Fotky z vandru part 2

Fotky z vandru ve stříbře si můžete prohlédnout hýr

Vandr na Kokořínsko (23.-25. března 2012)

V pátek večer jsme vyrazili s časovým vypětím na vlak. Cestou z kopce jsem viděl Petra, který na mě počkal u schůdků. Na nádraží již čekal Kuna. Nechápu, jak to vždycky stíhá tak v pohodě. Co čert nechtěl, do cesty nám nastrčil babu. A ne jednu. Potkali sme tu totiž Kamču a malou Káju. Kamča litovala toho, že s námi nemůže jet. Kája se tvářila, že s těma starouškama raději nechce nic mít. Hlavák nás přivítal s Bobíkem v útrobách, jen o Žvejkovi nikdo nic nevěděl. Petr si ještě dokupoval jídlo v Bille. 

Nálada byla veselá. Nejvíc mě pobavil nový prostor prodeje jízdenek. Na to by člověk potřeboval autoškolu. Je to samá stopka, jednosměrka a přikázaný směr "jízdy". Bobík zaplatil jízdenku na čundr mastňácky kartou.

Vlak do Mladé Boleslavi ještě nebyl přistaven na nástupišti. Přišlo lehké zklamání. Těšil jsem se na kupé, kde budeme v klidu, nerušeni ostatními, dělat bordel. Bohužel přijel čtyřnápravový pseudomotorák s jednou společnou místností. Na náladě to ale neubralo. Všichni, vyšťaveni ze všední šedosti dne, byli konečně opojeni představou pohodového výletu.

Cestou se nic mimořádného nestalo. Jen po přestupu do motoráku do Mšena jsem shledal stejného průvodčího jako před rokem.

Jelikož jsme Mšeno již trochu znali, tak nás nepřekvapila spolehlivá hospoda, kde bylo otevřeno i po našem příjezdu ve tří čtvrtě na dvanáct. Shledali jsme se tam s paní a zřejmě i s její dcerou. Natočili nám jedno na cestu a my se odebrali po žluté po silnici, která se naplánovala na stole u výčepu.

Trochu se váhalo, kde přesně odbočuje cesta k jeskyni, kterou jsme hodlali navštívit. Zdálo se nám to nakonec trochu daleko. A i námitka na zimu v ní, když je venku tak krásně, nezavdala příčinu, proč dále pokračovat. Vytipovali jsme plácek poblíž úvozu a zde na jednu noc zdechli.

Ráno mě probudilo světlo. Pak na východní straně vysvitlo slunce. Obzor byl tvořen Bobíkovým bivakovacím pytlem. Ještě jsme se váleli až do půl jedenácté. Nechtěli jsme to hrotit i přes nedaleké výstřely. Další plán? Snídaně a hurá pryč. Vyrazilo se po žluté pískovcovým bludištěm a dále na sever. Cestou jsme potkali dvě slečny u "Včelích úlů". Šly také na těžko. Trochu jsme se míjeli, když nás cestou čekal svačinooběd. Trochu jsem nás nechal vyhladovět, protože jsem se chtěl najíst až na místě, kde jsme před několika lety jedli s Péťou a Piškotem. Tak jsme si trochu zavzpomínali, najedli se a šli dál.

Na konci žluté se vyleze kopeček, kterým je zakončený cestou. Tato cesta nás dovedla až do vesnice Střezivojice. Mezi pár roubenými chalupami nám upoutala pozornost cedule s nápisem v barvách, které dobře známe. Už nějaký ten čas si nemusíme číst nápisy oznamují přítomnost piva v nejbližším okolí. Na obranu tohoto druhu alkoholu se musí dodat, že se lépe za takové peníze nenapijete, pominu-li vodu. V nově vyhlížející hospůdce, kterou zdobily ikony místních štangastů, jsme setrvali nějaký ten čas hraním čertových obrázků. Nadcházel večer a my se museli poohlédnout po nějakém tom noclehu. 

