovi za skvělý nápad), whista (vyhrál Kuna, aby se necítil ukřivděně) a záživného hovoru o všem možném do tří do noci.

Počasí dalšího dne bylo na lezení naprosto ideální. Na rozlezení nám postačilo pár cest ohodnocené povětšinou čtyřkou. Lezení to bylo nádherné. Břidlice byla velmi pevná, nelámala se a ani moc neřezala do prstů. Vrchol přišel na posledních dvou cestách. První byl náročný výlez koutem k prvnímu jištění a poté stěnou na vrchol a druhou představoval silový přelez přes převis a zbytkem stěny nahoru. Cestu absolvoval celý Potměchuť a připsal si na své konto sedmičku.

Hned poté co jsme dolezli, rozhodl se Péťa Forejt, že nás trochu zchladí a seslal na naše hlavy vydatnou přeháňku. Poté jsme zabalili sebe a stan a vyjeli jsme směr Nečtiny, kde průvodce avizoval další oblast

Ta byla sice krásná, ale chybělo takové to železo které vám má zachraňovat život. A protože nejsme moc velcí fandové stylu "Udělej si sám" , ztekli jsme nečtínský kopec i s hradem schůdnejší cestou. Hrad samotný nabízel rozbořené bašty, ale nic k jídlu na nich nebylo, což je trochu s podivem. Zato měl ale sklep, do kterého se dalo dostat kamenitým splazem a kam jsme se jak jinak splazili. Sklepní prostor byl v zachovalém stavu, nechyběl ani zasypaný komín a podlaha plná všemožného kentusu. Ve vesnici jsme si vytipovali destinace kam zamířit na kapku zlatavého moku, partičku whista a Temných chodbách.

To jsme ještě nevěděli, že se dnešní večer změní v další geniální Potměchuť hovadinu.

Autem jsme zajeli na pole nad Nové Městečko a můžeme mluvit o štěstí, že jsme neurvali výfuk, kouli na vlek nebo nějakou jinou nezbytnou součástku. A protože stejná cesta zpět po silnici je pro suchary, nabrali jsme směr les doufaje, že to pak někudy střihnem do vsi. Ano střihli jsme. Po půlhodině cesty jsme totiž narazili na krásný krpál a pod ním snad cestu. Jenže cesta vždy vede dvěma směry a platilo i nyní. Spíš než kaple sv.Marie se nám zdál líbeznější polorozbořený baráček kde nás hodlal sežrat párek psů a jeden pán. Pod jeho okny jsme se rozhodli pro opačný směr a šťastně jsme skončili v Nečtinách. Místní hospoda nabídla snad vše: Jedenáctistupňový Chodovar za sedmnáct káblí, volný stůl na hry, příjemnou obsluhu a výborné jídlo. Večer se začal jednou hrou Temných chodbách,

kde je cílem hry uniknout lačným zrůdám v podzem

í, což nebylo vůbec snadné a taky se to nikomu z nás nepoštěstilo. Jen mě scházeli tři pole do východu. Tím však moje veškeré "ehm" úspěchy začaly a skončily takže se už vytahovat nebudu, nebude totiž čím. Ve whistu jsem se snažil navázat na své úspěchy z minulého roku a umístit se aspoň první. Bohužel jasné STOP nám opět vystavil Kuna a partičku, kterou už jsme dohrávali v další hospodě se čtvrtým pivem, s přehledem ovládl. Pro jistotu jsme za cestu na zpátek zvolili silnici a dobře jsme udělali! Chvíli po tom co jsme vyšli s vesnice nás zastavila motorizovaná hlídka místní policie a my jsme měli pocit dežavů. Zřejmě nás pokládali za vykradače místních chat, když jsme vše uvedli na pravou míru, poradil nám hodný strážce zákona, že se tam a tam leze, ale že je to dost přikrý. Nakonec jim zavolal stíhačka, aspoň podle toho co tvrdil strážník ve voze a my jsme se v pokoji rozešli. Každý jsme si z toho něco odnesl. My konkrétně kopu zábavy a studnu námětů na další hovor a oni naše čísla občanských průkazů.

Bez dalších komplikací jsme se vydrápali na pole, kde čekal náš plechový přítel.

Ráno proběhlo bez zbytečných průtahů a zdržovaní a my jsme v dobré náladě vyrazili v deset dolů na nákup něčeho drobného a pak hned hurá! na velkou skalní oblast Kozelka. Oblast je to velká a impozantní. Nevšimli jsme si toho jen my a proto jsme na místě potkali oddíl a psa Márvyho. Ze strachu jsme se před ním a před zbytkem lezecké veřejnosti schovali za roh a objevili naprosto úžasnou stěnku. Nacházely se na ní tři cesty. Dva přímé výstupy stěnou a hrankou a jedna nádherná spára, nad kterou srdce Bobíkovo muselo zaplakat. Zapomnělo totiž friendy. Nejdřív se lezly dvě vedlejší cesty, ve kterých nebyla nouze o pidichyty, silové a technické kroky ani o hýbající se kamení. Možná, nebo právě proto, se tyto cesty směle zařadily mezi nejkrásnější cesty co jsem doposud lezl.

