-I-
Letošní snaha
nepodlehnout povánočnímu lenošení a zažít zase trochu jiný
Silvestr vedla neodvratně k zimnímu vandru. Někteří se
prostě nemohli dočkat, a tak práskli do bot už osmadvacátého
ráno a dospávali se cestou na Šumperk, protože balit na poslední
chvíli ve dvě ráno je prostě nejlepší. Ve složení Kuna 50% a
Lukyk 50% jsme v šest dvacet vyrazili na cestu.
Snad to způsobila
ospalost, snad vyšší moc, ale stalo se, že z moravského
Zábřehu, kde jsme úspěšně ignorovali nějaké hlášení o
rozpojování soupravy, jsme v příhodně pojmenovaném Bludově
sjeli z trasy a místo Šumperku nás přivítali Hanušovice.
Nebyla to bůhvíjaká tragédie, za sedm pětek nás pokladní
poslala osobákem zpátky a lišácky na nás mrkala, jelikož nám
regionální jízdenkou ušetřila pět korun. Zaráželo nás ale,
že jsme předtím jeli z Bludova na černo, průvodčí nám
beze slova orazil lístek, zavřel dveře a zmizel. Asi jsme se mu
nelíbili.
Když nakonec se
zpožděním vylezla naše výprava v Šumperku, naše další
kroky vedly k prodejně potravin, kde jsem při placení
zjistil, že mám vlastně vymetenou peněženku, plněnou pouze
stravenkami, které prostě mimo Prahu nefungují. Naštěstí jsem
v zadní kapse nahmátl pětistovku, zaplatil a s posledním
Karlem IV. přemítal, kde se ukrývají jeho kamarádi jako Palacký,
Komenský a Němcová. Jak jsem po krátkém telefonátu zjistil,
zůstali doma. Ujištěn, že mi je druhá vandrovní vlna přiveze
k rozcestí na Čečole, posilnili jsme se ještě v hotelu
Hansa prímovou česnečkou a pivem, a potom klouzavým krokem vyšli
směrem na rozhlednu Háj, tedy do kopce.
Ačkoli není Háj
žádná tisícovka, šlo se v tajícím sněhu neuvěřitelně
pitomě a my začali tušit, že Králický Sněžník není moc
reálným cílem, a že ani náš druhý plán, dorazit ten den na
Čečolu k partyzánským bunkrům, se nám taky nepodaří.
Když ne kvůli sněhu, tak proto, že v Rudě nad Moravou jsme
tušili další hospodu. Cestou jsme ještě stihli u lesního
kostelíka udivit mladou slečnu, která nám poté, co se dozvěděla,
že se chystáme spát venku a přitom nejsme ze Šumperka, ale
z Prahy, nevěřícně nabízela horký čaj ze své termosky.
Když byla ujištěna, že neumrzneme a čaje nám netřeba, vyrazila
svou cestou a my taky.
Hospoda
v Rudě nakonec byla a spěchat jsme nepotřebovali. S opozdilci
jsme se měli setkat až další den a okounět je lepší v teple
u piva. Ale spát by nás tam asi nenechali, takže po menším
nedorozumění, kdy jsme se dvakrát dožadovali piva, které nemají,
protože se jim jenom leskla nabídková tabule, rozhodli jsme se
poohlédnout po nějakém pěkném místě venku. Bylo to zase do
kopce, a tak nás to brzo přestalo bavit, kilometry ve tmě
neubíhaly a naším útočištěm se stal kopeček v polích.
Vybalili
jsme celty a spacáky, trochu rozpohybovali zkřehlé prsty, zadupali
pár uschlých větviček a začali si vyvářet na podivném lesním
strništi českou konzervovou alternativu v pytlíku, neboli
Express menu, která byla nejen expresně hotová, ale jelení maso
bylo výborné a sladkokyselá omáčka taky nebyla k zahození.
Když
už jsem byl řádně zachumlán v peří a připraven usnout a
vzdorovat mrazu, volala ještě Kája, která přes veškerou svou
snahu nechala moje peníze stejně doma a s velkým pobavením
mi sdělovala, že peníze vybere cestou v Hradci. Za tu krátkou
chvíli hovoru mi pěkně zmrzl obličej i ruce. Pak jsem znovu
začal usínat a začala mě znervózňovat spíš představa, že
budu muset v noci ze spacáku vylézt. Možná jsem se neměl
tak posilňovat pivem.
-II-
Do
druhého dne jsme se probrali tak akorát, večerní úkony provedli
v opačném pořadí, tedy jídlo-vylézt-zabalit a po malém
„sófá“ s překapávanou kávou, která se v mžiku
dokázala proměnit na nefalšovanou lógrem nešetřenou ranní
vzpruhu, jsme byli připraveni vstříc novému dni a očekávanému
setkání s drahou tříhlavou, tedy o něco větší ,
polovičkou.
