Den polozevlovací.
Ráno mě vzbudilo obcházení stanu a demonstrativní rozhovor: „Už je devět?“ „Čtvrt na deset!“ Kterým nás prý nikdo nechtěl vytahovat ze stanů, nicméně se mu to podařilo. Bobík byl vyhnán slovy: „Koukej se jít umejt, nebo s tebou nebudu spát ve spacáku.“ Takže nejdřív umýt, pak nasnídat a
nakonec hurá do Žabláku na nákupy. Od civilizace se musí odvykat postupně. Vyzkoušeli jsme místní samoobsluhu, pekárnu i poštu a s igelitkou v ruce jsme vyrazili k Černému jezeru. Bylo sice modré, ale kluci se přesto rozhodli si do něj zaskákat. Obešli jsme jezero a narazili na pejska, který tam čekal na Bobíka, hned se k nám přidal a vůbec mu nevadilo, že ho s sebou nechceme. Po chvíli už mu nožičky nestačily, a tak to vzdal, ale my víme, že tam bude čekat dál… Po cestě do kempu jsme se stavili v Ivan do, kde jsme původně chtěli nocovat, ale páni taxikáři tam nemají známé, a tak nám řekli, že to není dobrý kemp a zavezli nás jinam. Nebylo to tam levnější ani hezčí, a tak příště zase k paní se slivovicí.K obědu jsme si dali lahvové Nikšičko a jako dezert perník s medem a gumové medvídky s pikaem, odvážnější povahy obojí najednou. V pět hodin jsme byli konečně připraveni vyrazit do těch hor. Do tohó. Durmitoru. Jídlo jsme si vzali jen na tři dny, zbytek jsme nechali v lednici v kempu. Zdálo se nám to dost do kopce, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Ale dnes ještě ne, tak nepředbíhejme. Cestou jsme potkávali jen protijdoucí a jen Čechy. Říkali něco o tom, že bude hnusně a jestli prý nechceme jít radši s nimi. Ale my jsme kráčeli směle dál vstříc vrcholům. U salaší na Lokvici, kde jsme chtěli spát, bylo narváno, přemýšleli jsme, že sejdeme k blízkému jezeru, ale zvítězila lenost a spokojili jsme se s místem sice malým a hrbolatým, ale odstíněným od davů, s krásným výhledem. Mělo kromě nás ještě jednoho nájemníka – vše ožírajícího koně. Večer se ozývalo halekání, které se rozléhalo a shazovalo laviny. Možná za to mohli kolegové, kteří se neumí chovat v horách, možná obyvatelé salaší, kteří to umí až moc dobře. My jsme šli radši spát.
Kája