A nás ještě čekala nádherná spára, sice s horním jištěním, ale to jí nic neubralo na její krásné linii.

Jedinou nevýhodou Kozelky byl opravdu silný vítr, který zejména ve

vyšších polohách nezajišťoval velmi pevnou stabilitu na skále. Péťa byl milostiv a žádným větším deštěm nás neztrestal, vše si totiž vybral večer a následující den.

Z Kozelky nás vezl Kuna a pokud chcete znát průběh cesty nebo nedej Bože jeho jezdecké kvality, obraťte se na někoho, kdo tou dobou nespal a neprobudil se až po výměně řidičů. To už jsme ale byli kousek od našeho budoucího nocležiště. Protentokráte byl vybrán les s otevřenou bránou a stromem uprostřed, ze kterého se později stala lavička a hrůzostrašný objekt našich automobilových rozmluv. Jako by nám Pánbu určil co máme dělat, střídavě pršelo. Tak jsme postavili stan, zalezli do auta a opět se snažili uniknout moduritovým zrůdám a protentokráte byli Bobík s Kunou úspěšní. Ta lepší půlka Potměchuť

CT naoko ostrouhala, aby se mohli kluci taky radovat. Ještě jsme stihli rozehrát partičku whista a bylo nám dovoleno udělat si večeři a po půl hodině se už opět sedělo v autě a dohrával se whist. Možná to mají fotografové nejtěžší ale ve whistu vyhrávají s podivem lehce.

Paradoxní je, že ačkoliv jsme spali z kopce (nebo do kopce, jak kdo chce), vůbec nám to nebránilo v tom probudit se až po jedénácté a ospale se hrabat ven. Ono to nakonec nebylo na škodu protože po našm výjezdu spustilo anglické mrholení (pro ty světa neznalé děsnej plavák).

A tehdy započalo naše putování za dalšími skalními oblastmi. První byl neodjištěný Himlštejn, který byl přesně tam, kde průvodce říkal a akorát my jsme to nepochopili. Skály to byly hezké ale lámavé, omechované a toho času bohužel také mokré. To nám však nezabránilo v krátkém traverzu a následném výlezu na skorovrchol, kde bylo také pořízeno foto celé akce. Na samotném hřebeni nás už vítal Himlštejn v celé své rozbořené kráse a s krásným výhledem na ošklivé olověné mraky. Podle očekávání přinesly bouřku, kterou jsme přestáli v místním sklepením nad rozhodující partičkou whista. Sotva jsme odehráli jedno kolo a přestalo pršet. Ještě než jsme došli k limuzíně, našlo se jedno vhodné místo, kde odehrát další hru, aby se to pak nezdržovalo večer. Další zastávkou byla hospoda a v plánu byla ještě jedna oblast. V hospodě jsme měli snad nejmíň uleželý nakládaný hermelín co jsem kdy jedl. Po dlouhém rokování jsme se rozhodli skály vynechat a najít si nějaký flek na spaní. To jsme ještě netušili, že nás čeká Potměchuť hovadina v druhém vydání.

Cestou jsme totiž nenarazili na žádné místo, kde by se dalo spát. Třikrát jsme projeli kolem obory s jeleny, Bobík zajel zkontrolovat poddané do Ondřejovic a když jsme se konečně dovezli na vrchol kopce, už na nás začal foukat krušnohorský vítr. Na vrcholu byly domy s hezkou zahrádkou a figurka indiána s mečem. Místo to bylo rovné ale bez dřeva a nám nepřipadalo zrovna milé kempovat někomu na dvorku. Okolní lesy také moc rovného místa nenabídly. Šanci jsme vycítili na konci cesty se zákazem vjezdu, kde už byly vysoké stromy. Z původního nápadu, dovézt věci tam a s autem se vrátit, jaksi sešlo a neohroženě jsme pokračovali lesnickou cestou. Když v tom se před námi vztyčili železobetonové monstrum v podobě místní důlnní věže. Zajeli jsme tedy k ní a pro krátkém rozhodování (jestli k němu vůbec došlo) jsme už zdolávali železná vrata do komplexu.

Byl tady sklad protipožární ochrany, důlní vrták, vozíčky, uplně nové jímky na zemní plyn, zrezlé industriální struktury které neumím blíže pojmenovat a modrá Škoda 120. Její majitel se objevil znenadání za rohem, s rukou na pistoli a slovy: "Tak co mi povíte pánové?". "My jsme byli zvědaví", odvětil okamžitě Bobík. Ozbrojený tlouštík nás odnavigoval k východu a na slovo se zmohl pouze Žvejk: "Můžete nám říct, co se tady těžilo?". Uspokojeni tím, že železná ruda, poslechli jsme pána jeli pokračovali jsme v našem pátrání po místě na spaní. Nakonec jsme objevili velkou křižovatku, kde se dal udělat oheň a za zatáčkou se dal postavit stan a schovat auto. K jídlu jsme dopili poslední Klášter a v autě se rozhodlo o tom, že Kuna nebyl král whistu jako já posledně. (Samožer!!!) Vyhrál totiž Bobík a vyhrabal se tím z dosavadního hráčského bahna, kde pro změnu zanechal mne.(...)

