TRADICE POKRAČUJE: VELIKONOČNÍ LEZENÍ U ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU
Dočkal jsem se nečekaného a účastnil jsem se velikonočního výletu za přítomnosti Bobíka, známého zámořáka (chcete-li zakanáláka). Jednou z prvních myšlenek po našem setkání bylo: LEZENÍ, KDE? Po zkušenostech z loňského roku jsme se porozhlédli po nějaké lezitelné zdi a hle, měli jsme skoro až neuvěřitelné štěstí! 
Co by osmou dohodil od naší ubytovny stálo krásně polorozpadlé a opuštěné vesnické stavení, pro naši myšlenku více než ideální. Nedbaje výchovných a společenských povinností, jsme se vrhli na ony omlácené zdi postavené z pěkných velkých kamenů, jen se stopovým množstvím drolivých cihel a předním omítnutým štítem. Neodradil nás ani otevřený nesouhlas našich drahých poloviček, které očividně neměly pochopení pro naše nadšení, nebo nám prostě jen záviděly naše odhodlání. Do stěny jsme nastoupili v zadním traktu budovy a se zmrzlými prsty (přeci jenom ve stínu bylo dost zima) dolezli přes roh na krásně sluníčkem vyhřátou boční zeď. V těchto prv
ních krocích byla zeď dost drolivá a člověk si často vytvářel nové chyty v neočekávaných okamžicích. Nicméně jsme překonali tyto strasti, vysypali drobné kamínky a zvlhlou maltu z rukávů a traverzovali směrem k již zmíněnému omítnutému štítu tohoto výstavního domu. Na přední fasádě jsme se do sytosti vyřádili na štukových lištách kolem oken. Na čtvrté, opět zastíněné straně jsme narazili na zánovní cihlovou zeď míchanou s omítkou. Na tomto, zřejmě nejobtížnějším mixu jsme se zasekli a zkoušeli různé varianty přelezení přes spoďáky a miniaturní spárky v cihlovém zdivu. Mladé stromky nám sloužili jako pohodlná bouldermatka, nepříjemné byly jen kapky studené vody kapající ze střechy přímo za krk.
Co by osmou dohodil od naší ubytovny stálo krásně polorozpadlé a opuštěné vesnické stavení, pro naši myšlenku více než ideální. Nedbaje výchovných a společenských povinností, jsme se vrhli na ony omlácené zdi postavené z pěkných velkých kamenů, jen se stopovým množstvím drolivých cihel a předním omítnutým štítem. Neodradil nás ani otevřený nesouhlas našich drahých poloviček, které očividně neměly pochopení pro naše nadšení, nebo nám prostě jen záviděly naše odhodlání. Do stěny jsme nastoupili v zadním traktu budovy a se zmrzlými prsty (přeci jenom ve stínu bylo dost zima) dolezli přes roh na krásně sluníčkem vyhřátou boční zeď. V těchto prv
ních krocích byla zeď dost drolivá a člověk si často vytvářel nové chyty v neočekávaných okamžicích. Nicméně jsme překonali tyto strasti, vysypali drobné kamínky a zvlhlou maltu z rukávů a traverzovali směrem k již zmíněnému omítnutému štítu tohoto výstavního domu. Na přední fasádě jsme se do sytosti vyřádili na štukových lištách kolem oken. Na čtvrté, opět zastíněné straně jsme narazili na zánovní cihlovou zeď míchanou s omítkou. Na tomto, zřejmě nejobtížnějším mixu jsme se zasekli a zkoušeli různé varianty přelezení přes spoďáky a miniaturní spárky v cihlovém zdivu. Mladé stromky nám sloužili jako pohodlná bouldermatka, nepříjemné byly jen kapky studené vody kapající ze střechy přímo za krk. Celé stavení kol dokola se nám sice oblézt nepodařilo, ale lezba to byla nesmírně hodnotná a náš závazek v pokračování velikonoční lezení jsme splnili na jedničku s hvězdičkou. Kvalitní zahájení sezóny lezení venku! Ostatně, podívejte se na fotky, ilustrují skvěle naše zážitky.
pověsil Kuna
