Život na ocelovém vlásku

Výstup na Dachstein,  16. června 2012

V sobotu kolem půldruhé ranní se proti hvězdné obloze vyrýsovaly tmavé dachsteinské stěny. Než se jim skupinka čtyř Čechomoravanů vydá, poněkud nejistě, vstříc, čekají je ještě 4 hodiny spánku na asfaltovém koberci.

Průvodce o ferratě Johann promlouvá jako o jedné z nejnáročnějších v Rakousku, což pravda, budí respekt. Myslím, že když jsme ráno opuštěli parkoviště směrem k impozantním horám, nikdo z nás si nebyl tak docela jist, jestli ji zdoláme, natož jestli se podaří výstup až na samotný Dachstein.

Po travnatém úbočí jsme mírně vystoupali až k chatě Südwandhütte. Dále cesta setupovala až ke sněhovému poli. "Safra, není tu ňák moc sněhu," dere se nepříjemně na mysl. "Kdyby jenom tam dole," dralo se na mysl o několik hodin později. Po překonání pole nasazujeme přilby i ostatní vybavení, stojíme u nástupu ferraty Anna, která zdolává 300 výškových metrů. Kolmá stěna nad hlavou končící za obzorem nutí k lehkému polknutí.  I vzhledem k tomu, že to vlastně má být jen taková drobnější rozcvička. Rituálním způsobem vysypávám lékárničku po kamenitém svahu a nastupujeme do ocelových lan.

Po několika desítkách metrů, kdy si oprašujeme lezeckou techniku, kolem nás za zvuku vřeštícího Nazgúla sviští megakamínek a vyrývá kráter do sněhu pod námi, pár metrů od hlavy nastupujícího Rakušana. Když nás pozdějí na laně míjí, tento zážitek nám s rozšířenými zorničkami dramaticky vypráví.

Pomalu a opatrně stoupáme metr za metrem, občas to chce trochu zabrat v pažích, ale výtah dolů si zatím přivolávat nemusíme. Anna je zdolána a musíme dál. Před dalším příkrým sněhovým polem už nasazujeme mačky a traverzem stoupáme k našemu vyvolenému Sebastianovi Bachovi. Výhodou je, že Johann svým klíčovým místem, nedlouhou převislou stěnkou, začíná.  Tak se může "zrno od plev" oddělit, dokud je čas. Výjev spíše z prostředí lázeňské cukrárny, kdy si matka s cigaretou, slušnou cejchou a dcerou (rovněž s cejchou), dává pod skálou cigárko, nemohu vynechat.

 Jak "Cejchy" převis přelezli netuším, ale nakonec se ještě drali před nás. Krůpěje kapek a drobné vodopádky sice s přibývajícím horkem příjemně osvěžují, skálu ale schůdnější bohužel neudělaly. Přešto klíčové místo přelézáme a sápeme se po ocelovém laně nahoru.

Pak se sápame zase nahoru, a pak zase. Předbíháme skupinku dvou Češek a jednoho Čecha. Čech má velký batoh a holky toho mají plný brejle. Během více tří hodin strávených s Johannem míjíme několik náročnějších, ale dobře odjištěných a okramlovaných míst, několik míst exponovanějších, pod nahama se nám otevírá 800 metrová stěna a nad hlavou nám hvízdají větroni a skalní kavky.   

K vysokopoložené chatě Seethalerhütte dolézáme, po dalších 550 výškových metrech, se známkami  nárokované únavy. Hltavě do sebe klopýme limonády a něco málo pojídáme. Milan si dokonce dopřává domácí hráškovku. Hrášek pan chatař pěstuje za chatou a vždy běží natrhat čerstvý. Jak jinak. Rozhodujeme se co dál. Tělu se moc nechce, ale mysl míří výš. Malý kousek po sněhovém poli dachsteinského ledovce a nastupujeme další ferratu, která nás má hřebínkem a posléze traverzem přivést až na samotný vrchol. Ruce už občas protestují, ale nakonec musí fungovat. Cestu nám znepříjemňuje ocelové lano. Chce si hrát ve sněhu na schovávanou. Ač na to zrovna nemáme náladu, musíme přistoupit na jeho hru. Snad ho to brzy omrzí. Úseky, které bylo nutno zdolat bez lana jsou nepříjemné, ale krátké. Několik desítek metrů pod vrcholem přibývá stékající vody i protisměrných kolegů. Kolem půl čtvrté stojíme na vrcholu Dachsteinu.

Počasí je stále krásné a nám se otvírá neskutečný pohled na alpskou zem.  Povinně si zapózujeme pro pár fotek do Hudy katalogu. Času ale není nazbyt, čeká nás zásadnější část cesty - cesta dolů. Pomalu scházíme až na ledovec a pak ostrým svahem až ke stanici lanovky. Poslední lanovka odjíždí v pět hodin a s ní i většina turistů. Jsou to čajíčci. Se slzavým pohledem za poslední kabinkou po chvíli hledání nacházíme sestupovou cestu - pro změnu - ferratu. Téměř kolmý svah už nás nerozhází, ale sil už zásadně ubylo. A navíc - po chvíli zjišťujeme, že lano je vytrvalý hráč a schovka ho jen tak neomrzí.

Tím se náš sestup dosti zpomaluje, sněhová pole zdoláváme s vypětím všech nervů. Zvláště ti, co turistickou hůlku považují za za cepín 2v1. Výřečnosti nám již ubívá a po doslovném "sjezdu" a "sklouzání" příkrého, několika set metrového sněhového pole doklopýtáme nejprve k Sudwandthutte a posléze na parkoviště. K autu přicházíme po 13 hodinách, 4 ferratách, 2 500 metrech nahoru i dolů a přibližne po 12 000. cvaknutí karabinou.

Někteří vysypali lékárničku, jiní viděli dvakrát, další se poloslepí nechali vést jen ocelovým lanem a někteří málem dolů odjeli lanovkou. Jsme nadšení, vyčerpaní a tuhle procházku vřele doporučujeme. 

   

Zapsal Bo
Foto Žvejk a Honza K.