Vandr na Kokořínsko (23.-25. března 2012)

V pátek večer jsme vyrazili s časovým vypětím na vlak. Cestou z kopce jsem viděl Petra, který na mě počkal u schůdků. Na nádraží již čekal Kuna. Nechápu, jak to vždycky stíhá tak v pohodě. Co čert nechtěl, do cesty nám nastrčil babu. A ne jednu. Potkali sme tu totiž Kamču a malou Káju. Kamča litovala toho, že s námi nemůže jet. Kája se tvářila, že s těma starouškama raději nechce nic mít. Hlavák nás přivítal s Bobíkem v útrobách, jen o Žvejkovi nikdo nic nevěděl. Petr si ještě dokupoval jídlo v Bille. 

Nálada byla veselá. Nejvíc mě pobavil nový prostor prodeje jízdenek. Na to by člověk potřeboval autoškolu. Je to samá stopka, jednosměrka a přikázaný směr "jízdy". Bobík zaplatil jízdenku na čundr mastňácky kartou.

Vlak do Mladé Boleslavi ještě nebyl přistaven na nástupišti. Přišlo lehké zklamání. Těšil jsem se na kupé, kde budeme v klidu, nerušeni ostatními, dělat bordel. Bohužel přijel čtyřnápravový pseudomotorák s jednou společnou místností. Na náladě to ale neubralo. Všichni, vyšťaveni ze všední šedosti dne, byli konečně opojeni představou pohodového výletu.

Cestou se nic mimořádného nestalo. Jen po přestupu do motoráku do Mšena jsem shledal stejného průvodčího jako před rokem.

Jelikož jsme Mšeno již trochu znali, tak nás nepřekvapila spolehlivá hospoda, kde bylo otevřeno i po našem příjezdu ve tří čtvrtě na dvanáct. Shledali jsme se tam s paní a zřejmě i s její dcerou. Natočili nám jedno na cestu a my se odebrali po žluté po silnici, která se naplánovala na stole u výčepu.

Trochu se váhalo, kde přesně odbočuje cesta k jeskyni, kterou jsme hodlali navštívit. Zdálo se nám to nakonec trochu daleko. A i námitka na zimu v ní, když je venku tak krásně, nezavdala příčinu, proč dále pokračovat. Vytipovali jsme plácek poblíž úvozu a zde na jednu noc zdechli.

Ráno mě probudilo světlo. Pak na východní straně vysvitlo slunce. Obzor byl tvořen Bobíkovým bivakovacím pytlem. Ještě jsme se váleli až do půl jedenácté. Nechtěli jsme to hrotit i přes nedaleké výstřely. Další plán? Snídaně a hurá pryč. Vyrazilo se po žluté pískovcovým bludištěm a dále na sever. Cestou jsme potkali dvě slečny u "Včelích úlů". Šly také na těžko. Trochu jsme se míjeli, když nás cestou čekal svačinooběd. Trochu jsem nás nechal vyhladovět, protože jsem se chtěl najíst až na místě, kde jsme před několika lety jedli s Péťou a Piškotem. Tak jsme si trochu zavzpomínali, najedli se a šli dál.

Na konci žluté se vyleze kopeček, kterým je zakončený cestou. Tato cesta nás dovedla až do vesnice Střezivojice. Mezi pár roubenými chalupami nám upoutala pozornost cedule s nápisem v barvách, které dobře známe. Už nějaký ten čas si nemusíme číst nápisy oznamují přítomnost piva v nejbližším okolí. Na obranu tohoto druhu alkoholu se musí dodat, že se lépe za takové peníze nenapijete, pominu-li vodu. V nově vyhlížející hospůdce, kterou zdobily ikony místních štangastů, jsme setrvali nějaký ten čas hraním čertových obrázků. Nadcházel večer a my se museli poohlédnout po nějakém tom noclehu. 