Ještěže jsme si nastavili na ráno budíka(na osmou, jinak jsme byli líni jak vši a vstávali klidně až po desátý). Kdyby ne, nejspíš bychom seděli svázáni někde ve sklepě chaty lesní správy. Zálesácky jsme nechali ohniště uprostřed cesty nesklizené a během čištění zubů dorazilo na křižovatku auto. To jsme pouze slyšeli, neboť jsme se prozřetelně schovali i se stanem za zatáčku. Nevím, jaký je trest za oheň a spaní v CHKO, ale byl jsem stejně rád, že auto za zatáčku nezajelo a my jsme se mohli bleskurychle zbalit a mafiánsky ujíždět po žluté turistické značce po silnici na Vejprty. Alespoň jsme v to doufali. Při jízdě se najednou za námi na horizontu objevilo auto lesní správy. Buď si nás nevšimli, nebo pan řidič zvládal situaci tak bravurně, že je na setřásl ale každopádně jsme se z lesa vymotali, k mému překvapení ani nekončila cesta závorou a my jsme s vypnutým motorem projeli neslyšně kolem chaty lesníků a nabrali směr Vejprty.

V pohraničním městečku jsme chtěli najít neodjištěné skalky a zakončit tak lezecký týden. Napodruhé se nám to povedlo a vybrali jsme si jeden z větších útvarů kde lákal k přelezení omechovaný převis a spárka. Spárka byla hezká krátká cesta a zato převis nám dal dost zabrat. Začátek byl dost technický a výlez z převisu byl naopak záležitostí silovou. Až na vrchol to zvládnuli jen Bobík a Žvejk a udělali tak krásnou tečku za naší lezeckou výpravou.

Cestou zpět se ještě stavělo v Ostrově na obědě a nám potom nezbylo nic jiného než se plni zážitků vrátit domů.

NEČUM A HAS!

Ničivý požár Londýna léta Páně 1666 zanechal v Britech hluboký dojem. S ledovým klidem sobě vlastním vyvynuli řadu strategií, jak ohni předcházet. Nejdříve postavili spousty lodí a snažili se před ním schovat různě po světě, v indických deltách či na malých vlhkých ostrovech. Když jim došlo, že před Hitlerem a ohněm neutečou, přenesli bitvu na vlastní území. Zemi prostoupily požární předpisy, rohy obsadily hasičské přístroje a chodby překlenuly protipožární dveře.

Chodba o délce 20 m není dostatečně bezpečná bez tří požárních dveří, místnost není dostatečně útulná bez požárního detektoru a spánek není dostatečně vydatný bez požárního cvičení. Dle mého soukromého výzkumu průměrný Brit za jeden den:

- otevře sto protipožárních dveří,

- zaznamená sedm planných

- a účástní se čtyř ostrých poplachů,

- absolvuje dvě požární cvičení
- a minimálně jednou uhoří.

Ovšem počátek 21. století přinesl ve strategii zlomový bod. Na trh přichází zbrusu nová protipožární podprsenka. Ta umožní ženě a jedné osobě doprovodu hbitě uprchnout z plamenů se zakrytými dýchacími cestami. Ke smůle doprovodné osoby (zvláště je-li to muž), lze tento vynález uvést do provozu, aniž by se žena musela svléknout.

V každém případě - nejvyšší čas jet domů!

Zapsal Bo

Těžkej kalibr!

Doma nerad dělám téměř veškeré domací práce, zvlášť když bych měl pilně studovat na příjímací zkoušky, ale takovoudhle příležitost jsem si prostě ujít nenechal.

V rámci hi-tech úprav naší Karlické rezidence von Cvrček jsme museli zlikvidovat pár betonových sloupků, aby se následně mohla nainstalovat vrata.

A k tomu neexituje nic lepšího než bourací kladivo! Tato VAJská zábava má mnoho vychytávek.

Jsou celkem tři: první, druhý a třetí nástavec. Ten třetí, zaručeně nejipozantnější dovede divy. Kromě bourání totiž vyklepe z kladiva šrouby a vám mozek z hlavy. Proto jsem na jemnější práci používal střední velikost která byla naprosto ideální.