Sotva jsme vyšli, málem jsem si přelomil holeň, když se mi
šprajcla v ledové krustě při seskoku na cestu. Bylo tedy
jasné, že s ledem bude ještě legrace.
Když
jsme došli k prvnímu z křížů, kterými byly cesty velmi
hojně lemovány, začala krev zase proudit do prstů u nohou a my
jsme rozvíjeli konverzaci o náboženství v Polsku a na
Moravě, o rozdělení Československa a těžkém životě v oblasti
Sudet.
Za
krátko už jsme se motali křovím a potokem, kudy nás z Ameriky
vedla modrá, protože kdyby vedla po cestě, tak by to asi dávalo
smysl a vyhlíželi jsme nedočkavě partyzánské bunkry. Dočkali
jsme se. Byl jeden a musím říct, že byl opravdu skromný.
Prohlídka díry v zemi, vyložené dřevěnými trámy v dehtu,
nám netrvala dlouho a když jsme dorazili na Čečolu, byl jsem
celkem překvapený, když jsme zjistili, náš čas pro dva
kilometry je asi jedna hodina. No, šlo se zkrátka nedobře.
Netrvalo
dlouho a přestali jsme v tom být sami. Z dálky nesl vítr
krom mrazu i halekání a za obzorem cesty začali vyrůstat tři
postavy. Bobík, Péťa i Kája dorazili, byli jsme tedy kompletní,
připraveni dát si sušenku, batohy na záda a vyrazit.
Zanedlouho
jsme stavěli na sluncem zalité mýtině, protože jsme šli tak
pomalu, že nás dohnal hlad, ale dali jsme mu co proto a od té
chvíle se nám šlo mnohem lépe. Sice si mnozí pořád nechtěli
připustit, že led klouže a co chvíli se po něm váleli
v záchvatech smíchu, co jim síly stačili. Navzdory kluzkým
cestám a přestávkám na manikúru jsme se ocitli u chaty, kde
jsme nestavěli na pivo a spekulovali o loupeži sáňek, od které
jsme nakonec upustili, protože jsme si uvědomili, že na pláštěnce
od batohů to přece taky musí slušně jezdit.
Jako
naschvál sjezdovka pod chatou, ač zledovatělá, neklouzala podle
našich představ a parta sjezdových snaživců začala připomínat
skupinku nebohých želviček, které někdo hodil do mrazáku
krunýřem dolů. Sice to byla celkem zábava, hlavně oko diváka si
užilo své, ale začalo přicházet pozdní odpoledne a my museli
dál, protože druhá vlna neměla svůj tříhvězdičkový stan a
bylo třeba ho vyzvednout v Malé Moravě, kde jsme měli sraz
s Rádošem.
V cestě
nám stálo ještě Podlesí, kde byl poměr obydlených domů a ruin
asi tak půl na půl a uštěkaný bernardýn, který tu rozhodně
čekal na Bobíka. Někdo se ještě nezapomněl vydovádět na ledu
a my ostatní jsme si tak mohli vyslechnout novou teorii o padání,
která byla o tom, že je lepší padat na vandru, než na skalách a
pády je tedy nutno vyčerpat jak nejrychleji to jde.
Do
hospody jsme dorazili celkem brzy a po krátkém telefonování jsme
se dozvěděli, že asi dvě hodinky můžeme v klidu zevlovat,
pít a hrát karty, protože Rádoš i stan dorazí až k večeru.
Za necelé tři hodiny se zachránce bezpřístřešných dostavil,
potřásl nám pravicí, předal stan, popřál šťastnou cestu a
vezl zachraňovat zase jiné, žízní soužené kamarády na chatě,
kterým vezl sud Holby. Při tom čekání jsme se pěkně rozseděli,
rozbolavělé tělo se málem vsáklo do sedaček a z toho tepla
všude kolem jsem si připadal mírně otupělý, ale mráz, který
nás venku čekal jako starý známý, mě zase rychle probral.
Než
jsme vykročili do temnoty, zapovídal se s námi cizí pán,
zřejmě světoběžník a bývalý majitel oné hospody a vypravoval
nám, kde všude byl, pochválil nás, že vandrujeme, a pak nám
ukázal psa, který se umí v mžiku dostat z auta do
hospody. Vyptal se odkud jsme, co děláme i kam jdeme, a když se to
dozvěděl (že jsme z Praha jako) s přátelským udivením
a se slovy „fak jů/ó?“ nám naznačil, že zná i cizí jazyk a
na rozloučenou nám doporučil nepřespávat v žumpovém
domečku.
Pak
už nás nečekala žádná dlouhá cesta, byla tma a tak jsme sešli
ze silnice a u potoka to „zakempili“.