Kousek odkud jsme přišli byla odbočka, která nás vedla až do lesa na krásný ostroh. Zanedlouho nastala debata o tom, kde spočinem. Tady se musím trochu potrestat, vždy nerad lehám na místě, u kterého usoudím, že bude ráno v 5 hodin vyhledáno všemi myslivci z okolí. Prostě mám zafixováno, že když promnu jedno oko, hned se k němu upřou hlavně mysliveckých nástrojů, i když, musím zaklepat, se tak ještě nikdy předtím nestalo. Tak nakonec se vydařilo, zapálili jsme si nějaký ten ohýnek novou rekvizitou z outdoor obchodu. Pěkně jsme ještě pokecali a pak usnuli. Ráno sem se tradičně probudil brzy, čekajíce na armádu, která po nás celou noc pátrá, aby nás zneškodnila. A co myslíte, zas nic. Nevím, kdy už pochopím, že to opravdu ve svých plánech žádný generál nemá. Snad se jednou tato moje tradiční myšlenka rozplyne, jak pára nad hrncem.

 Jak jsem již naznačil, ostroh, na který jsme se dostali za tmy, se musel ten den zdolat, ano opravdu, seshora dolů. Tak popořádku, nejdříve jsme se najedli. Cestou byla pro tuto libůstku pokácená souška. Tak jsme si na ni sedli, jak papoušci v různých barvách vedle sebe. A abychom to náhodou nezapomněli, tak jsme se u toho museli vyfotiti.

Prudký sestup zakončila cesta linoucí se údolím. Podle mapy jsme nahodili improvizovaný kurz až k pořádnému stoupáku. Na něm je krásná skalní rozsedlina ideální pro ty, co pořád lezou po skalách a celou cestu nedělají nic jiného, než že přemýšlí, na co by se kde sápali. Posléze se nám podařilo natrefit na žlutou a mastit to až do Dubé. U socialistického paneláku byla restaurace u Nováků. No co, zašli jsme se podívat, jestli náhodou nemají nějaký to pivo a něco k snědku. Vřele nás místňáci moc nepřivítali. Zřejmě jsme jim snížili větráním hladinu nikotinu v prostoru a tak si pořád něco reptali pod vousy. Naštěstí to vykompenzovala místní pěkná servírka a s přibývající hladinou kouře se to postupně lepšilo i jinde. 

Cesta Dubou se odehrávala chvíli po větší silnici, než odbočila kolem zdi parku zámku Nového Bernštejna. A to jsme ještě netušili, že nás dovede až ke Starému Bernštejnu, ale o tom potom… Cestou totiž, a to musím napsat, jsme našli bílou bundu. To byla taková událost, že na její poctu si ji Žvejk hned oblékl. Ten den se už nic podstatnějšího nestalo, jen jsme trochu zabloudili na cestě, která měla stejné znaky na více místech.

Mimochodem se nám do cesty postavila zřícenina Starého Bernštejna. No, postavila, museli jsme kvůli tomu vyšlápnout pěknej kopec. U zříceniny jsme asi deset minut čuměli do díry pod zdí a dohadovali se, co by to mohlo být. Když tu se z hůry ozvalo, že to je díra hradební studně. Tak jsme zašli k bráně, která se otevřela a bývalý vzpěrač a stálý milovník historie nás uvítal. Zřícenina je totiž jeho. Jak z řeči vyplynulo, než aby nechal zbytek zdí spadnout, tak je koupil a dal se do díla obdivuhodného. Bohužel mu osud hází místo klacků pod nohu zloděje. 

Tak se na hrad může kdokoliv podívat jen po předchozí domluvě. Ale proto, že tu zrovna byl, tak nás provedl. Vysvětlil nám historii. Povyprávěl o Husitech a ukázal nám Krkonoše ze střechy věže. Ve věži měl upravenou místnost, kterou občas obýval. Ukázal nám i to, co při opravách našel. Nakonec jsme zaplatili směšnou částku za prohlídku a rozloučili se. Zanedlouho jsme se podívali na hodinky a hle, ujížděl nám naplánovaný vlak. 

 Ve Starých Plavech bylo dost liduprázdno. Nadcházející sezóna ještě nenastala, vlak ujel a ještě k tomu byla neděle. Tak se aspoň Žvejk s Kunou a Bobíkem vzpírali o ohrádku přístřešku. Nakonec nějaký ten vlak přijel a my se vezli první třídou kolem Bezdězu. No, první třída asi není určena pro vandráky, kteří se tři dny nemyli, ale paní průvodčí nás tam pustila, jinde nebylo totiž místo. 