Bouráním jsem strávil kompletní dopoledne a práce to byla naprosto uspokojivá! Tak příště bourací kouli.

zapsal Matouch

LEZENÍ FRANKENJURA

Dostala se mi nabídka jestli bych nejel lézt 20-23.5. do Frankenjury, pro ty co neznají, Frankenjura je poměrně veliká a známá lezecká oblast rozprostírající se cca 100 km od naší západní hranice v Bavorsku, takové Německé Arco. Ano řekl jsem, že pojedu. původně se mělo jet do Arca, ale na víkend by to nemělo cenu, tak jsem začal obvolávat všechny lidi v mém okolí co také lezou a po obvolání asi 8 lidí jsem se zastavil u Smeagola. Nakonec jsme jeli v sestavě Zdeňka, Franta, Smeagol a Já. Vyrazili jsme v pátek ve 4 ráno a na místě jsme byli mezi 8 a 9 ranní hodinou u městečka jménem Neuhaus, posnídali jsme, prohlídli jsme si okolí a zjistili, že skály co jsou v lese jsou úplně mokrý, tak jsme popojeli ke skále na silničce mezi Plechem a Neuhausem, kde jsme se chtěli rozlézt. tato skála byla poměrně suchá a byli zde i jiní lezci, vybalili jsme si fidlátka a šlo se na věc. vylezli jsme první cestu na zahřátí a přesunuli se pod úctyhodný převis, kde měl Smeagol nějaké plány, ale ještě předtím jsme se pokoušeli o traverz nad zemí asi za 8 Smeagol ho přelez na jeden zátah já jsem ho přelez taky, ale né v celku z vytrvalostních důvodů. Potom Smeagol dal jednu cestu myslím za 8 a šli jsme se podívat jak lezou Franta se Zdeňkou. V tu chvíli Franta v jedné cestě při nezdařeném odskoku od stěny dopadl na zem, naštěstí na nohy a pochroumal si kotník, nu tak jsme zavolali sanitku resp. lidi co tam byli, museli popojet kus autem, protože tam nebyl signál. doktoři tam byli cobydup naložili Frantu a odvezli. Smeagol pak zkoušel ještě jednu cestu v převise za 9- nebo za 9 teď přesně nevim nakonec těžké místo musel vyhákovat. sbalili jsme se a jeli se podívat za Frantou do nemocnice do Baeroythu, kde už měl Franta nohu v gipsu. popovídali jsme si s Frantou a jeli jsme hledat nějaké místo na spaní, jelikož nás bylo 3, krásně jsme se vešli do frantovýho Transportéru a tak po dlouhém bloudění a nevědění, kde jsme a co chceme a nechtěné návštěvě krásného města Thurnau, opravdu stojí za návštěvu, nacházíme plácek v lese, kde Zdeňka zaparkovala. Jíme večeři pijeme pivo povídáme si plánujeme zítřek. Ráno svítí sluníčko a po snídaní a ranní hygieně vyrážíme opět do změti Bavorských vesniček a silniček se špatnými mapkami v průvodci a mizerným autoatlasem, který jsme přejmenovali na bezřitní atlas, přijíždíme do vesničky, nebo spíš městečka Krogelstein. kde jsme našli osamocenou vápencovou věž strukturou i lezením připomínající pískovec, ale dobře odjištěný borháky. Zde jsme si dali na rozlez jednu za 6+ uvažoval jsem i o tom, že bych si jí natáhl, ale když jsem viděl Smeagola, že měl na začátku problémy řekl jsem si, že jí přece jenom zkusím na druhém a mé obavy se naplnili první dva kroky jsem musel hákovat přes presku :-). Potom jsme si dali jednu za 7+ v převise taky jsem si ji zkusil s horním a přišla mi o poznání lehčí a hezčí prostě fajn lezení, docela jsem i litoval, že jsem si jí nenatáhl, no ale docela mi v ní nateklo. viz foto leze Smeagol. Potom jsme okusili ještě bouldřík v malé jeskyňce pod stěnou, nastoupila do něj Zdeňka, nastoupil do něj Smeagol nastoupil jsem do něj já a dopadlo to viz další foto. hromada balvanů se mi vyvalila na břicho. Po chvilce blbnutí a čtení průvodce jsme se opět vydali k autu, abychom se po chvilce bloudění dostali pod Smeagolův vysněný stropový převis 9/9+ Down Under, kde jsme strávili zbytek odpoledne. nakonec ho Smeagol nedal RP, nejdřív si ho nakrokoval nacvakal presa a dal tomu myslím 3 pokusy pár nadávek a pár gramů kůže, o to zábavnější pak bylo vycvakávání presek ve stropě všichni lezci si jistě dokáží představit co úsilí to stálo lezce i jističe:-). Po dolezení a obědě se vydáváme za Frantou do nemocnice, tentokrát jedeme na jistotu, už to tu docela po předchozím bloudění známe, takže nebloudíme a jedeme zkušeně jako nějací místňáci. K večeru opět na- lézáme místo na spaní v autě na jedné lesní cestě poblíž dalších skalek u městečka Treunitz.

