Slovinské Alpy - DEN IX. - neděle 19. srpna

Návrat

Celý den jsme vlastně strávili v dodávce. Ráno jsme zaplatili kemp, zabalili a jeli jsme do Jesenického supermarketu nakoupit zejména pivní suvenýry.

Jediná zajímavá věc bylo vlasně to, že nás zastavili slovinští policisté před vjezdem do Karavanského tunelu. Naštěstí byli rozumní a nechali si vysvětlit, že opravdu jedeme z Jesenice a že nemá smysl si na 1 kilák dálnice kupovat dálniční známku, takže nás zase pustili. Cesta byla dlouhá, ale dojeli jsme v pořádku a plni nových zážitků a únavy z prožitých dní jsme se rozešli (vlastně byli jsme rozvezeni Honzinou) do svých domovů. Doufám, že se už všichni těší na další společnou výpravu do hor!

Zapsal Kuna

Slovinské Alpy - DEN VIII. - sobota 18. srpna

Karavanem bych tam nejezdil

Po vodopádovém osvěžení se dnes vstávalo v sedm. Cíl dne byl jasný: zlézt vysokou židli. Vrhli jsme se na to s vervou batolete, které si na takový cíl zarezervovalo celý den v tréninkovém kalendáři. Napřed jsme ale museli projet dlouhým alpským tunelem a přesvědčit přitom celníky, že ta dodávka fakt patří Honzinovi a ne albánskému překupníkovi s bílým masem a vypitými flaškami od piva.

Ferrata obtížnosti 4c vedla z Medvědího údolí, které se spíš než nevrlými chlupáči hemžilo rodinkami s dětmi. Na masivní hřeben jsme nastoupili z rozlehlého kamenitého moře, které ostatní návštěvníky naštěstí odradilo nebo zasypalo. Vedro bylo větší, ferrata delší a únava naléhavější, než jsme čekali a tak nám to zabralo aspoň 4 hodinky, než jsme stanuli na nejvyšším vrcholu Karavanek Hochstuhl (2237 m n. m.), čímž jsem završili zdolání plejády tří nejvyšších vrcholů alpských pohoří (+ Triglavu julských a Grintovce kamnicko-savinjských Alp).   

Mraky trošku naštvalo, že jsme si troufli se nad ně povyšovat a tak na nás vyslaly kamaráda bouřku, který hrozně nadával, ale nakonec si dal říct a sestoupil do údolí trápit někoho jiného. Takže chladivé Laško za mrazivých 3,80 éček jsme si mohli vychutnat venku před chatou a k závisti drobkochtivých kavek. 

To jsme ještě nevěděli, že nás čeká dosti dlouhý sestup začarovaným suťoviskem, kde byla na kameny připevněna kuličková ložiska na přání organizace Volný pohyb kamenům, smrt kotníkům. 

A stále bylo vedro. Kdybych napsal, že jsme nakonec na chatu Klagenfurterhutte dorazili v pořádku, nebyla by to tak docela pravda. Pokud tedy za pořádek nepovažujete skupinu seschlých turistů, z nichž jedna žena uklouzla a hrozně si nabyla... dlaně. Míša si tak z Karavanek odnesla na dlani ještě jedno upomínkové razítko červené barvy.

O to víc si zasloužila další pšeničné osvěžení a křišťálovou vodu z nedalekého pramene. Do kempu jsme dorazili už za šera. Hned jak jsme si uvařili a investovali další půl éčko do teplé sprchy, rozjel se poslední večer. Vzhledem k našemu fyzickému stavu jsme si, myslím, chvilku povídali a pak šli střízliví spát. 

Byl to přesně takový den, kterým je skvělé zakončit celou akci. Náročný den plný dobrodružství, ale bez výkyvů adrenalinu a šílených námětů pro pořad Bylo - nebylo.

