pondělí, 9. srpen 2010
CESTA PO VÁCLAVÁKU MALÉ FATRY
V šest hodin ráno jsme se probudili s potěšujícím zjištěním, že nás na frekventovaném sedlu Medziholie neobjevil žádný ranní putující ochranář, takže jsme opět ušetřili. Oranžové ranní slunce zářilo ještě nízko nad vrcholky hor, které se zdály být ostrovy v bílém moři. Všude na východ od nás byla údolí pokryta mlhou. Nikoli však na západ. Tam se prostíral nádherný výhled stejně jako předešlého dne. Zabalili jsme rychle stany a zatímco jsme snídali, začali přicházet první poutníci. Po tradiční ranní dvouhodinovce jsme se vydali na cestu. Slunce stále svítilo, což pro nás bylo po šesti podmračených dnech poměrně nezvyklé.První hora, která stála v cestě byl Stoh. Což je hora, která není vůbec ničím zajímavá, kromě své mohutnosti. Nahoru je to kolem 400 výškových metrů, načež následuje podobně dlouhý sestup. Hned jak jsme vlezli do lesa uvítalo nás naše oblíbené bahýnko. Myslím, že už to nikoho výrazně nepřekvapilo. Naštěstí trvalo jen chvíli, než jsme vylezli z lesa. Následovala cesta borůvčím, kde jsme mohli v klidu dosnídat. Nahoru jsme vylezli ještě plni sil, avšak po pár stech metrech cesty dolů nám bylo jasné, že tohle bude ještě zajímavé. Ještě před lesem se bahno objevilo na cestě vinoucí se po západním úbočí. Ze začátku to nebylo ještě tak zlé a tak se Žvejk mohl plně věnovat předvádění Grůně, tedy nejnebezpečnějšího slovenského zvířete, jehož krev, jak jsme se shodli, jistě koluje i ve Žvejkových žilách.
Těsně nad pásmem lesa se cesta zhoršila a samozřejmě jsem to byl, jako obvykle já, kdo byl první na zemi. Tedy vlastně přesněji řečeno Pétin a Bobíkův stan, který mi v takovýchto nesčetných okamžicích sloužil jako dopadová plocha (ale Honzinovi to neříkejte!). V lese (nebo spíše „listnaté kosodřevině“, či co to tam rostlo) se cesta ještě zhoršila. Ale zase se bylo čeho držet. Tím nemyslím morální zásady ani azimut, ale věci podstatně materiálnější povahy. Musel by to být zábavný pohled na sedm nešťastníků, kterak ručkují od stromu ke stromu, snažíce se nespadnout do hnědé sr.. pod jejich nohama.V půlce kopce jsme potkali skupinu Slováků, kteří se po první části cesty, tedy té, která nás teprve čekala, rozhodli zbytek kopce obejít po žluté značce. Srabi. Myslím, že si stejně nepomohli, protože žlutá vedla celou dobu v lese. Cha chá!
Nakonec jsme úspěšně doručkovali až do sedla a tím vlastně skončilo naše několikadenní bahnění. Cesta dále po hřebeni byla krásná a rychlá. Vylezli jsme na Poledňový grůň, kde jsme ale žádného grůně neviděli. Možná tam byl, jen nebyl vidět přes ty davy turistů. Možná ho zašlapali do země nebo prostě utekl s podobnými pocity jako my. Následovala totiž zdaleka nejrušnější část naší expediční trasy. Z vrcholu Poledňového grůně přes Chleb až do sedla ke konečné lanovky. Zřejmě je to velice oblíbená odpolední procházka pro všechny turisty navštívivší Vrátnou dolinu. Potkávali jsme lidi v krásných nabílených tričkách a v botách, se kterými kdyby se vydali o kousek dál ke Stohu, tak by je dost možná už nikdy neobjevili. Buď proto, že by je cestou ztratili, nebo proto, že by se z nich staly dvě obrovské bahenní koule. Také jsme zjistili, jak jsme odvykli vůni deodorantů a různých jiných smradům, kterými tito lidé zapáchali. Kromě masňáků jsme ale potkali ještě dva chlapíky v zelených stejnokrojích. Ti nám kamarádsky poradili, ať jdeme dnes spát do Chaty pod Chlebom, kde stojí nocleh pouhá tři éčka. Dlouho jsme se nemohli shodnout, jestli to byli strážci národního parku nebo outdoorbuzny. Přesto jsme se však pro jistotu zařídili podle jejich pokynů.
Kousek od chodníku, který by hustotu provozu patřil někam mezi Hradčany a Staré Město, jsme chutě poobědvali s výhledem na Západní Tatry, Stoh, Rozsutec, Kopu, Šíp a pána z Podšípu. V časném odpoledni jsme dorazili na Chleb, kde jsme mimo jiné vyfotili tři týpky s krajícem chleba, probrali proč je a není dobré jezdit na hřeben lanovkou. Také jsme viděli staršího pána s mladší slečnou v žabkách a s kabelkou Dolce Gabana a cestou dolů slečnu ve sněhobílých šatech, které by mohli být tričkem a pod kterými by bylo vidět úplně všechno, kdyby pod nimi nic nebylo. Ale (bohužel) bylo.
Po zázracích civilizace nás ale očekávaly daleko větší zážitky. Když jsme sestupovali k Chatě pod Chlebom, viděli jsme v borůvčí asi největší kobylku v našich životech. Zaujala nás na dlouhou dobu, za kterou málem stihla Bobíkovi sníst rukavici. Když jsme ji opustili, okamžitě jsme byly varováni protijdoucími turisty, abychom byli obezřetní, protože v dolině pod námi se pohybuje Medveď, tedy Miečka míchačka! Přidali jsme do kroku a div ne během jsme dorazili na místo, kde se již shromáždila početná skupinka lidí. A opravdu se nám poštěstilo. Viděli jsme medvěda ve volné přírodě. A to tím nejbezpečnějším způsobem, tedy z velké dálky, kterak si pochutnává na malinách.  |
| Obrázek by Rádoš (ale kdo by to nepoznal, že?) |
Když zmizel v houští, došli jsme na nedalekou chatu. Bylo teprve asi čtyři hodiny, takže jsme měli spoustu času na pivo, na jídlo, na diskuze a na krásný výhled, ve kterém se nám rozprostírala většina naší dosavadní cesty jako na dlani. Viděli jsme celý hřeben Velké Fatry od Križné po Kopu. Hrdě jsme si řekli: „Tak tam všude jsme byli.“ Kromě několika lidí, které jsme znali ze dneška nebo včerejška jsme tu také potkali chatárku z Chaty pod Borišovom, která vidouc nás opět po pěti dnech v tisíci metrech zeptala se: „To toho nemáte ještě dost?“ Pravdou bylo, že jsme dost měli, ale tak nějak krásně dost!
