Skialpy-Wildspitze 5.-7.4. 2013
Konečně mám trochu času, abych přispěl krátkým článečkem o víkendové hurá akci do Oetztalských Alp.
Předpověď počasí vypadá na víkend celkem slibně a tak jsme se s Milanem, Kubčou a Frantou rozhodli vyrazit na dlouho plánovaný skialpový výlet na Druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitzi. Jana se zatím necítí moc v kondici a tak přemýšlí co bude o víkendu dělat, na skialpy to moc nevidí, Franta ten se nakonec rozhodl jet lítat, čímž se jedno místo v autě uvolnilo. Nakonec Janu napadne kontakovat Martinu, jestli by nejela na sjezdovky a mohli bychom jet nakonec všichni v plně obsazeném voze - kluci na horu a holky na sjezdovku do Soeldnu. V pátek kolem jedenácté nakládáme poslední zavazadlo do Klokana a poslední pár lyží do rakve a vyrážíme vstříct nástrahám českých, německých a v poslední řadě rakouských dálnic. S plynem na podlaze se řítíme na Plzeň. Na cestě by měl být někde i Franta se svým okřídleným a obrněným lidovým transportérem, bohužel ho ale předjíždíme, když nakupuje v Plzni. Po šesti hodinách přijíždíme do Ventu, přebalujeme bágle, holky berou auto a odjíždějí na sjezdovky, spát budou v kempu v autě dole v Soeldnu, Klokan totiž svými rozměry poskytuje komfort malé garzonky s kuchyňským koutem, malým balkonem a předsíní.
Asi po čtyřech hodinách přicházíme do winterraumu, kde se trochu nažerem a jdeme ještě na krátkou vycházku nachytat trochu bronzu. Večír se winterraum celkem zaplnil, spát jdeme brzy kolem šesté, vstáváme také brzy lehce před pátou. Vyrážíme kolem šesté ráno. Asi o dvě a půl hodinky později stojíme pod sedlem Mitterkar na vytrácejcím se ledovci obdobného názvu. Sundaváme lyže obouváme mačky a vyrážíme do kuloáru vedoucího do sedla, cestou překonáváme krátkou ferátku a asi v půce žlabu se od ní odpojujem a uhýbáme vpravo o něco strmějším sněhovo kamenným žlabem, chvílemi je tu rozměklý sníh, že se kolikrát ocitám bez jakéhokoliv pevného bodu, ten si pokouším vytvořit z cepínu, kterým se snažím najít kousek tvrdého sněhu, ale kolikrát marně. A tak jsem docela rád až se dohrabu ke skalám, zde je i firn tvrdší a tak se jde dobře. Kubča se tváří trochu vystrašeně a ptá se mě, kudy půjdeme dolů, Milan se raději na nic neptá, odpovídám mu, že stejnou cestou, ale uklidňuji, že budeme slaňovat a že je to v pohodě. Jsme v sedle Mitterkar cca 3400 m.n.m. vidět je úplný h***o a fouká ledovej vichr. Postáváme, čumíme jestli se to nevybere, vidíme týpky, dva Rakušáky co byli s náma na chatě, jak se vracejí a ptáme se jich, jak to tam vypadá, řikali že špatně a že to otočili. Nabízíme jim špagát na slanění sami mají jen 10m, tak snad jim to usnadní sestup, společně jsme slanili dolů pod žlaby, přezouváme a užíváme si sjezd k chatě. Po sjezdu je vymeteno - zamrzí- opět je strašný vedro, sníh je mokřejší než mokrá voda a padají laviny, prosakují k nám ínformace, že je kvůli lavinám zavřená silnice do Ventu. Na chatě akorát přebalíme, píšeme holkám, že jedem a vyrážíme dolů. Dóle je otevřená jen jediná hospoda, která praská ve švech, neb se v ní hromadějí skialpinisti, kteří nemůžou odjet, hromadíme se taky. Holky píší, že stojí před závorou a že otevřou v půl šesté. Hromadíme se tři hodiny. Raušáci s námi u stolu říkají, že poslední lavina spadla na silnici v pátek, asi to fakt není stranda. Během čekání potkáváme Víťu Kořízka, gájd u kterého jsem dělal jeden kurz, říká, že když byli nahoře, tak to vzalo nějakýho vůdce, a že je rád, že je dole. Sedíme popíjíme a kolem půl šesté se silnice otevřela. Přijíždějí holky, nakládáme a jedem. Cestou údolím vidíme spadané laviny z pátku a okus dál vidíme právě padající lavinu na protějším svahu, padá docela dlouho a bere s sebou stromky, keře i šutry. Tak to je vše, jsme rádi, že jsme to přežili a asi jsem budeme muset ještě v létě...
Fotky jsou na tomto odkazu a nejdou moc po sobě http://sdrv.ms/ZxwHRE foto by Kubča, Milan, Žvejk.
Žvejk.
Žádné komentáře:
Okomentovat