Samozřejmě hned po příjezdu jsme na sebe museli upozornit již zde spící lezce v jiném autě tím, že jsme jim jejich plechového miláčka prosvítili dálkovými světly. Za přední okno jsme nacpali alufolii, abychom zůstali v anonymitě otevřeli jsme si pivo v plechu, zhasnuli, pustili rádio s vážnou hudbou a rozebírali různá témata, jako pamlsek k pivu posloužil výtečný Radotínský chléb, který byl za tmy roztrhán a sežrán především mnou a Smeagolem a po rozsvícení z něj zbyla jen ožužlaná patička. Ráno jsme se vydali do sektůrku hned u silnice- Kleterkarten-kde jsme vylezli všehovšudy 3-4 cesty, zde bylo spoustu lidí a oklouzaný terén no nic moc lezení takové lepší Srbsko, Smeagol zde opět bušil do jedné devítky, ale nepovedlo se, bojoval, ale se ctí, myslim, že takovejch 20 pokusů tomu dal, až vzbuzoval údiv v očích ostatních lezců svojí urputností a vytrvalým bojem, byl to vlastně jen takovej boulder s jednim borhákem a slaňákem na konci cca 5-6m.

Poté jsme se vydali opět za Frantou, ten nám sdělil, že si ho tam ještě nechají, a tak jsme na parkovišti sundali kolo poklepali do brzdového třmenu, několikrát, aby se zadní brzda tak nějak odbrzdila a vyjeli jsme na cestu domů. cestou jsme tankovali a byli v hospodě, kde jsme si se Smeagolem chtěli objednat legendární Bratwurst, což jsme také udělali, Zdeňka nevěděla co, ale Bratwurst nechtěla, tak naslepo ukázala do jídelního lístku na něco. Nám přinesli chleba namazanej rozemletým syrovým masem, což byl poměrně velkej krajíc, posypanej cibulí a paprikou a Zdeňce krvavou tlačenku, vše bylo moc dobré.

Cestou zpět jsme ještě několikrát bloudili tam i tady v Praze, a tak jsme dorazili domů okolo půl druhé a hluboce jsme si všichni oddychli, že jsme cestu přestáli celkem v pohodě, kousek od německých hranic se nám podařilo naladit české rádio, a tak jsme stihli ještě i mistrovství v hokeji :-). Žvejk

FACEBOOK ILLNESS

KURÝR. Tak zní v překladu úderný název univerzitního týdeníku newcastelských studentů. Klasický novinový formát čtenáře spíše potěší, stejnětak skutečnost, že je to 'frý.' I když je okurková sezóna a články nepřeberných rubrik ztrácejí na zajímavosti (nepočítáme-li Fashion page - what's hot/what's not), strana Sex and relationship je sázkou na jistotu čtenářského požitku. Seňora Rosa, redaktorka skrývající se pod identitou vrásčité horské babičky, zde přináší vyčerpávající odpovědi na palčivé otázky.

V posledním čísle má jedna studentka vážný problém. Již nějaký ten čas to táhne s jedním klukem a rozhodli se, že to řeknou ostatním. Avšak! Její vyvolený si ještě nezměnil vztahový status na facebooku!

'Jsem tak nešťastná! Nechce, aby ostatní věděli, že se mnou chodí...'

Co je to však oproti nesnázím další nešťastnice.

'Jeden kluk, kterej se mi strašně líbí, mě včera štouchnul na facebooku. Prohoha, co to znamená? Znamená to, že mě chce štouchnout i v normálním životě? Prosím, Seňoro, pomož...' 

 Zkrátka - život a facebook je krutý.

Zapsal Bo

TRADICE POKRAČUJE: VELIKONOČNÍ LEZENÍ PODRUHÉ

Jen malé doplnění prý 'černobílého' článku (pcha) o pár barevných skutečností.

Dovolte mi citovat Kunu:

"Neodradil nás ani otevřený nesouhlas našich drahých poloviček, které očividně neměly pochopení pro naše nadšení, nebo nám prostě jen záviděly naše odhodlání."

Je totiž důležité zdůraznit, že poté, co nás Péťa s Kájou viděli při takém bohulibém činění, nadchlo je to natolik, že jim to prostě nedalo a rozhodli se tento jedinečný zážitek navždy zpodobnit. Jak jinak, než roztomilou barevnou malbou na vajíčko.

Jedna strana vajíčka výstižně a dramaticky vystihuje Bobíka a Kunu při lezení na zdi.

Zatímco ta druhá zpodobňuje Rádoše a děti, jak tuto jejich činnost nadšeně sledují a je jim tak zajištěn maximálně plnohodnotný program.

Vše konečně osvětlil Bo

GRAFICKÉ ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ

Aneb podrobný návod jak lze řešit průšvihy, neboli taková metodika jak postupovat při řešení toho, když třeba vyloupíte obchod, tak abyste věděli jak se máte zachovat. Narazil jsem na to když jsem hledal na internetu jak funguje logika počítačů.