Kousek odkud jsme přišli byla odbočka, která nás vedla až do lesa na krásný ostroh. Zanedlouho nastala debata o tom, kde spočinem. Tady se musím trochu potrestat, vždy nerad lehám na místě, u kterého usoudím, že bude ráno v 5 hodin vyhledáno všemi myslivci z okolí. Prostě mám zafixováno, že když promnu jedno oko, hned se k němu upřou hlavně mysliveckých nástrojů, i když, musím zaklepat, se tak ještě nikdy předtím nestalo. Tak nakonec se vydařilo, zapálili jsme si nějaký ten ohýnek novou rekvizitou z outdoor obchodu. Pěkně jsme ještě pokecali a pak usnuli. Ráno sem se tradičně probudil brzy, čekajíce na armádu, která po nás celou noc pátrá, aby nás zneškodnila. A co myslíte, zas nic. Nevím, kdy už pochopím, že to opravdu ve svých plánech žádný generál nemá. Snad se jednou tato moje tradiční myšlenka rozplyne, jak pára nad hrncem.

 Jak jsem již naznačil, ostroh, na který jsme se dostali za tmy, se musel ten den zdolat, ano opravdu, seshora dolů. Tak popořádku, nejdříve jsme se najedli. Cestou byla pro tuto libůstku pokácená souška. Tak jsme si na ni sedli, jak papoušci v různých barvách vedle sebe. A abychom to náhodou nezapomněli, tak jsme se u toho museli vyfotiti.

Prudký sestup zakončila cesta linoucí se údolím. Podle mapy jsme nahodili improvizovaný kurz až k pořádnému stoupáku. Na něm je krásná skalní rozsedlina ideální pro ty, co pořád lezou po skalách a celou cestu nedělají nic jiného, než že přemýšlí, na co by se kde sápali. Posléze se nám podařilo natrefit na žlutou a mastit to až do Dubé. U socialistického paneláku byla restaurace u Nováků. No co, zašli jsme se podívat, jestli náhodou nemají nějaký to pivo a něco k snědku. Vřele nás místňáci moc nepřivítali. Zřejmě jsme jim snížili větráním hladinu nikotinu v prostoru a tak si pořád něco reptali pod vousy. Naštěstí to vykompenzovala místní pěkná servírka a s přibývající hladinou kouře se to postupně lepšilo i jinde. 

Cesta Dubou se odehrávala chvíli po větší silnici, než odbočila kolem zdi parku zámku Nového Bernštejna. A to jsme ještě netušili, že nás dovede až ke Starému Bernštejnu, ale o tom potom… Cestou totiž, a to musím napsat, jsme našli bílou bundu. To byla taková událost, že na její poctu si ji Žvejk hned oblékl. Ten den se už nic podstatnějšího nestalo, jen jsme trochu zabloudili na cestě, která měla stejné znaky na více místech.

Mimochodem se nám do cesty postavila zřícenina Starého Bernštejna. No, postavila, museli jsme kvůli tomu vyšlápnout pěknej kopec. U zříceniny jsme asi deset minut čuměli do díry pod zdí a dohadovali se, co by to mohlo být. Když tu se z hůry ozvalo, že to je díra hradební studně. Tak jsme zašli k bráně, která se otevřela a bývalý vzpěrač a stálý milovník historie nás uvítal. Zřícenina je totiž jeho. Jak z řeči vyplynulo, než aby nechal zbytek zdí spadnout, tak je koupil a dal se do díla obdivuhodného. Bohužel mu osud hází místo klacků pod nohu zloděje. 

Tak se na hrad může kdokoliv podívat jen po předchozí domluvě. Ale proto, že tu zrovna byl, tak nás provedl. Vysvětlil nám historii. Povyprávěl o Husitech a ukázal nám Krkonoše ze střechy věže. Ve věži měl upravenou místnost, kterou občas obýval. Ukázal nám i to, co při opravách našel. Nakonec jsme zaplatili směšnou částku za prohlídku a rozloučili se. Zanedlouho jsme se podívali na hodinky a hle, ujížděl nám naplánovaný vlak. 