Zapsal Bo   

  

Skialpy Oetztalské Alpy

Skialpy-Wildspitze 5.-7.4. 2013

Konečně mám trochu času, abych přispěl krátkým článečkem o víkendové hurá akci do Oetztalských Alp.
Předpověď počasí vypadá na víkend celkem slibně a tak jsme se s Milanem, Kubčou a Frantou rozhodli vyrazit na dlouho plánovaný skialpový výlet na Druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitzi. Jana se zatím necítí moc v kondici a tak přemýšlí co bude o víkendu dělat, na skialpy to moc nevidí, Franta ten se nakonec rozhodl jet lítat, čímž se jedno místo v autě uvolnilo. Nakonec Janu napadne kontakovat Martinu, jestli by nejela na sjezdovky a mohli bychom jet nakonec všichni v plně obsazeném voze - kluci na horu a holky na sjezdovku do Soeldnu. V pátek kolem jedenácté nakládáme poslední zavazadlo do Klokana a poslední pár lyží do rakve a vyrážíme vstříct nástrahám českých, německých a v poslední řadě rakouských dálnic. S plynem na podlaze se řítíme na Plzeň. Na cestě by měl být někde i Franta se svým okřídleným a obrněným lidovým transportérem, bohužel ho ale předjíždíme, když nakupuje v Plzni. Po šesti hodinách přijíždíme do Ventu, přebalujeme bágle, holky berou auto a odjíždějí na sjezdovky, spát budou v kempu v autě dole v Soeldnu, Klokan totiž svými rozměry poskytuje komfort malé garzonky s kuchyňským koutem, malým balkonem a předsíní.
Asi po čtyřech hodinách přicházíme do winterraumu, kde se trochu nažerem a jdeme ještě na krátkou vycházku nachytat trochu bronzu. Večír se winterraum celkem zaplnil, spát jdeme brzy kolem šesté, vstáváme také brzy lehce před pátou. Vyrážíme kolem šesté ráno. Asi o dvě a půl hodinky později stojíme pod sedlem Mitterkar na vytrácejcím se ledovci obdobného názvu. Sundaváme lyže obouváme mačky a vyrážíme do kuloáru vedoucího do sedla, cestou překonáváme krátkou ferátku a asi v půce žlabu se od ní odpojujem a uhýbáme vpravo o něco strmějším sněhovo kamenným žlabem, chvílemi je tu rozměklý sníh, že se kolikrát ocitám bez jakéhokoliv pevného bodu, ten si pokouším vytvořit z cepínu, kterým se snažím najít kousek tvrdého sněhu, ale kolikrát marně. A tak jsem docela rád až se dohrabu ke skalám, zde je i firn tvrdší a tak se jde dobře. Kubča se tváří trochu vystrašeně a ptá se mě, kudy půjdeme dolů, Milan se raději na nic neptá, odpovídám mu, že stejnou cestou, ale uklidňuji, že budeme slaňovat a že je to v pohodě. Jsme v sedle Mitterkar cca 3400 m.n.m. vidět je úplný h***o a fouká ledovej vichr. Postáváme, čumíme jestli se to nevybere, vidíme týpky, dva Rakušáky co byli s náma na chatě, jak se vracejí a ptáme se jich, jak to tam vypadá, řikali že špatně a že to otočili. Nabízíme jim špagát na slanění sami mají jen 10m, tak snad jim to usnadní sestup, společně jsme slanili dolů pod žlaby, přezouváme a užíváme si sjezd k chatě. Po sjezdu je vymeteno - zamrzí- opět je strašný vedro, sníh je mokřejší než mokrá voda a padají laviny, prosakují k nám ínformace, že je kvůli lavinám zavřená silnice do Ventu. Na chatě akorát přebalíme, píšeme holkám, že jedem a vyrážíme dolů. Dóle je otevřená jen jediná hospoda, která praská ve švech, neb se v ní hromadějí skialpinisti, kteří nemůžou odjet, hromadíme se taky. Holky píší, že stojí před závorou a že otevřou v půl šesté. Hromadíme se tři hodiny. Raušáci s námi u stolu říkají, že poslední lavina spadla na silnici v pátek, asi to fakt není stranda. Během čekání potkáváme Víťu Kořízka, gájd u kterého jsem dělal jeden kurz, říká, že když byli nahoře, tak to vzalo nějakýho vůdce, a že je rád, že je dole. Sedíme popíjíme a kolem půl šesté se silnice otevřela. Přijíždějí holky, nakládáme a jedem. Cestou údolím vidíme spadané laviny z pátku a okus dál vidíme právě padající lavinu na protějším svahu, padá docela dlouho a bere s sebou stromky, keře i šutry. Tak to je vše, jsme rádi, že jsme to přežili a asi jsem budeme muset ještě v létě...