Žvejk

TRADICE POKRAČUJE: VELIKONOČNÍ LEZENÍ U ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU

Dočkal jsem se nečekaného a účastnil jsem se velikonočního výletu za přítomnosti Bobíka, známého zámořáka (chcete-li zakanáláka). Jednou z prvních myšlenek po našem setkání bylo: LEZENÍ, KDE? Po zkušenostech z loňského roku jsme se porozhlédli po nějaké lezitelné zdi a hle, měli jsme skoro až neuvěřitelné štěstí! Co by osmou dohodil od naší ubytovny stálo krásně polorozpadlé a opuštěné vesnické stavení, pro naši myšlenku více než ideální. Nedbaje výchovných a společenských povinností, jsme se vrhli na ony omlácené zdi postavené z pěkných velkých kamenů, jen se stopovým množstvím drolivých cihel a předním omítnutým štítem. Neodradil nás ani otevřený nesouhlas našich drahých poloviček, které očividně neměly pochopení pro naše nadšení, nebo nám prostě jen záviděly naše odhodlání. Do stěny jsme nastoupili v zadním traktu budovy a se zmrzlými prsty (přeci jenom ve stínu bylo dost zima) dolezli přes roh na krásně sluníčkem vyhřátou boční zeď. V těchto prvních krocích byla zeď dost drolivá a člověk si často vytvářel nové chyty v neočekávaných okamžicích. Nicméně jsme překonali tyto strasti, vysypali drobné kamínky a zvlhlou maltu z rukávů a traverzovali směrem k již zmíněnému omítnutému štítu tohoto výstavního domu. Na přední fasádě jsme se do sytosti vyřádili na štukových lištách kolem oken. Na čtvrté, opět zastíněné straně jsme narazili na zánovní cihlovou zeď míchanou s omítkou. Na tomto, zřejmě nejobtížnějším mixu jsme se zasekli a zkoušeli různé varianty přelezení přes spoďáky a miniaturní spárky v cihlovém zdivu. Mladé stromky nám sloužili jako pohodlná bouldermatka, nepříjemné byly jen kapky studené vody kapající ze střechy přímo za krk.

Celé stavení kol dokola se nám sice oblézt nepodařilo, ale lezba to byla nesmírně hodnotná a náš závazek v pokračování velikonoční lezení jsme splnili na jedničku s hvězdičkou. Kvalitní zahájení sezóny lezení venku! Ostatně, podívejte se na fotky, ilustrují skvěle naše zážitky.

pověsil Kuna

EXTRÉMNÍ KOZY

Taková prezentace o extrémních kozách-tak se to dělá!!!!!
http://www.slideshare.net/changcy0326/mountain-goat

Žvejk

ŠŇŮROVAČKA DÁVAČKA

-  Jů, jé, ahój, tak ty už jsi přijela!
 - Jů, jé, čáů a ty už jsi vzhůru!
 - V tý tašce máš kozačky, viď.
 - Ne, kalhoty. A ještě mám pro tebe PŘEKVAPENÍ!
 - Jůjé, fakt?! Ukaž! Uka ukauka...
 - Eé, počkéj...
 - HA! ŠŇŮRA!!!

KDYŽ STESKOSMUTKU FŮRA,

VŠE VYŘEŠÍ ŠŇŮRA!

 - Juchů! Deme!
 ...
 - Tady?
 - Ne tyjo, tady se rozsekáš vo stromy.
...
 - Tady?
 - Ne tyjo, ten druhej strom je moc vižlátko.
...
 - Ha, tady! Na sluníčku, na travičce!
 - Pni!
 - Jak vysoko? A nejsou ty stromy moc vzhůru nohama a vod sebe?
 - Nekecánkuj a PNI!
...
 - Cože?! A jak se na to jako nastupuje?... Deš první!
 - Che. Zujme si škorně! ... A sleduj!

 ŽGRBUCH!!!

 - Tss. Teď já!

CHRŠŇHŘACH!!!

 - Fí, klepe se to jak blbec!
 - Fú, soustřeď se!
 - Koukej před sebe!
 - To nejde.
 - Hodně dobře ty, jeden krok!
 - Drž, drž! Dej tam tu nohu pořádně.
 - Pojď, musíš to ustálit!
 - Nechytej mě za ty vlasy!
 - Nesměj se, musíš rychle!
 - Ty mě vůbec nedržíš!
 - Takhle se to nikdy nenaučíme!
 - Za to, že mi to nejde, můžeš jenom TY!
 - Dobrý den! Vy jste z oboru? Mámo, tak po tomhle se chodí v cirkuse!!!
 - Jo.
 - To já si vzpomínám, myslím, že to bylo v osmašedesátém...
 - No, to víte, to chce dávat bacha. Tak nashledanou!
 - Tak co? Balíme?
 - Jo. Stejně už jsme nejlepší!!!

MY A ŽLUTÁ ŠŇŮRA,

ŽÁDNÁ NOČNÍ MŮRA!