 Ve Starých Plavech bylo dost liduprázdno. Nadcházející sezóna ještě nenastala, vlak ujel a ještě k tomu byla neděle. Tak se aspoň Žvejk s Kunou a Bobíkem vzpírali o ohrádku přístřešku. Nakonec nějaký ten vlak přijel a my se vezli první třídou kolem Bezdězu. No, první třída asi není určena pro vandráky, kteří se tři dny nemyli, ale paní průvodčí nás tam pustila, jinde nebylo totiž místo. 

A jak se celý výlet zakončil? Na Hlaváku, kde jsme se postupně rozpadli každý svým směrem. Ti, co jeli do Radotína, stihli dokonce přípoj. Myslím, že se to tak vydařilo, že by se mělo jet příští rok zas, tak snad se nějak domluvíme…

Zapsal Honzina

Montenegro True Story - ДЕН X. - středa 10. 8. 2011

Zima, která se v noci drala do stanu s sebou nepřinesla nic dobrého. Mrholivá mlžná koupel nekompromisně odsunula naše plány na výstup na neurčito, a tak jsme se slezli pod jednu střechu a čekali, až počasí dostane rozum. Hráli jsme karty a kdovícovšecko, jenže počasí rozum nedostalo. V deset jsme se tedy smířeně vypravili prozkoumat alespoň místní pohostinství a nabrat vodu. U pramínku jsme si nechali PETky a trochu nedůvěřivě obhlíželi maringotkový bufet, který přestal vypadat jako potencionální místo s volným stolem pod střechou, teplem a nějakým tím hladným nápojem.

Pán majitel nás však zval dál a my neodolali. Posedali jsme si na gauče, vzali do ruky pivo a opření o regály s nabízeným sortimentem obdivovali brutální výzdobu a rozpačitě pouštěli místní disko-hopové folklorní umění do našich uší. Na rozdíl od milé paní borůvkářky, která měla tapetovaný domeček svatými obrázky, měl náš hostitel stěny poseté fotkami roztomilých zvířátek zlověstně zamířených odstřelovačskou optikou. Trochu jsme porozprávěli, páč už jako, kámo, dobr dan, Češka, Nikšičko, zvládáme místní jazyk na Áčko s hvězdičkou, dvakrát podtržené a ještě razítkem kašpárka do žákovské, a pak jsme si šli po svých. Ostatně jako celou dobu. Naše další kroky směřované panem Maringotkou vedly do mlhy pod kopcem, kde se údajně nalézal jeden z EKO-katunů. Opravdu tam byl a když jsme vzali za kliku, spustil se déšť.

Zprvu to vypadalo to vypadalo trochu komplikovaně, protože bylo neuvěřitelně těžké si objednat. Pití jsme nějak zvládli, jenže jídlo, na které jsme mezitím dostali chuť se dalo objednat podle speciálního klíče „kuchař teda něco udělá, ale ať s tím není moc práce“, na což  jsme záhy přišli. Omelety a polívky nakonec byly a byly dobře. Dál jsme tedy popíjeli, hráli karty a tak nějak nechali všechno kolem nás, ať si jde kam chce. Dorazilo pár místních štamgastů, přestalo pršet, z televize zněla místní „MTV“ hitparáda, ale bylo pořád pod psa. Pak už nám začalo být horko, tak jsme odcházeli zpátky ke stanům, nechávaje za sebou několik zabitých hodin.

           
S PETkami pramenité vody jsme dorazili akorát tak nějak na večeři. Nad polévkou s houbami jsme odhlasovali pokus o výstup na Komovi zítra ráno v pět, ještě před tím, než se vypravíme na zpáteční cestu do Mojkovce. Péťa bojovala s vůní hub a prohrávala, takže jsme se přesunuli do vedlejšího stanu hráli Vista a dělali bordel. Když už není Péťe dobře, tak ať se alespoň nevyspí, žejo. Přesvědčení o zvukotěsnosti dvou Jurků jsme hráli asi hodinu a půl, pak jsme šli na kutě a doufali, že ráno bude líp. Telenor hlásil jasno a 25°C.