-III-
Další den se naše
družina odvážlivců početně snížila, neboť Kája si to
namířila do chaty o něco dříve než my a Kuna ji při tom
doprovázel. Jak se později ukázalo na čárkovacím lístečku
spižírny, utekla ne kvůli nevolnosti, ale za čtyřmi
vychlazenými, což se snažila chabě zamaskovat připsáním Kunova
jména do své kolonky spotřebovaných piv a několika vykřičníky.
Ze společenstva jsem
tedy zůstal já, Bobík a Péťa. Cesta byla fajn, akorát ta
„Svině“ na nás koukala dost povýšeně a dokonce za sebou
schovávala špatné počasí. Pod kopcem jsme nabrali zásoby vody,
které nám ochotně natočila paní se smetákem, ale divila se,
proč chceme vodu, když má v hospodě pivo a rum. Já se
trochu divil taky, protože Bo & Pé nově nabyté zásoby vody
stokrát přelili z lahve do vaku a zase zpátky, a potom je
rozlili po ulici.
Dál jsme pokračovali
s Hobitem a světem Pána Prstenů a celou cestu na Sviní horu
jsme se ujišťovali, že jsme všechny drobnosti a pohnutky
jednotlivých postav pochopili správně, a že Gandalf neví která
bije. Zatím začala být cesta méně ledovatá, zato více
zasněžená a pomalu se blížilo rozcestí se sedmi cestami.
U sedmi cest jsem
nakonec sedm cest napočítal, ale dalo mi to celkem zabrat, jelikož
se stezičky ukrývali ve smrčině opravdu mistrně. Zatímco jsem
z přístřeší s lavičkou počítal, dorazilo pár
běžkujících k rozcestníku a snažili se o zábavné pózy
pro zpomaleného fotografa, takže k obědu to bylo dobré kino.
Nutno ještě říct, že předpověď od rosničky, která Káju
mezitím doprovázela do chaty, že bude ještě víc jasno než
předešlý den, se začaly vyplňovat, takže se zatáhlo a začalo
sněžit.
Šlapání ve sněhu
začalo být trochu monotónní a úmorné, hlavně když se člověk
snažil, aby stopu běžkařské dálnice rozdupal co možná nejmíň.
Pro zlehčení a odlehčení se na krátkou chvíli ujal druhý pokus
o využití pláštěnky namísto saní a pomocí hůlek se z batohu
stal hezký vlečňáček.
Už se zase začalo stmívat a na vršku nad sjezdovkou se objevil
chlapík s červeným okem a snažil se nakouknout z jiné
dimenze k nám a trhal při tom oblohu. Chvilku se tam potloukal
a zase zmizel. Setmělo se ještě víc a plán cesty se ještě o
něco zredukoval zkratkou přes sjezdovku. Nejdřív se nám sice
nechtělo a přesvědčovali jsme autora plánu, že se nemůžeme
motat potmě mezi sjezdaři, ale nakonec se ukázalo, že má Bobík
úmysly spíše postranní a cesta vede po sjezdovce vedlejší a
prozatím nepoužívané. Byla pěkně zmrzlá, tak jsme raději
hopsali při kraji v závějích a sesunuli jsme se tak za tmy
do Malé Moravy, právě když rolby vyjížděli luxovat sjezdovku
kvůli večernímu lyžování.
Když
jsme našli zastávku a autobusu a naplánovali si večer i ranní
odjezd, skočili jsme si pro změnu do hospody. Krom hospodsky
duchaplných debat si vybavuji hospodského juniora, který pilně
sklízel ze stolů a nosil pití s profesionálním výrazem
vysloužilého nálevníka. Taky jsem prohrál sázku protože místní
pivo, pojmenované po vrcholu Hrubého Jeseníku, je Šerák a ne
Širák, jak jsem si celou dobu myslel.
Při
odchodu jsme se opět zapovídali, tentokráte s paní
hospodskou, která byla rovněž nadšenou výletnicí. Zajímavé mi
přišlo hlavně konverzační spušťadlo. Když totiž paní
procházela kolem Bobíka, prohlásila něco ve smyslu: „No, to my
když jsme chodili z výletů zakouření od ohně, tak to bylo
hned šup prádlo do pračky. To bude mít maminka radost.“ Když
nás provedla po místnosti, namířili jsme si to k Mléčnému
prameni, kde jsme tušili příhodné místo na nocleh.
-IV-
Ráno jsme vstali, vylezli z bazénu, nasnídali, zabalili stany, počkali na autobus do Králíků, tam nakoupili spousty kravin na silvestrovský večer (i když Lukykovi zavřeli lahůdky, ale rozhodně ne kvůli tomu, že jsme s Péťou chvilinku řešili jestli brambůrky paprikové nebo slané) a dorazili zpět na chatu, přímo do pidisprch. A ze sprch rovnou, hurá, už je půlnoc, no, ňáká ta prskavka a pak už si to umíte představit sami. (poslední den vyčerpávajícím způsobem shrnul Bobina)
Jinak zapsal Kukyna
Žádné komentáře:
Okomentovat