A jak se celý výlet zakončil? Na Hlaváku, kde jsme se postupně rozpadli každý svým směrem. Ti, co jeli do Radotína, stihli dokonce přípoj. Myslím, že se to tak vydařilo, že by se mělo jet příští rok zas, tak snad se nějak domluvíme…

Zapsal Honzina

Montenegro True Story - ДЕН X. - středa 10. 8. 2011

Zima, která se v noci drala do stanu s sebou nepřinesla nic dobrého. Mrholivá mlžná koupel nekompromisně odsunula naše plány na výstup na neurčito, a tak jsme se slezli pod jednu střechu a čekali, až počasí dostane rozum. Hráli jsme karty a kdovícovšecko, jenže počasí rozum nedostalo. V deset jsme se tedy smířeně vypravili prozkoumat alespoň místní pohostinství a nabrat vodu. U pramínku jsme si nechali PETky a trochu nedůvěřivě obhlíželi maringotkový bufet, který přestal vypadat jako potencionální místo s volným stolem pod střechou, teplem a nějakým tím hladným nápojem.

Pán majitel nás však zval dál a my neodolali. Posedali jsme si na gauče, vzali do ruky pivo a opření o regály s nabízeným sortimentem obdivovali brutální výzdobu a rozpačitě pouštěli místní disko-hopové folklorní umění do našich uší. Na rozdíl od milé paní borůvkářky, která měla tapetovaný domeček svatými obrázky, měl náš hostitel stěny poseté fotkami roztomilých zvířátek zlověstně zamířených odstřelovačskou optikou. Trochu jsme porozprávěli, páč už jako, kámo, dobr dan, Češka, Nikšičko, zvládáme místní jazyk na Áčko s hvězdičkou, dvakrát podtržené a ještě razítkem kašpárka do žákovské, a pak jsme si šli po svých. Ostatně jako celou dobu. Naše další kroky směřované panem Maringotkou vedly do mlhy pod kopcem, kde se údajně nalézal jeden z EKO-katunů. Opravdu tam byl a když jsme vzali za kliku, spustil se déšť.

Zprvu to vypadalo to vypadalo trochu komplikovaně, protože bylo neuvěřitelně těžké si objednat. Pití jsme nějak zvládli, jenže jídlo, na které jsme mezitím dostali chuť se dalo objednat podle speciálního klíče „kuchař teda něco udělá, ale ať s tím není moc práce“, na což  jsme záhy přišli. Omelety a polívky nakonec byly a byly dobře. Dál jsme tedy popíjeli, hráli karty a tak nějak nechali všechno kolem nás, ať si jde kam chce. Dorazilo pár místních štamgastů, přestalo pršet, z televize zněla místní „MTV“ hitparáda, ale bylo pořád pod psa. Pak už nám začalo být horko, tak jsme odcházeli zpátky ke stanům, nechávaje za sebou několik zabitých hodin.

           
S PETkami pramenité vody jsme dorazili akorát tak nějak na večeři. Nad polévkou s houbami jsme odhlasovali pokus o výstup na Komovi zítra ráno v pět, ještě před tím, než se vypravíme na zpáteční cestu do Mojkovce. Péťa bojovala s vůní hub a prohrávala, takže jsme se přesunuli do vedlejšího stanu hráli Vista a dělali bordel. Když už není Péťe dobře, tak ať se alespoň nevyspí, žejo. Přesvědčení o zvukotěsnosti dvou Jurků jsme hráli asi hodinu a půl, pak jsme šli na kutě a doufali, že ráno bude líp. Telenor hlásil jasno a 25°C.

Zapsal Kukyk

Montenegro True Story - ДЕН IX. - úterý 9. 8. 2011

Heslo dne: Každá ledvina drahá

Abychom vyspali neduhy, posunuli jsme budíček až na osmou. Dlouhý spánek je však zjevně posílil, protože se rozhodly kromě Lukyka přivodit blivno i mně. Ale bylo hezky. Krásné nocležiště nám přichystalo ranní osvěžující koupel a borůvky do müsli. A ačkoli jsme nespěchali, stihli jsme časový limit.

