Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Nezapsala Nela

Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Po příjemných deseti hodinkách spánku, které bohatě vykompenzovaly deficity z předchozích dní, jsme vyklidili naší potemnělou, zamyšenou a prašnou půdu. (Za kterou jsme ale byli jinak dost rádi). Kromě vloček se vařilo asi deset várek čaje z dešťové vody-střechovky, který jsme měli v plánu brát i s sebou na cestu. Během balení a vaření se mimo jiné řešilo, co budeme tento den dělat, což vůbec nebylo jednoznačné. Od vstávání jsem se snažil naznačit, že se mi možnost prostě sejít na Aljažev dom, dát si pivo a pak uvidět, nezdá dost důstojná, náročná a krutá pro dnešní slunečný den. Naznačování nezabíralo, tak jsem to slečnám nakonec prostě řekl, a po nutném a barvitém vykreslení, jak to bude nahoře na Plamenici hezké, se naše skupinka rozhodla jí navštívit. Plamenica je jedna z mála pořádných ferratových cest v okolí a vede z Luknjanského sedla prudce nahoru směrem na Triglav.

Po dohodě s hlídači parku i domku, že nám pohlídají do tří bágly, jsme se přebalili do jedné gemmy a vyrazili vzhůru zpátky na Luknju. V gemmě pouze litry čaje a ferratové sety plus foťák, cesta nalehko šla snáz, i když suťákem. Nahoře jsme se přivítali s naším oblíbeným sedlem, založili jeho fanklub, a před zraky překvapených spoluturistů jsme se nasoukali do sedáků. Po instruktáži se setem jsme se směle pustili po cestě a jejích lanech, vedoucí tak asi osmdesátiprocentním stoupáním. Za chvíli jsme viděli rozcestník v sedle a opalovače okolo něho jako na dlani, skoro ze stejného místa, jen o pár set metrů víš. Holkám to lezlo dobře a až na občasná místa bez jištění se nikdo nebál. Pak ale navzdory krásnému výhledu a počasí nálada v skupině začala pozvolna měnit, díky tomu, že obě členky výpravy začali dostávat hlad. Tato nervy drásající metoda má za úkol přimět vedoucího zájezdu, aby vybral vhodné místo pro servírování oběda, k čemuž vzápětí došlo. Ke sfinze už nejdeme, to bylo jasné, když mi Hráša po obědě řekla kolik je. Byl akorát čas sejít stejnou cestou dolů, udělat pár fotek, a zas svlíknout sety.


Každopádně Plamenici doporučujme, je moc pěkná, prý jedna z nejhezčích cest v oblasti. Na lehký trénink s výstrojí na další den to bylo akorát. Po sjetí suťákem zpátky k chajdě, se pro změnu vařil čaj, aby se nám vyhla dehydratace i nějaká střevní příhoda. Jeho zbytek jsem totiž v sedle podaroval místnímu závodníkovi podivínovi, co běžel od parkoviště směrem Triglav bez přestávky s cca půllitrovou lahvičkou na vodu, kterou už měl kupodivu prázdnou.

Cesta dolů měla jít podle mého plánu rychle a snadno, což snadno změnila Fíja s tím, že z kopce chodit moc prý neumí. Teda jen po normální cestě, dokud se slézalo po ferratě, šlo všechno normálně. Zaskočen těmito novinkami, zvolnil jsem krok a občas si dal dvacet, a po chvilce jsme už byli dole na rovince v údolí.


 U Aljažev domu nám ještě ani nedonesli píva a už se na obzoru zjevila většinová část výpravy. Po pivě a komunikačních nesnázích na recepci zase zmizela k parkovišti pro doklady. Pokračovalo popíjení a vyhlížení recepční, co si musela dát voraz. Když se vrátila, během cigárpauzy mi vysvětlila, jak se tu poslední tři dny nikdo nemohli na chvíli zastavit, a že ti lidi si to prostě nerezervují, i když je middle of high season. Pivní, ochutnávací a vařící program se nám protáhl do večera, během kterého se mezi řečí rozhodlo, že zítra jdem na tu krutou horu támdle, takže se bude zase vstávat v pět a půl. Pak jsme po náležitém rušení spících spolubydlících a předbalování zapadli a spali a spali. Myšky ale ne:)

Zapsal Davča

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

 Den začal probuzením v luxusním bivaku pod Skutou. Skuta nás již netrpělivě očekávala, a tak jsme bez zbytečného zdržování vyrazili na cestu. Na rozcestí jsme byli za chvilku. Zahodili jsme batohy a s jištěním pokračovali k tyčícímu se vrcholu. Nadšení a sužováni sluncem jsme přešli suťák a počali se škrábat vzhůru. Někteří s menšími obavami, jiní s většími. Ne, že bychom byli až tak velcí strašpytlové, ale nechali jsme se nahlodat úryvky a hodnocením našeho průvodce, kterým byl malý Klettersteigatlas. Postupovali jsme v příjemném tempu a opět si lámali hlavu nad slovinským termínem jištěná cesta. Kramle byli, takže jsme byli rádi alespoň za ně.