KDO NA ŠŇŮŘE DÁVÁ,

V NOCI DOBŘE SPÁVÁ!

AČ OBČAS HUBOU V HLÍNĚ REJEŠ,

ZE SLEKLAJNY?

NA SVĚT SMĚJEŠ! 

Zapsali Pé a Bo

Student češtiny!

Opravdu bych se někdy měl naučit držet tu svojí nevymáchanou papulu. Nedávno se mi to totiž děsivě vymstilo. Nu, posuďte sami.

Hodiny češtiny s pí profesorkou Revinovou bývají stejně poučné jako zábavné. Za tu zábavnost bohužel nemůže samotný kantor, ale vytvářejí ho sami žáci čtvrtého ročníku. T co už odmatrurovali nebo se na podobnou akci chystají, ten typ šikeničního humoru určitě znají.

To by ale nesměl mít Cvrček jako pokaždé něco extra! Jeho humoru se nedá říkat šibeniční ale přímo záhrobní. Ve své nevědomosti hraničící s hospitalizací v ústavu jistého Petra Forejta jsem profesorce oznámil, že student co má z diktátů a gramatických cvičení pětky jak Brno bude studovat češtinu. V daný okamžik jsem zalitoval, že není ve škole k dispozici defibrilátor neboť moje prohlášení minimálně narušelo "Haničky" srdeční rytmus.

Od této chvíle mám své možné budoucí studia češtiny na triku. Velmi se netěším na den, kdy nám oznámí výsledky maturitních slohů. Jak už stačila předznamenat, u některých jdou chyby do desítek a někteří napsali takové zrůdnosti jako prič nšbo blankit. Jestli jsem mezi nimi já, budu to považovat za profesionální harakiri.

přilepil student bohemystyki Matouch

Darování plasmy

Někteří jste o tom už možná slyšeli, pro některé to je novinka. Každopádně se z darování plasmy stal vcelku výnosný byznys a to hlavně pro studenty. Ruku na srdce, jaký student si dokáže za hodinu vydělat 400 na ruku? Co se však skrývá za touto očividně skvělou nabídkou?

Ve videu dole uvidíte oficiální spot dárcovského centra a já vám prozradím co ve videu není. Ale nebijte se, k odhalení obrovské kauzy se neschyluje. To co je ve videu se popřít nedá, činnost je to zajisté bohulibá, ale, ruku na srdce, kolik lidí by měli kdyby nedávali jako reparaci peníze. Podobná situace je nyní v darování krve, které se nedostává.

Proč? Protože tam dostanete akorát najíst a proplatí vám cestu. Z odběrů se tedy stává slušný byznys, proč taky ne, když můžete chodit každý týden? Je to hezké takhle si měsíčně přijít na 1600, ALE ty žíly určitě nebudou v pořádku když si je necháme napichovat neustále. Už jsem byl svědkem mnoha "nehod" kdy při odběru praskne žíla. Sestry si z toho nic nedělají a vesele vám napíchnou žílu druhou, když vám praskne i ta( čehož jsem byl také svědkem) obváže vám i druhou ruku, nechá vám pití a pošle vás pryč s drobnou reparací. Ty žíly dostávaj dost zabrat, když vám jí napíchnou a proces začne, nejdříve vám vysajou tak decku dvě krve, ta se prožene centrifugou a pak se vrátí zpětným chodem do těla. A když se člověk hodně špatně nají, tak je to dost bolestivé. A další riziko: sestřičky nemusejí být nutně zkušené takže ať se najíte sebevíc, může vám do ruky narvat jehlu tak brutálně, že si tu hodinku vysloveně protrpíte a zapotíte celé křeslo.

Co závěrem? Špatná věc to není, ale všeho s mírou!

Zde slibované video http://dcch.cz/audio-video/

přilepil Matouch

Tady je Kalouskovo

"Blíží se nám volební období a proto očekáváme nepolitickou aktivitu politiků". To byla první slova, kterými nás přivítal ředitel GJB když dorazil do třídy. Chtěl vědět jestli se na přednášku dostavíme a připravíme si nějaké inteligentní dotazy typu: "Kde můžu sehnat sťerače na ponorku". My jako vzorní studenti jsme byli rádi že nemusíme na matiku a němčinu a tak jsme kývli. Pro pana Klasouska byli nachystány koblihy, čokopiškoty a voda z gympláckého eurestu z čehož jsme byli uplně u vytržení a bavili se tím že nám nic neřekne a radši bude jíst. Pan poslanec nepohrdl pouze vodou ačkoliv se mu určitě sbíhali sliny. Přednášel na téma tvoření státního rozpočtu a jeho problematika. Naznačil několik možných cest z dnešního deficitu dřív než nás navštíví prezident Mezinárodního měnového fondu, zruší důchody, zavře nemocnice a uvalí na ČR mezigalaktickou blokádu. Prostě dělal víceméně takovou osvětu. Mluvil hezky, řeč měl připravenou, čekal jsem že se pokusí agitovat pro TOP09, ale nestalo se tak. On jednoduše nemohl, jelikož byl na půdě školy. Mimoto mluvil o jeho kamarádech z politiky například o premiérovi Jiřím Fisherovi nebo Miloši Zemanovi. Svojí řeč ukončil jeho výrokem o tom, jak vylepšit státní rozpočet. "Správní vlastenec kouří, chlastá a umře před penzí"