Byl hrozný hic. Plazili jsme se pomalu za vidinou piva za tři hodiny a marodi se ládovali paralenem. Když tu náhle nám cestu zkřížil býk vydávající podivné hýkavé zvuky. Naštěstí ho naše červená trička nechala i v takovém horku chladným. Vůdci výpravy slibovali stín, ale stále jsme šli po sluníčku. A Matouš pořád nepsal a nevolal. Jestlipak má ještě obě ledviny? Někdo přišel s teorií, že třeba nemá kredit. Ano, to je možné! Ba skoro typické! Péťa mu tedy píše, ať nám kdyžtak zavolá alespoň z budky, že je v pořádku.

 

Kousek od Trešnjeviku jsme narazili na skupinku Černohorců a Čechů, kujících trojjazyčně nějaký výhodný obchod. Pán Černohorec, hned jak nás spatřil, už nám poloněmecky-polosrbsky nabízí, ať přijdeme do jeho ekochaty na pivo hladné a další pochutiny. Chvíli jsme se rozhodovali mezi touto oázou a krčmou u silnice okupovanou motorkáři a Čechy. Ekovolba se nakonec ukázala být dobrou, pivo nebylo drahé a pán byl moc hodný. S Nikšičkem, broskvovým sokem, kartami a dalším paralenem nám bylo blaze. Jediným záporem bylo, že neměli chipsy. Tak jsme si nechali udělat krompiry, pořád jsme doufali ve smažené, i když jsme rozuměli, že nemají fritézu. Asi po hodině dorazily na stůl vařené brambory ochucené něčím jako je podravka. S chutí jsme se do nich pustili.

 

Asi v půl páté jsme se zvedli a zaplatili. Pán nám dokonce nabídl výhodné spojení do Mojkovace (až se budeme vracet), že taxík je drahý, ale mohl by nás svézt jeho kamarád, že mu zavolá, až ve čtvrtek přijdeme. S díky jsme se vydali zas nahoru, na planiarenske sklopiště. Měla to být hodina cesty, jenomže to bychom si nesměli na rozcestí vsugerovat, že cesta s krávami je cesta se značkou. Bobík velel zpátky, už jdeme moc dlouho po vrstevnici a nešli jsme přes potok. Ale my viděli tu značku. Tam, za tou krávou. Asi po půl hodině nám to došlo. Zpátky to bylo daleko, a tak jsme to vzali odbočkou, která vedla mírně do kopce. Ani ta se nezdála vést správným směrem, a tak jsme se nakonec rozhodli pro les hlava nehlava pařez nepařez. Prošli jsme různými typy lesů a viděli obrovské jahody, kterými jsme se bohužel nenaládovali k prasknutí, protože jsme se chtěli dostat do tmy na sklopiště.

 A vážně, klobouk dolů, trefili jsme to. Pro táboření se nám ale nakonec zdála příhodnější loučka s rozestavěným domem (na sklopišti byla chata na chatě), s krásným výhledem na Komovi, jen přes kopeček k prameni. Slunce zapadalo a nad údolím se stahovaly mraky. Snad nás minou, zítra má být ještě hezky. A teď už jen něco do žaludku a spinkat, ať máme sílu, tak brou noc!

Zapsala Kejdža

Pouštní vandr

          Zapsala Fíja

… Opuštěné městečko na okraji pouště. Ospalé sobotní poledne. Liduprázdné ulice, chuchvalce prachu a pouštních rostlin se výhružně převalují sem a tam. Na hlavní ulici jsou připraveny ohrady na býky. O břevna se opírají místní s cigaretou v ústech. Na dva cizince se dívají s nevraživou zvědavostí…

            Arguedas – ospalá vesnice na okraji pouště Bardenas Reales. Hned u autobusu si nás vyhlídla čarodějnice ze squatu, že nás zasvětí do své umělecké tvorby. Všechny stěny oné budovy byly pomalovány fantaskními výjevy lidí, kteří prý kdy jeli okolo (i s jejich podobiznami a vlajkami), zvířat a kombinací obojího a o všem nám autorka několikrát vyprávěla. Trvalo dlouho, než se nám podařilo pokračovat dál. Vlajku České republiky jsme jí načrtli mezi osla a králíka, aby jí mohla přikreslit, až bude malovat nás... Prošli jsme městem ke kostelu. Popis města výše rozhodně nepřehání, bylo to jak na mexické hranici. V baru jsme si dali kafe a skopový závitek (asi) a vyrazili do pustiny. Poušť začíná hned za vesmicí. Za kostelem se tyčí první (štěrkovo-hliněná) stěna Bardenas Reales.

