Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Po příjemných deseti hodinkách spánku, které bohatě vykompenzovaly deficity z předchozích dní, jsme vyklidili naší potemnělou, zamyšenou a prašnou půdu. (Za kterou jsme ale byli jinak dost rádi). Kromě vloček se vařilo asi deset várek čaje z dešťové vody-střechovky, který jsme měli v plánu brát i s sebou na cestu. Během balení a vaření se mimo jiné řešilo, co budeme tento den dělat, což vůbec nebylo jednoznačné. Od vstávání jsem se snažil naznačit, že se mi možnost prostě sejít na Aljažev dom, dát si pivo a pak uvidět, nezdá dost důstojná, náročná a krutá pro dnešní slunečný den. Naznačování nezabíralo, tak jsem to slečnám nakonec prostě řekl, a po nutném a barvitém vykreslení, jak to bude nahoře na Plamenici hezké, se naše skupinka rozhodla jí navštívit. Plamenica je jedna z mála pořádných ferratových cest v okolí a vede z Luknjanského sedla prudce nahoru směrem na Triglav.

Po dohodě s hlídači parku i domku, že nám pohlídají do tří bágly, jsme se přebalili do jedné gemmy a vyrazili vzhůru zpátky na Luknju. V gemmě pouze litry čaje a ferratové sety plus foťák, cesta nalehko šla snáz, i když suťákem. Nahoře jsme se přivítali s naším oblíbeným sedlem, založili jeho fanklub, a před zraky překvapených spoluturistů jsme se nasoukali do sedáků. Po instruktáži se setem jsme se směle pustili po cestě a jejích lanech, vedoucí tak asi osmdesátiprocentním stoupáním. Za chvíli jsme viděli rozcestník v sedle a opalovače okolo něho jako na dlani, skoro ze stejného místa, jen o pár set metrů víš. Holkám to lezlo dobře a až na občasná místa bez jištění se nikdo nebál. Pak ale navzdory krásnému výhledu a počasí nálada v skupině začala pozvolna měnit, díky tomu, že obě členky výpravy začali dostávat hlad. Tato nervy drásající metoda má za úkol přimět vedoucího zájezdu, aby vybral vhodné místo pro servírování oběda, k čemuž vzápětí došlo. Ke sfinze už nejdeme, to bylo jasné, když mi Hráša po obědě řekla kolik je. Byl akorát čas sejít stejnou cestou dolů, udělat pár fotek, a zas svlíknout sety.


Každopádně Plamenici doporučujme, je moc pěkná, prý jedna z nejhezčích cest v oblasti. Na lehký trénink s výstrojí na další den to bylo akorát. Po sjetí suťákem zpátky k chajdě, se pro změnu vařil čaj, aby se nám vyhla dehydratace i nějaká střevní příhoda. Jeho zbytek jsem totiž v sedle podaroval místnímu závodníkovi podivínovi, co běžel od parkoviště směrem Triglav bez přestávky s cca půllitrovou lahvičkou na vodu, kterou už měl kupodivu prázdnou.

Cesta dolů měla jít podle mého plánu rychle a snadno, což snadno změnila Fíja s tím, že z kopce chodit moc prý neumí. Teda jen po normální cestě, dokud se slézalo po ferratě, šlo všechno normálně. Zaskočen těmito novinkami, zvolnil jsem krok a občas si dal dvacet, a po chvilce jsme už byli dole na rovince v údolí.


 U Aljažev domu nám ještě ani nedonesli píva a už se na obzoru zjevila většinová část výpravy. Po pivě a komunikačních nesnázích na recepci zase zmizela k parkovišti pro doklady. Pokračovalo popíjení a vyhlížení recepční, co si musela dát voraz. Když se vrátila, během cigárpauzy mi vysvětlila, jak se tu poslední tři dny nikdo nemohli na chvíli zastavit, a že ti lidi si to prostě nerezervují, i když je middle of high season. Pivní, ochutnávací a vařící program se nám protáhl do večera, během kterého se mezi řečí rozhodlo, že zítra jdem na tu krutou horu támdle, takže se bude zase vstávat v pět a půl. Pak jsme po náležitém rušení spících spolubydlících a předbalování zapadli a spali a spali. Myšky ale ne:)

Zapsal Davča