Zapsal Kukyk

Montenegro True Story - ДЕН IX. - úterý 9. 8. 2011

Heslo dne: Každá ledvina drahá

Abychom vyspali neduhy, posunuli jsme budíček až na osmou. Dlouhý spánek je však zjevně posílil, protože se rozhodly kromě Lukyka přivodit blivno i mně. Ale bylo hezky. Krásné nocležiště nám přichystalo ranní osvěžující koupel a borůvky do müsli. A ačkoli jsme nespěchali, stihli jsme časový limit.

Byl hrozný hic. Plazili jsme se pomalu za vidinou piva za tři hodiny a marodi se ládovali paralenem. Když tu náhle nám cestu zkřížil býk vydávající podivné hýkavé zvuky. Naštěstí ho naše červená trička nechala i v takovém horku chladným. Vůdci výpravy slibovali stín, ale stále jsme šli po sluníčku. A Matouš pořád nepsal a nevolal. Jestlipak má ještě obě ledviny? Někdo přišel s teorií, že třeba nemá kredit. Ano, to je možné! Ba skoro typické! Péťa mu tedy píše, ať nám kdyžtak zavolá alespoň z budky, že je v pořádku.

 

Kousek od Trešnjeviku jsme narazili na skupinku Černohorců a Čechů, kujících trojjazyčně nějaký výhodný obchod. Pán Černohorec, hned jak nás spatřil, už nám poloněmecky-polosrbsky nabízí, ať přijdeme do jeho ekochaty na pivo hladné a další pochutiny. Chvíli jsme se rozhodovali mezi touto oázou a krčmou u silnice okupovanou motorkáři a Čechy. Ekovolba se nakonec ukázala být dobrou, pivo nebylo drahé a pán byl moc hodný. S Nikšičkem, broskvovým sokem, kartami a dalším paralenem nám bylo blaze. Jediným záporem bylo, že neměli chipsy. Tak jsme si nechali udělat krompiry, pořád jsme doufali ve smažené, i když jsme rozuměli, že nemají fritézu. Asi po hodině dorazily na stůl vařené brambory ochucené něčím jako je podravka. S chutí jsme se do nich pustili.

 

Asi v půl páté jsme se zvedli a zaplatili. Pán nám dokonce nabídl výhodné spojení do Mojkovace (až se budeme vracet), že taxík je drahý, ale mohl by nás svézt jeho kamarád, že mu zavolá, až ve čtvrtek přijdeme. S díky jsme se vydali zas nahoru, na planiarenske sklopiště. Měla to být hodina cesty, jenomže to bychom si nesměli na rozcestí vsugerovat, že cesta s krávami je cesta se značkou. Bobík velel zpátky, už jdeme moc dlouho po vrstevnici a nešli jsme přes potok. Ale my viděli tu značku. Tam, za tou krávou. Asi po půl hodině nám to došlo. Zpátky to bylo daleko, a tak jsme to vzali odbočkou, která vedla mírně do kopce. Ani ta se nezdála vést správným směrem, a tak jsme se nakonec rozhodli pro les hlava nehlava pařez nepařez. Prošli jsme různými typy lesů a viděli obrovské jahody, kterými jsme se bohužel nenaládovali k prasknutí, protože jsme se chtěli dostat do tmy na sklopiště.

 A vážně, klobouk dolů, trefili jsme to. Pro táboření se nám ale nakonec zdála příhodnější loučka s rozestavěným domem (na sklopišti byla chata na chatě), s krásným výhledem na Komovi, jen přes kopeček k prameni. Slunce zapadalo a nad údolím se stahovaly mraky. Snad nás minou, zítra má být ještě hezky. A teď už jen něco do žaludku a spinkat, ať máme sílu, tak brou noc!

Zapsala Kejdža