             Orientační vsuvka: Nejlepší mapa oblasti, která se dala koupit, byla taková omalovánka v měřítku    1 : 35 000, 11 let stará. V Bardenách v podstatě nerostou stromy, jen trnité křoví, kopce vypadají impozantně, ale vlastně moc velké nejsou, nejsou tam lidé, auta, domy. První kontakt s orientací v krajině je mizerný – člověk nemá odhad, jak je co velké a jak je to daleko (většinou to ani moc velké, ani moc daleko není).

            Vyrazili jsme nejpřímější cestou k Ermitě de Yugo – poslednímu bodu civilizace, kde jsme si chtěli nabrat vodu a tak. Po cestě jsme si jí trochu spletli se zábavním parkem, který tam od nakreslení mapy vyrostl a my o tom nevěděli. Z brány zábavního parku nás vyhodil jihoamerickej hlídač, že si myslí, že tam jít nechceme. Taky že jsme nechtěli. Na celém jihozápadním úbočí hory Yugo vyrostlo cosi jako obří matějská. Přímo na hřebeni stála věž, která nahoru vyváží na lavici lidi, pak je spustí dolů a oni u toho ječej. Věž je vidět do daleka a ječení je taky slyšet do daleka. Tak jsme se parku vyhnuli a vyrazili přes nově postavenou silnici ke skutečné Ermitě. Tam jsme si dali oběd, nabrali vodu a pokračovali dál do opravdové pouště.

            Sešli jsme z hřebene Yugo (kde je Ermita a o kousek dál ta věž s ječícíma lidma), tam už bylo jen pár lidí, co se tam zatoulali, a kaňonem na dně údolí jsme šli na východ do středu pouště. Bylo hezky teplo, foukalo a trní kvetlo, ještě tam semtam rostly nějaké borovice a celkově to byla příjemná cesta. Potkali jsme ovce s ovčákem a šli kaňonem po jejich stopách. Už jsme byli v centrální části Barden, když se začaly honit černé mraky a my začali hledat, kde se schováme (a případně přespíme), až bude fakt hnusně.

Geologická vsuvka: Bardenas reales jsou tvořené vrstvami sedimentů, které jsou různě zpevněné. Řekla bych nějaké prachovce, ale moc jistě to nevím (Davinci si myslí, že vápence). Vždycky je víc vrstev málo zpevněné horniny a potom vrstva pevné. Jak se vrstvy sedimetů vyplavují a zpevněné zůstavají, vznikají z toho různé pokličky atd. Když tam ale zaprší, tak to musí být masakr, protože se všechen prach změní v bahno a to teče a přelévá se a vznikají nové kaňony a cesty se propadají a tak. V návodu u mapy se píše, že po bouřce se v Bardenách nedá vlastně pořádně chodit, natož čímkoliv jezdit.

            Útočiště jsme našli v Los Molares – na mapě to bylo označené jako statek a taky to asi kdysi byl. Teď to byla vybydlená strašidelná hacienda s ovčími kostmi. Vedle ale byla docela zachovalá kůlna, do které jsme si narovnali poházené palety jako přípravu na nocležiště. Chvíli jsme jen tak koukali a fotili. A v tu chvíli se na obzoru objevili koně – to byl zážitek jak z Ducha Llana Estacada, kterej na mě jako malý zanechal silnej dojem (duch s bizoníma rohama na obrovskym koni se prohání pouští, šlehají z něj plameny, lidi se ho bojí a on zabíjí padouchy). Ty koně vypadali obrovský – asi 6 obřích koní s jezdci na obzoru. Jak má člověk pocit, že jsou kopce velký a vzdálenosti velký, tak ty koně vypadali neskutečně obrovský.

No ale pak se zas udělalo hezky, tak jsme se vydali dál na procházku, která se nakonec protáhla na osm kilometrů a až do setmění – přešli jsme vlastně na opačný konec pouště k zřícenému hradu Castillo de Peňaflor na pokličce a spaní v Molares jsme vzdali. Cestou jsme zjistili, že nikde vážně žádné lidi nepotkáme, a že vodu v žádném stavení nezískáme, protože všechno je komplet opuštěné. Kromě ovčákova karavanu, kde mžourala žárovka. 