Fotky jsou na tomto odkazu a nejdou moc po sobě http://sdrv.ms/ZxwHRE foto by Kubča, Milan, Žvejk.

Žvejk.

Slovinské Alpy - DEN VII. - pátek 17. srpna

Jsem Martuljkov slap, vodopád, jak říkají Češi. A takoví se za mnou tuhle vypravili, budu vám o tom vyprávět.

Přišli až skoro k večeru, přilby nasazené. Oni snad věří tomu, co píší u přístupu k mojí spodní části. Prý že padají kameny! Nedivím se, že si je ta paní s pejskem divně prohlížela. Co asi dělali celé dopoledne, že se za mnou vypravili až tak pozdě? Vypadali, jako kdyby den předtím vylezli na Triglav a pak spali až do dvanácti. Možná pak ještě nakupovali, dávali si oběd někde v parku u luxusního hotelu, o kterém si mysleli, že je výchozím místem ke mně. Já to těm turistům říkám pořád, že to má být penzion a ne hotel. Ale od té doby, co penzion zavřeli, se hledá špatně. Každopádně tahle parta vypadala dost zmoženě. A jak s sebou táhli ty krámy, smyčky a železa! Asi si mysleli, že tady je ferrata. No tak v průvodcích to o mně píšou, ale já jsem skromný. Přístup ke mně není snadný, ale těch padesát metrů strmějšího stoupání po kramlích se dá zvládnout i v teniskách. Ne ne, ferratu tady nemám. Zato je ke mně dlouhá cesta lesem. A pozor, tak čtvrt hodiny cesty ode mě je bivak! No vážně. Však se tam ten jeden Čech šel podívat. Po tom, co si mě řádně prohlédli a vyfotili (ten den mi to vážně slušelo, kapičky se tříštily na úplně drobounké, skála se mi leskla...!), slezli ten kousek ze skály, přešli můstek a už si to štrádovali lesem dolů, no jo, už se skoro šeřilo.









































Ale tenhle dlouhán s foťákem pořád něco šteloval, zdržel se o něco déle a oni mu prostě utekli. Mluvili původně o bivaku, tak se vydal tam. Ale ti jeho kamarádi, ti šli už dolů k autu. A ušli pěkný kus, než na něj počkali. Probírali českou moderní hudbu a vůbec jim nevadilo, že jich je o jednoho míň. A pak čekali a čekali a on nikde. Špatně odbočil? Nebo šel k tomu bivaku? Volali mu telefonem. Nojo, co by s ním dělal tady v přírodě. Pak se jeden z nich vydal ho hledat. Už bylo šero. Bylo to jako z hororového filmu. Nejdřív se ztratí jeden, druhý se po něm jde podívat, pak třetí, čtvrtý... Naštěstí tihle Češi to znají, a tak už šli potom všichni pohromadě. A zanedlouho potkali prvního, který meztím vyběhl k bivaku, pohovořil s lidmi, kteří tam chtěli nocovat (bylo jich trochu víc než míst na spaní, kiš kiš), i s druhým, co ho šel hledat a našel. Když se vrátili k autu, muselo už být pozdě a oni nevypadali, že by se chtěli pouštět ještě do nějakého dobrodružství. Tipl bych si, že zamířili do kempu u Kranjske gory. Prý to tam není moc drahé a je tam moc milá paní, která je jediná ve Slovinsku, se kterou se dá mluvit česko-slovinsky, a nechá vás spát i na rezervaci, když není jinde místo.

