Tentokráte na západ!
Vybrat destinaci, zařídit průvodce, dokoupit materiál nebo se rozhodnout co jíst. To většinou bývají hlavní body přípravy. Ne ale u Potměchuť CT. Asi by to ani nemohl být on, kdyby jeho prvotní a nejdůležitější starost nebyla: "A pojedeme popelnicí?". Žel bohu procházela tato krásná Škoda Forman renovací a inkriminovaný týden byla zrovna vybavena pouze volantem, motorem a snad i benzínovou nádrží. Zaskočit tedy musela červená Mazda, která se v pondělí přiřítila ke kostelu do mé metropole Karlík.
Kárka je to zcela jiná: nezrezlá, ručičky na budících ukazují co mají, má elektricky stahovací okénka. Na druhé straně má podstatně menší kufr a nevlastní CD přehrávač.
A rádio s kazetovým přehrávačem odmítalo od Karlíka hrát a rozmyslelo si to až když Bobík pohrozil, že ho roztaví, prodá a za utržené peníze koupí v Plzni lepší.
V Plzni jsme si ještě před neuvěřitelnými lezeckými výkony zašli do cukrárny kde obsluhovala hezká servírka, která bylo sice hezká, ale ne zrovna milá. Našim cílem byla lokace známá jako Jezírka. Je to pidi oblast nad jezírkem na okraji Plzně. Skála se bohužel dost drolila a vůbec nebyla příjemná na omak. Tak jsme si zkusili dvě cesty a pak jsme naskákali do vody, okusili hloubku a z radosti, že na dno nejde dosáhnout, vrhli jsme se postupně na skálu a celí rozjaření padali do studené vody.Následoval svačinko-oběd na parkovišti a poté cesta do slibné lokace dál od Plzně.
Přestože jsou skály v údolí Zlatého potoka malou lokalitou, na první pohled vypadali naprosto úžasně. Nocovali jsme nad hlavním masívem a večer se nesl v duchu výborného lahvového piva
Klášter (díky Kunovi za skvělý nápad), whista (vyhrál Kuna, aby se necítil ukřivděně) a záživného hovoru o všem možném do tří do noci.
Počasí dalšího dne bylo na lezení naprosto ideální. Na rozlezení nám postačilo pár cest ohodnocené povětšinou čtyřkou. Lezení to bylo nádherné. Břidlice byla velmi pevná, nelámala se a ani moc neřezala do prstů. Vrchol přišel na posledních dvou cestách. První byl náročný výlez koutem k prvnímu jištění a poté stěnou na vrchol a druhou představoval silový přelez přes převis a zbytkem stěny nahoru. Cestu absolvoval celý Potměchuť a připsal si na své konto sedmičku.
Hned poté co jsme dolezli, rozhodl se Péťa Forejt, že nás trochu zchladí a seslal na naše hlavy vydatnou přeháňku. Poté jsme zabalili sebe a stan a vyjeli jsme směr Nečtiny, kde průvodce avizoval další oblast Ta byla sice krásná, ale chybělo takové to železo které vám má zachraňovat život. A protože nejsme moc velcí fandové stylu "Udělej si sám" , ztekli jsme nečtínský kopec i s hradem schůdnejší cestou. Hrad samotný nabízel rozbořené bašty, ale nic k jídlu na nich nebylo, což je trochu s podivem. Zato měl ale sklep, do kterého se dalo dostat kamenitým splazem a kam jsme se jak jinak splazili. Sklepní prostor byl v zachovalém stavu, nechyběl ani zasypaný komín a podlaha plná všemožného kentusu. Ve vesnici jsme si vytipovali destinace kam zamířit na kapku zlatavého moku, partičku whista a Temných chodbách.
To jsme ještě nevěděli, že se dnešní večer změní v další geniální Potměchuť hovadinu.