            Spali jsme v křoví v borovicovém lesíku, což bylo mnohem lepší než kůlna s ovčíma bobkama.

            Ráno jsme posnídali s výhledem na hrad (stojí na pokličce, která se pod ním zmenšuje, už se tam vlastně vejde jenom věž a ani ta asi nevydrží dlouho) a domek hlídače (vybydlený a bez hlídače). Viděli jsme na obzoru lidi – na čtyřkolkách. Ten den se udělalo v celým Španělsku hezky a v Bardenách přestalo foukat a bylo fakt pouštní vedro. Vylezli jsme na náhorní plošinu nad námi a došli na vyhlídku na hranu Punta de la Estroza. Dnešním cílem byl sloup Castildetierra, který stojí uprostřed pouště Bardena Blanca a je to jediné místo, kam jezdí turisti – jezdí si ho fotit. Z Punta de la Estroza jsme viděli auta na parkovišti vedle sloupu, kde jsme chtěli nabrat vodu.

            Cesta vedla z hřebene dolů do Velkého Kaňonu (Baranco grande). Míjeli jsme divné pouštní útvary, které vytváří tekoucí bahno, a byli jsme v tu chvíli rádi, že je hezky. To nás ale postupně přešlo, protože v kaňonu byla naprostá výheň. Spálili jsme se a měli jsme i trochu úpal. Ten kaňon je ale krásnej, spousta záhybů, jeskyněk, převisů a tak.

Na dně zůstal zbytek vody, kterou jsme museli někdy přeskakovat, byla to taková ovčí voda – brodit by se to nikomu nechtělo. Pak jsme dokonce museli z kaňonu ven, protože se přes ní už nedalo dostat. Nahoře jsme obcházeli další ramena vedlejších kaňonů, museli jsme se vracet, když to nešlo prolízt. Na mapě ta cesta vypadala asi na 7km, ale šli jsme to vlastně přes půl dne. Kolik to bylo ve skutečnosti, není vůbec jasný.

Orientační vsuvka: Když už si zvyknete, že nic není tak velký, a tak daleko jak se zdá, tak přijde druhej extrém – čekáte, že všechno je blízko a brzo tam budete. Nebudete.

Ke sloupu jsme došli k večeru a zjistili jsme, že tam není nic kromě hliněného parkoviště a zavřené boudy. K Ermitě de Yugo se nám znovu nechtělo, tak jsme vodu vyškemrali od cyklisty, co tam byl s dodávkou, dal nám 5l. Od něj jsme se dozvěděli, že v každém stavení musí být aspoň jedna přístupná místnost, aby se do ní lidi mohli schovat, když začne pršet. To byla pozitivní zpráva. Horší bylo, že v ní velmi často byl neskutečný bordel.

            Spali jsme mezi kopcema blízko sloupu, byla spousta hvězd a trochu foukalo. Ráno nás vzbudil déšť (vlastně jen taková přeprška, ale kdo to měl vědět), tak jsme se zabalili a šli si do zaplivaného domku u sloupu dát snídani. Naštěstí pršet přestalo, tak jsme nemuseli dovnitř.

            Dnešním cílem bylo dostat se z centrální části pouště (Bardena Blanca) do oblasti, která je víc zelená a míň pouštní – Bardena Negra. Skoro celá cesta k druhé části národního parku vedla kolem vojenské oblasti, která je uzavřená a kde se provádí cvičení na boj v poušti. Stíhačky startovaly vždycky, když se zatáhlo, a trefovaly fiktivní vesnici (maketu) a pár letadel na zemi. Bylo to docela strašidelný. Lítali nadzvukově a hřměly všude okolo. Krom toho taky fakt sříleli, ale asi jen cvičnejma, co dělaly na zemi bílý  obláčky. Ve vojenské základně jsme poprosili, jestli by nám nedali nějakou vodu. Nepustili nás tam, flašky jsme jim podávali přes bránu a vysílačkou hned hlásili, že jsme přišli, a co chceme. ("Está aquí un typo con su novia, y dicen que quieren aqua. ... Sí, turistas. ... Sí seňor.") Dostali jsme spoustu vody (8 l). Ze včerejší cesty kaňonem jsme měli pořád žízeň, tak nám to ani nepřišlo nějak přehnaný množství. Zajímavej moment byl, když se původní chuť se v přebytku vody oplachovat a koupat změnila po troše počítání na zodpovědný pocit, a barel se 4 litry vody a množství plných PETek putovali do nitra gemm. 