Když už byl vrchol téměř na dosah, stalo se očekávané. Bylo hnusně. Mraky se prostě rozhodly, že už nikdy nic neuvidíme a zahalili špici Skuty do šedivého hávu. Trošku jsme se tedy přioblékli, pokusili se skulinkami v mračnech trochu rozhlédnout, a když se výhled nekonal, cvakli jsme si jednu vrcholovou a šli jsme nazpět.

Dolů to šlo, jako pokaždé, o něco snadněji, takže jsem uznal, že jištění zas tolik třeba není a předchozí stížnosti na zabezpečení mi nepřišli najednou tak oprávněné. Ale bez remcání bychom to nebyli my, žejo. Potkali jsme pár „místňáků“, kterým se na domácí půdě přece nemůže nic stát, takže o úvazky, brzdy a přilby lehčí prosvištěli okolo nás. Dolů jsme se dostali celkem v krátkém čase a znovu jsme stáli v suťáku. Z mlhy se vynořilo několik postarších turistů, kteří rozhodně nebyli živi skálami, a přesto se rozhodli zdolat vrchol, což nás příjemně překvapilo.

Krom toho z mlhy vykoukli i kozorohatí. Rozvalovali se nad cestou a tvářili se světaznale. Chvilku jsme je obtěžovali cvakáním foťáků, a když nás to přešlo našli jsme v mlze batohy a pokračovali v návratu k dodávce.

Vystoupali jsme na Rinku, s úšklebkem hleděli do údolí a na sluncem ozářený vrchol Skuty, odkud musel být v tu chvíli prima rozhled. S očekávaním sestupu po feratě jsme se navlékli do setů vrhli se dolů. Čekal nás do té doby asi nejdelší a nepodivnější sestup. Kde bychom čekali ocelovou záchranu, zela díra a nebezpečí uklouznutí a pádu nám připadalo tak reálné, že jsme se doslova vlekli. Alespoň na některých místech. Vlastně jsme se v diskuzi točili stále v těch samých bludných kruzích. Oblíbená témata byla třeba: „tady je to vo držku“, „kam jako jdou bez toho jištění“, „to je trochu převýšení, ne?“, „kdy jako bude ta hospoda?“, a tak podobně. Nakonec jsme se ocitli dole a jako o závod jsme se hnali ke Krajnské chatě. Tam došlo na dlouho očekávané Laško a rozveseleně občerstvení jsme vcelku rychle sestoupali do údolí. Někdo si cestou ještě zalyžoval v suti, ale jinak jsme se spořádaně blížili k místu, kde měla stát dodávka. Přišel čas na vtipy o odtažení, pokutách, ukradených kolech a nebo rovnou celých dodávkách.

Dodávku jsme našli a s úlevou jsme razili vstříc kempu u jezera a těšili se na koupel. Škoda, no, že ten potůček u kempu bude studenej.

Zapsal Kukyna

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

Úterý bylo náš nejdelší den s nejdelším přesunem. Vzbudili jsme se ještě za tmy ve Villachu v lesoparku. Noc byla kratší, než jsme chtěli – bylo horko, trochu jsme se báli, že bude pršet, a spali jsme v kopci, tak jsme pořád klouzali dolů. Z 5 hodin spaní byly nakonec asi jen 3.

 

                Na nádraží jsme zjistili, že průjezd vlakem tunelem pod Karavankama je mnohem dražší než jsme si mysleli (taky jsme zjistili, že nádraží na noc nezavíraj a že jsme tam spolu s ostatními mohli asi přespat – kdybysme teda chtěli), ale nezbývalo nám nic jiného než si koupit lístek a jet. V Jesenici jsme přestupovali na autobus a měli jsme tam asi 2 hodiny času, které nám umožnily první kontakt se slovinskou kulturou. Smrkci = šmoulové, kaditi prepovedano (absurdní nápis na záchodech v katakombách nádraží) = kouření zakázáno, kolodvorna okrepčevalnica = nádražka. Vyčistili jsme si zuby u pomníku 2. světové války (pokud vám bude někdo říkat, že jsem si je čistila v tom pomníku, nevěřte tomu!) a pokračovali autobusem dál přes Kranjskou Goru a sedlo Vršič až k zastávce blízko pramene řeky Soči. Řidič autobusu si myslel, že jsme Rusové a voda v PETce že je vodka, divně na nás koukal. K prameni Soči se šlo asi půl hodiny po silnici a pak k němu měla vést 20ti minutová ferrata střední obtížnosti. Když jsme viděli, jak k prameni vybíhají důchodci v žabkách a cvičkách, odmítly jsme si s Míšou oblíknout sedáky a helmy (=první krize skupiny). Když jsme se ale davem procpali k cíli, bylo to tam moc hezké. „Náročný“ výstup a sestup jsme zapili pivem.

