neděle, 8. srpna 2010
DEN MĚSTSKÝCH RADOVÁNEK
Vstali jsme do mlhavého rána. Mlha byla tak hustá, že jediné, co ji bylo schopno protnout bylo: „Hrholíííí, hrholíííí, to vlhko padá k zemi, hrholííí...“ Jelikož nás v této mlze neměla šanci najít miečka, mohli jsme se vrhnout do údolí. Žádný bahno nás nerozhodilo. Za odměnu nás čekal strhující pohled na mezimlhouseobjevivší dráty a přednámiseobjevivší dabl traktor kaňon. Tu náhle Bobík, uzříce nás ze dna průrvy, jak stojíme v mlhavém oparu, pravil: (něco jako – „to je hustý vy vypadáte jako skupina ňákejch dobrodruhů“).
Když ti přijdou fádní druzi,
představ si, že jsou dobrodruzi!
Jeden tluče, druhej bije,
třetí zase fintu šije,
čtvrtý sází, pátý dává,
šestý z hřbetu miečky mává,
sedmý jásá, osmý křičí,
běda, kdo tu Fatru zničí!
Druh sem, druh tam,
hlavně, že je všechny mám.
Druh tam, druh sem,
společně, rovnou za nosem!
Zanedlouho pod nohama: bláto → štěrk → asfalt = Lubochňa! Narvali jsme to do konzumu. Mezitím se Ála se rozhodovala, jestli nás opustí, nebo to taky s náma narve do konzumu.
Sysli sysli, hoď tam müsli,
hamty hamty, sůši tamty,
rohlík, chleba, sýr,
nečum jako výr,
nezbavíš se nikdy viny,
když ti dojdou těstoviny!
Rychle přihoď borovečku,
ať se jde líp do kopečku!
Oni maj jogurt?! A my NE!
Ach můj bóže, jémine!!
Nakonec se rozhodla pro obojí, což nám bylo líto, ale měli jsme pochopení. Potom přišel čas to narvat do hospody. Tak jsme šli. Po dlouhém váhání jsme zvolili podnik navenek vypadající jako horší hospoda. Ale vevnitř! Nepříjemný luxus... Pirohy. Malinovice. Pivo. Ci boha. Chtělo to změnit lokál. Interkontinental vystřídal Interpajzl. Tam nás spláchla další vlna alkoholu, která nás unášela až na nádraží, kde Ála ze hřbetu žraloka přeskočila do sedla železného oře. Ten se vzepjal a více už jsme Álu neviděli. Abychom to ze sebe všechno dostali, naskákali jsme do Váhu. Vomytá hlava vidí svět jasněji a tak jsme si to šli všechno promyslet do hospody. Pak již den nachylovati se počal a tak i my. Hledajíce místo na spaní jsme ho našli.
Pod sena kupou, nejlíp se spí,
medvědi dupou, však každý z nás ví,
když ti někdy teče do bot – to jsi asi strčil nohu po vodopád.
A tak jsme po dalším krásném dni uléhali nadnášeni Rádošovým funěm a vodopád nám za stanem bublavě zpíval: „Hrholíííí, hrholííí....“
pondělí, 9. srpna 2010
DEN ROZSUTÉ HORY
Ráno jsme se probudili s lehce oroseným obličejem, neboť jsme jím byli přilepeni na stanové plachtě. Rádoš spokojeně oddychoval. Najednou se otočil na druhý bok, uragán ustal, my se mohli odchlípnout od plachtoví a jít vařit čaj.
Po snídani jsme se jali stoupat a za zády nám teskně hučel Hrholík. Když jsme se vybahnili na první kopec, koplo nás to asi o tisíc let zpátky. Skanzen! Dřevěná chýše, mamutem dýše…avšak pán tiše, říká, že spíše, pastevcem dýše… Pak ze skrýše vyskočí Kelťák. Zdrháme! Tentokrát dolů. Ale ještě před tím jsme se nezapomněli rozhlédnout, abychom spatřili Malou Fatru a naše dnešní i zítřejší cíle. A pak už dolů kolem zarostlých socialistických sláv, které kdysi bývaly superrekreačními megacentry. Následoval přechod přes lanovou lávku o jedné míli zmítající se v divokém monzunu kilometr nad skalisky, mezi kterými se v bouři pěnila a řvala Orava. Pak, zmoženi dlouhým klesáním, jsme se rozhodli posvačit u ne zrovna málo frekventované silnice. Kamióón! Svist! Vžum! Není divu, že naše další cesta vedla právě po ní.
A to bylo…Kámo, kámo, kamióny?!
Jsou jich tady milióny!
První větší, nežli druhý,
v zatáčce jsme všichni tuhý!
Nemusíš být velký znalec,
abys poznal parní válec,
když ti jede v ústrety….
Dobře ty!!
Po úniku z vražedného koridoru jsme stoupali pozvolna dlouhým údolíčkem. Nejdřív nám svítilo sluníčko, ale když jsme se rozhodli, že posvačíme, zašlo. A tak jsme svačili bez něj, u dřevorubecké chaty. Alespoň jsme měli kadibudku jenom pro sebe. Sme se přejedli. Sluníčko to všechno vztekle pozorovalo a pak začalo pršet (asi nám závidělo žížalky s nutelou, stejně jako všichni). Šůbadůba juchů, máme vodu v uchu! Když se pak údolíčko čím dál tím více svíralo a asfaltku jsme nechali daleko za sebou, stezka se nepříjemně zařízla do příkrého svahu. Kdyby jenom. Zaříznout se bohužel dá i do bahna. Klouzající kravobahní stoupáníčko nás pěkně potrápilo. Kdyby jenom. V nově objeveném vegetačním pásmu „CIBULE“ nám čichoroury zaplnil smrad cibule. Fakt to tam hodně klouzalo a smrdělo. Nakonec zdárně, ještě kolem manželů pasoucích na louce Jeep, dosáhli jsme sedla.
Bylo tam jezero a na něm Karel Hynek Mácha sedící na rozcestníku o mnoha směrech. Jeden z nich na Kraví horu ukazuje, druhý k chůzi na Rozsutec vyzývá. Po dlouhém váhání zvítězily obě varianty. Vzhůru na Rozsutec! Batohy jsme schovali tak, že už jsme je nikdy nenašli (nene). Po kleči a kamenech šplhali jsme výš a výš a okolní krajina se nám stále více otevírala. Na vrcholu rozeklaných bílých stěn jsme se na chvíli zdrželi, abychom se mohli nabažit všech krásných výhledů a vychutnat pocit, že jsme zase sami někde v horách…
Sestupovali jsme svižně se zapadajícím sluncem v zádech a dobrým pocitem, že jsme se k podvečernímu výstupu na Rozsutec odhodlali.
Hnedle, zůstali jsme v sedle. Spát. Trochu jsme se báli Horské Služby, měla ale jiné tužby. Naštěstí. A tak vše dobře dopadlo a my mohli v klidu usínat o několik kopců dál než včera. V noci nás totiž nikdo nekatapultoval zpátky k vodopádu, který do noci teskně hučí: „Hrholí….“
Žádné komentáře:
Okomentovat