Autem jsme zajeli na pole nad Nové Městečko a můžeme mluvit o štěstí, že jsme neurvali výfuk, kouli na vlek nebo nějakou jinou nezbytnou součástku. A protože stejná cesta zpět po silnici je pro suchary, nabrali jsme směr les doufaje, že to pak někudy střihnem do vsi. Ano střihli jsme. Po půlhodině cesty jsme totiž narazili na krásný krpál a pod ním snad cestu. Jenže cesta vždy vede dvěma směry a platilo i nyní. Spíš než kaple sv.Marie se nám zdál líbeznější polorozbořený baráček kde nás hodlal sežrat párek psů a jeden pán. Pod jeho okny jsme se rozhodli pro opačný směr a šťastně jsme skončili v Nečtinách. Místní hospoda nabídla snad vše: Jedenáctistupňový Chodovar za sedmnáct káblí, volný stůl na hry, příjemnou obsluhu a výborné jídlo. Večer se začal jednou hrou Temných chodbách,
kde je cílem hry uniknout lačným zrůdám v podzem
í, což nebylo vůbec snadné a taky se to nikomu z nás nepoštěstilo. Jen mě scházeli tři pole do východu. Tím však moje veškeré "ehm" úspěchy začaly a skončily takže se už vytahovat nebudu, nebude totiž čím. Ve whistu jsem se snažil navázat na své úspěchy z minulého roku a umístit se aspoň první. Bohužel jasné STOP nám opět vystavil Kuna a partičku, kterou už jsme dohrávali v další hospodě se čtvrtým pivem, s přehledem ovládl. Pro jistotu jsme za cestu na zpátek zvolili silnici a dobře jsme udělali! Chvíli po tom co jsme vyšli s vesnice nás zastavila motorizovaná hlídka místní policie a my jsme měli pocit dežavů. Zřejmě nás pokládali za vykradače místních chat, když jsme vše uvedli na pravou míru, poradil nám hodný strážce zákona, že se tam a tam leze, ale že je to dost přikrý. Nakonec jim zavolal stíhačka, aspoň podle toho co tvrdil strážník ve voze a my jsme se v pokoji rozešli. Každý jsme si z toho něco odnesl. My konkrétně kopu zábavy a studnu námětů na další hovor a oni naše čísla občanských průkazů.
Bez dalších komplikací jsme se vydrápali na pole, kde čekal náš plechový přítel.
Ráno proběhlo bez zbytečných průtahů a zdržovaní a my jsme v dobré náladě vyrazili v deset dolů na nákup něčeho drobného a pak hned hurá! na velkou skalní oblast Kozelka. Oblast je to velká a impozantní. Nevšimli jsme si toho jen my a proto jsme na místě potkali oddíl a psa Márvyho. Ze strachu jsme se před ním a před zbytkem lezecké veřejnosti schovali za roh a objevili naprosto úžasnou stěnku. Nacházely se na ní tři cesty. Dva přímé výstupy stěnou a hrankou a jedna nádherná spára, nad kterou srdce Bobíkovo muselo zaplakat. Zapomnělo totiž friendy. Nejdřív se lezly dvě vedlejší cesty, ve kterých nebyla nouze o pidichyty, silové a technické kroky ani o hýbající se kamení. Možná, nebo právě proto, se tyto cesty směle zařadily mezi nejkrásnější cesty co jsem doposud lezl.
A nás ještě čekala nádherná spára, sice s horním jištěním, ale to jí nic neubralo na její krásné linii.
Jedinou nevýhodou Kozelky byl opravdu silný vítr, který zejména ve
vyšších polohách nezajišťoval velmi pevnou stabilitu na skále. Péťa byl milostiv a žádným větším deštěm nás neztrestal, vše si totiž vybral večer a následující den.
Z Kozelky nás vezl Kuna a pokud chcete znát průběh cesty nebo nedej Bože jeho jezdecké kvality, obraťte se na někoho, kdo tou dobou nespal a neprobudil se až po výměně řidičů. To už jsme ale byli kousek od našeho budoucího nocležiště. Protentokráte byl vybrán les s otevřenou bránou a stromem uprostřed, ze kterého se později stala lavička a hrůzostrašný objekt našich automobilových rozmluv. Jako by nám Pánbu určil co máme dělat, střídavě pršelo. Tak jsme postavili stan, zalezli do auta a opět se snažili uniknout moduritovým zrůdám a protentokráte byli Bobík s Kunou úspěšní. Ta lepší půlka Potměchuť
CT naoko ostrouhala, aby se mohli kluci taky radovat. Ještě jsme stihli rozehrát partičku whista a bylo nám dovoleno udělat si večeři a po půl hodině se už opět sedělo v autě a dohrával se whist. Možná to mají fotografové nejtěžší ale ve whistu vyhrávají s podivem lehce.
Paradoxní je, že ačkoliv jsme spali z kopce (nebo do kopce, jak kdo chce), vůbec nám to nebránilo v tom probudit se až po jedénácté a ospale se hrabat ven. Ono to nakonec nebylo na škodu protože po našm výjezdu spustilo anglické mrholení (pro ty světa neznalé děsnej plavák).