            Vylezli jsme na hřeben, kterým začíná Bardena Negra a trochu zmokli. V nejbližším stavení jsme našli dokonce domorodce (jednoho místního a dva imigranty). Pán nám řekl, že to on tam provozuje vyjížďky na koních a že vylepšuje některé domy (které vlastní), aby byly připravené pro turisty (třeba tenhle). A taky přemýšlí o tom, že by nakreslil vlastní mapu, protože tam zná každou cestu a ty stávající mapy stojí za houby. To jsme mu chválili. Naučila jsem se říct španělsky pequeňo camino (malá cestička). Za chvíli jsme šli dál a domorodci odjeli. Ale rychle přišla bouřka, tak jsme se zase vrátili a večer a noc přečkali v otevřené garáži toho domu.

            Plán na zítřek byl dojít do Ermity Sancho Abarca na jižním konci Bardena Negra, protože to bylo další (jediné) místo, kde byla voda. Hned ráno jsme ztratili cestu (to nás varoval už pán od koní, že ty cesty úplně nesedí), tak jsme to střihli jen tak přes kopce a trefili jsme se, kam jsme chtěli. Přešli jsme hlavní silnici a vylezli na první náhorní plošinu Bardena Negra. Skvělý. Najednou začne krajina, kterou člověk zná, ptáci zpívaj, borovice voní a jde se úplně krásně. Narazili jsme na stavení, kam by se vešlo tak 30 lidí. Zrekonstruovanej dům s obytnou místností, černou kuchyní a prostorem pro zvířata. Všechno čistý (protože okolo asi nikdo nechodí) a stavěný původními metodami. Až tam zas pojedem, tady budem spát J .

            Přes první náhorní plošinu to šlo rychle, z druhé náhorní plošiny jsme viděli zástupy větrných elektráren a Bardena Blanca v dálce. Všude černé borovice a kvetoucí trní. Je to tam hezký, ale výhled už není tak dramatický, je to víc jako doma. Ale to nám vůbec nevadilo, spíš naopak.

Cestou k Ermitě je dokonce i několik obydlených (alespoň sezónně) domů. Na kopci s Ermitou se staví nový hostel a je tam refugio pro poutníky. Byli na nás hodní, asi mysleli, že jdeme do Santiaga. Nahoře je dokonce několik „městských“ domů s normálníma popisnejma číslama, ve kterejch se bydlí. Takový malý náměstí.

            Ráno jsme nás nějaký dělník vzal do města Tauste, abychom se pomalu začali přesouvat domů. Spaní v refugiu na zemi, kde byl centimetr prachu, a cesta dodávkou ze stavby nás dodělaly – v Tauste se nás trochu báli a to jsme ještě den předtím vypadali docela slušně. Tak jsme si dali kafe (na plastovejch židlích před pekárnou) a převlíkli se do „slušnýho“ (=spacího) a vydali se na policii, kde mají jedinej psanej jízdní řád autobusů ve vsi. Všechno nám ujelo (protože jsme si dávali kafe a převlíkali se, a pak najednou byla polední pauza všeho).

Do Galluru, kde je nádraží, budeme muset pěšky. Cestou jsme (skoro omylem) stopli kamion s portugalským řidičem (nikdy předtím jsem nejela v kamionu – člověk je hrozně vysoko!) a tak jsme se do Galluru dostali celkem rychle. Tam jsme se přejedli v místní nádražce – když jsme řekli, že jdeme z pouště, a že chceme všechno, tak se shovívavě usmáli.

            Vlakem jsem dojeli do Tudely, kde je hrozně moc squatů a hezká katedrála se spoustou čapích hnízd. A pak už jsme jeli autobusem domů.

Kompletnější fotodokumentace viz: https://picasaweb.google.com/petr.davinci/BardeakVelikonoce

Horizontal Limit

Takhle se to stalo podle Hollywoodu

A jak to bylo doopravdy?

Zjistil Bo