Zapsal Tapouch

Sněžnice_ 2010_Beskydy

Tak je zase březen, čas zimních outdoorových aktivit, a tak jsem si řekl, že bych naplánoval zase nějaký vandřík na sněžnicích. Letos jsem se rozhodoval mezi Fatrou a Beskydama, nakonec jsem zvolil Beskydy kvůli časové tísni. Na akci jsme nakonec jeli v tomto složení Jana, Kája, Kuna a Já. 11.3. ráno jsme sbalili vše potřebné a krátce po poledni jsme nasedli na vlak z P.hl.n. směr Hranice na Moravě- Valmez- Rožnov pod Radhoštěm, a pak busem do Horní Bečvy, kam jsme dorazili už za tmy. Zde jsme rychle našli místo na táboření a ráno jsme vyrazili dalším busem směrem na Bílou a odtud k hranicím se Slovenskem. Druhý den bylo trochu zataženo a lehce sněžilo, když jsme se dostali na hranici, která leží na pěkném hřebínku a vede tudy i turistická značka, svítilo již sluníčko. Leželo zde cca 20cm prašánku, a tak jsme sněžnice zprvu nepotřebovali. S přibývající výškou sněhu přibylo a sněžnice jsme pro zvýšení komfortu chůze nasadili.

Došli jsme až na Sulov, kde jsme se utábořili, cestou jsme stihli jednu hospůdku a vymyslet, co je to Gruň (viz obr.). Jakmile jsme postavili stany a začali vařit byla nám pěkná zima, teda alespoň mně, ale potom co jsme se zakutali do spacáků, tak nám bylo krásně. Ráno jsme se probudili a všude bylo cca o 10-15cm sněhu víc, kosa a stále hustě sněžilo. Káje se nechtělo trávit zde ještě jednu noc, na Lysou, jak jsme původně plánovali by to nemělo moc význam, a tak jsme se všichni rozhodli jet do Prahy již dnes. Před sebou jsme měli ještě asi 13km zpět do obce Bílá po žluté přez Gruň a Černou. V Bílé jsme si vypili kofolu a autobusem jsme jeli do Ostravice a vlakem přes Ostravu domů.

Zapsal a Gruně dodal Žvejk

foto Kuna

New Potmechut Official Web and Logo Uploaded

'Welcome to the woooorld of tomoooorrow!'

Ačkoli nám často velí doba, abychom neustále inovovali, vylepšovali a vyměňovali včerejší za nejnovější, Potměchuť je výjimkou z tohoto pravidla. Lezecký tým sice mění podobu internetových stránek a logo, předčasně však není nutno věšet hlavu. Vězte, že to dobré, co jste na climbing týmu měli vždycky rádi, nadále zůstává. Navíc byl Potměchuť přeci nedávno rozšířen o dva členy, takže zatraceně nabírá na dynamice...

WEB a LOGO se mění,

IMAGE zůstává!

Zapsal Bo

Provisional logo

Novým prozatímním logem by společenství s dlouholetou tradicí Potměchuť CT rádo vyjádřilo svou nikdy neutuchající snahu dát každému svému členu pocit, že je důležitou součástí týmu. Logo je i nadále obdélníkem, čímž chceme dát jasně najevo, že není kolečkem. Věříme, že je lepší mít čtyři rohy, jež symbolizují, jak čtyři současné členy, tak čtyři současné světové strany. Na nich čekají nové zážitky, dechberoucí dobrodružství, nezávazná zábava a neodpovědné chování bez pocitu výčitek. Stejně tak čtyři rohy symbolizují čtyři metry do výšky, které vám bohatě stačí k tomu, abyste si pořádně rozflákali držku. Velká červená šipka evokuje tíhnutí k zodpovědnému chování, jež Potměchuti nikdy nebylo cizí. Evokuje razanci s níž by měl být tříděn odpad, krmeni opuštění pejsci a zahájen celosvětový odzbrojovací proces. Barvy, v kterých jsou vyvedena jména nových členů, vysílají signál, že Potměchuť je proti jakémukoli černobílému pojímání světa, že je otevřen všem rasám a nečiní rozdíl v pohlaví, náboženství či sexuálním orientaci (ale buzny, skřety a emo neberem).

My v Potměchuti věříme, že když se nějak leze, tak nahoru! Doufáme, že vás naše nové logo osloví, tak jako oslavuje Nás.

Zapsal Bob i Ká