A tehdy započalo naše putování za dalšími skalními oblastmi. První byl neodjištěný Himlštejn, který byl přesně tam, kde průvodce říkal a akorát my jsme to nepochopili. Skály to byly hezké ale lámavé, omechované a toho času bohužel také mokré. To nám však nezabránilo v krátkém traverzu a následném výlezu na skorovrchol, kde bylo také pořízeno foto celé akce. Na samotném hřebeni nás už vítal Himlštejn v celé své rozbořené kráse a s krásným výhledem na ošklivé olověné mraky. Podle očekávání přinesly bouřku, kterou jsme přestáli v místním sklepením nad rozhodující partičkou whista. Sotva jsme odehráli jedno kolo a přestalo pršet. Ještě než jsme došli k limuzíně, našlo se jedno vhodné místo, kde odehrát další hru, aby se to pak nezdržovalo večer. Další zastávkou byla hospoda a v plánu byla ještě jedna oblast. V hospodě jsme měli snad nejmíň uleželý nakládaný hermelín co jsem kdy jedl. Po dlouhém rokování jsme se rozhodli skály vynechat a najít si nějaký flek na spaní. To jsme ještě netušili, že nás čeká Potměchuť hovadina v druhém vydání.
Cestou jsme totiž nenarazili na žádné místo, kde by se dalo spát. Třikrát jsme projeli kolem obory s jeleny, Bobík zajel zkontrolovat poddané do Ondřejovic a když jsme se konečně dovezli na vrchol kopce, už na nás začal foukat krušnohorský vítr. Na vrcholu byly domy s hezkou zahrádkou a figurka indiána s mečem. Místo to bylo rovné ale bez dřeva a nám nepřipadalo zrovna milé kempovat někomu na dvorku. Okolní lesy také moc rovného místa nenabídly. Šanci jsme vycítili na konci cesty se zákazem vjezdu, kde už byly vysoké stromy. Z původního nápadu, dovézt věci tam a s autem se vrátit, jaksi sešlo a neohroženě jsme pokračovali lesnickou cestou. Když v tom se před námi vztyčili železobetonové monstrum v podobě místní důlnní věže. Zajeli jsme tedy k ní a pro krátkém rozhodování (jestli k němu vůbec došlo) jsme už zdolávali železná vrata do komplexu.
Byl tady sklad protipožární ochrany, důlní vrták, vozíčky, uplně nové jímky na zemní plyn, zrezlé industriální struktury které neumím blíže pojmenovat a modrá Škoda 120. Její majitel se objevil znenadání za rohem, s rukou na pistoli a slovy: "Tak co mi povíte pánové?". "My jsme byli zvědaví", odvětil okamžitě Bobík. Ozbrojený tlouštík nás odnavigoval k východu a na slovo se zmohl pouze Žvejk: "Můžete nám říct, co se tady těžilo?". Uspokojeni tím, že železná ruda, poslechli jsme pána jeli pokračovali jsme v našem pátrání po místě na spaní. Nakonec jsme objevili velkou křižovatku, kde se dal udělat oheň a za zatáčkou se dal postavit stan a schovat auto. K jídlu jsme dopili poslední Klášter a v autě se rozhodlo o tom, že Kuna nebyl král whistu jako já posledně. (Samožer!!!) Vyhrál totiž Bobík a vyhrabal se tím z dosavadního hráčského bahna, kde pro změnu zanechal mne.(...)
Ještěže jsme si nastavili na ráno budíka(na osmou, jinak jsme byli líni jak vši a vstávali klidně až po desátý). Kdyby ne, nejspíš bychom seděli svázáni někde ve sklepě chaty lesní správy. Zálesácky jsme nechali ohniště uprostřed cesty nesklizené a během čištění zubů dorazilo na křižovatku auto. To jsme pouze slyšeli, neboť jsme se prozřetelně schovali i se stanem za zatáčku. Nevím, jaký je trest za oheň a spaní v CHKO, ale byl jsem stejně rád, že auto za zatáčku nezajelo a my jsme se mohli bleskurychle zbalit a mafiánsky ujíždět po žluté turistické značce po silnici na Vejprty. Alespoň jsme v to doufali. Při jízdě se najednou za námi na horizontu objevilo auto lesní správy. Buď si nás nevšimli, nebo pan řidič zvládal situaci tak bravurně, že je na setřásl ale každopádně jsme se z lesa vymotali, k mému překvapení ani nekončila cesta závorou a my jsme s vypnutým motorem projeli neslyšně kolem chaty lesníků a nabrali směr Vejprty.
V pohraničním městečku jsme chtěli najít neodjištěné skalky a zakončit tak lezecký týden. Napodruhé se nám to povedlo a vybrali jsme si jeden z větších útvarů kde lákal k přelezení omechovaný převis a spárka. Spárka byla hezká krátká cesta a zato převis nám dal dost zabrat. Začátek byl dost technický a výlez z převisu byl naopak záležitostí silovou. Až na vrchol to zvládnuli jen Bobík a Žvejk a udělali tak krásnou tečku za naší lezeckou výpravou.
Cestou zpět se ještě stavělo v Ostrově na obědě a nám potom nezbylo nic jiného než se plni zážitků vrátit domů.