                Dál vedla cesta mezi horama k řece Zadnici, kde jsme si dali oběd a psychicky se připravovali na výstup do Luknjanského sedla, které jsme tušili (=neviděli) kdesi daleko a vysoko před námi. Vyšli jsme a bylo hrozné vedro, které se nezlepšovalo ani s nadmořskou výškou ani s ubývajícím odpolednem. No, cesta byla dlouhá a klikatá a Luknja je vysoko. Kontroloval nás vrtulník, který křikem přivolali nějací turisti na protilehlé skalní stěně. A my jsme šli a šli … měla jsem pocit, že se toho dá o té cestě napsat hodně, byla fakt dlouhá, ale vlastně to asi bylo jednotvárný J … šli a šli a pili a jedli čokoládu a šli a pak už byla cesta ohraničená takovými zídkami a to byl skoro konec. A pak jsme stáli v Luknjanském sedle a dívali se do krajiny a bylo nám dobře. Dlouho jsme tam ale nevydrželi, protože nám začala bejt zima.

                Slézali jsme suťovým polem k bivaku pod Luknjou, byl večer a klepaly se nám trochu nohy, ale docela to šlo. V bivaku jsme zabrali poslední místa, trochu je vystlali proti myším a po jídle šli spát. Ráno jsme se vzbudili v parku ve Villachu a usínali jsme v mrňavým bivaku pod stěnou Triglavu, byl to dobrej den.

                Po tomhle zápise bude následovat Davinciho den – takže mám čas některé skutečnosti uvést na pravou míru. Dámská část výpravy se nevztekala ani nesmlouvala, že se chceme válet a chodit jednodušší cestou! Nátlak hladem jsme (ten den ještě) nepoužívaly. A funkci vůdce jsme většinou i respektovaly – aspoň dokud si nenandal baret..  Ale přiznávam, že s kopce chodit neumím, to není pomluva..

Zapsala Fíha

Slovinské Alpy - DEN III. - pondělí 12. srpna

Výstup na Grintovec

Kuna: "Musíme nahoru, neasi!"

Po ránu jsme se vstáváním moc nespěchali a po snídani a houpačce jsme se pomalu, ale jistě vydali vstříc dosud nepoznaným horám. Vystoupali jsme do sedla pod Grintovcem, což vůbec nebylo tak v pohodě, jak to zpočátku vypadalo. V sedle jsme posvačili a rozhodli se, že nejvyšší peak Kamnických Alp zdoláme na jistotku bez báglů. Zanechali jsme je tedy kousek pod cestou a vykročili směrem k hřebínku vedoucímu až na vrchol.

Cestou jsme ještě potkali mladý slovinský pár, kterého jsme se doptávali na obtížnost trasy a nutnost vláčení se s ferratovými sety. Podle jejich slov výstup nebyl těžký, ale máme se určitě jistit. Na naše poznámky o tom, že oni žádné jištění nemají, suverénně odpověděli, že jsou loukl pípl a že se jistit nemusí, protože pro Slovince ve Slovinsku neplatí zákon gravitace. Takto poučeni jsme bez větších obtíží vystoupali na Grintovec (2558 m. n. m.). Na vrcholu nás překvapilo stádo ovcí a hustá mlha, která nám jako na potvoru zamlžila výhledy na okolní hory a údolí.

Po obědě zpět v sedle u batohů, jsme se rozhodli pro snažší variantu trasy a začali jsme sestupovat na planinu pod námi. Díky naší dobrodružné povaze a touze projít každou zkratkou, která se namane, jsme sešli ze značené cesty. Trouchu klikatou, ale o to krásnější zkratkou, s nádhernými výhledy a vápencovými plotnami, jsme s jistou trefili značku vedoucí směrem k našemu cíli – Bivaku pod  Skutou. Cestou jsme procházeli pod monumentální stěnou Škrbiny a Skuty amíjeli ledovou díru.

K bivaku jsme došli už za šera a hned co jsme do něj vlezli, začalo pršet. Déšť ale netrval dlouho. Bivak, zvenku šedivá plechová krabice, byl útulně zařízen, dokonce s nouzovým mobilem a skromnou zásobou základních potravin. Uvařili jsme si večeři, pokochali se v údolí svítící vesnicí a zalezli do spacáků. Tak dobře se mi dlouho nespalo.

Zapsal Kuna