Kdo ví, kde je jim teď konec. Ale mně je to jedno, já si tu klidně dál šumím a vymýšlím si příběhy lidí, kteří se na mě chodí dívat.

 Zapsala Kejdža

Slovinské Alpy - DEN VI. - čtvrtek 16. srpna

Den, kdy se šlo na Triglav 

Den, kdy jsme se hodlali vydat na Triglav, pro mne začal již v noci. Téměř vůbec jsem se nevyspal. Ani mi moc nevadilo, že v noci Bobík zápasil s myšmi o poslední zbytky jídla. Aspoň jsem se nenudil. Zběsile svítil baterkou a až ráno nám objasnil, že se snažil zachránit křupky, jež byly pod postelí. 
 

Trochu jsem měl výčitky z toho, jak jsme vstávali brzo. V noci se šlo spát pozdě a tak jsme ostatní asi trochu budili. A ráno to nebylo o nic lepší. Chvíli trvalo, než se sbalily nejnutnější věci, pak se ještě uvařila rychlá snídaně a vyrazilo se vstříc novému dni.

Počasí bylo výborné. Počáteční stoupání jsme zdolávali západní stěnou, tak nebylo takové vedro. Cestou nám DaVinci s Fíjou a Míšou ukazovali, co absolvovali dny před naším příjezdem. Opět nás dostali ostatní lidé, kteří se s námi sápali nahoru. Samozřejmě s dětmi a bez sebemenšího jištění. Obdivoval jsem starší turisty. Ve svém věku se nebáli dát si pořádný výšlap, a nezůstali tak doma u televize s křížovkou v ruce. Cesta se nesla celkem v pohodovém duchu. Přeci jen při zadýchání všech nebyla příležitost mluvit o blbostech. Všichni jsme si postupně zvykali na nové složení. Zprvu to bylo spíše to staré, které se jen shodovalo svou přibližnou geografickou polohou. S lehkým úbytkem sil ubýval více i okolní porost. V jednu chvíli jsme se ocitly na velkém pahorku, kde jen rostly skalnaté tvary ze země.

Za jedním větším skaliskem se objevila v sedle ohromná chata s dvojicí větrníků. Zasloužená pauza nebyla promarněna a využila se pro oběd. Nele to ten den nesedlo, tak nás nechala jít na vrchol samotné i přes vnady hor, které někteří z nás opěvovali. Tak se šlo dále a výše a občas jsme Nelu hledali pohledem, jestli sedí na stejném místě jako po našem odchodu.

Nebyli jsme sami, kdo se dral na vrchol. Dešťový mrak se nenechal pobízet na rozdíl od Nely a postupně nás doháněl. Ale náš dosažený cíl nezmařil. Na vrcholku na nás čekala boudička s vlaječkou popisující rok, kdy byla vystavěna. Dosáhli jsme výšky přes 2864 m n. m. podle toho, jak kdo byl vysoký. Bohužel se nepodpořila místní zaměstnanost ani koupí piva, ani koupí Coca-Coly. Nenechali jsme se ani vyfotit a nechali cvaknout naše grupenfoto samospoušť, která se nám nabízela zdarma.

Mrak nás nechal vystoupit nahoru, ale při sestupu nás nešetřil. Sice moc nepršel, ale z jiných vrcholů ho volala bouřka, která nevěstila nic dobrého. Nic se naštěstí nestalo. Zatímco jsme šplhali obezřetně dolů jiní, nechci psát turisti, se sápali na vrchol držeje se připraveného hromosvodu.

Nela se mezi tím seznámila se skupinkou Slováků na chatě, ke kterým se přidala ta naše, abychom společně okupovali území chodby, kde nepršelo. Dávali jsme si do nosu, zatímco venku lilo a padaly kroupy. Postupem času se zvyšovalo naše odhodlání se pořádně obléknout, zapnout vodotěsnou úpravu oblečení a vyrazit. Čekat nemělo smysl, čas se krátil a nikdo nechtěl jít za tmy. Cesta se urychlila seběhnutím menšího suťáku. Občas se to slovo skloňovalo ve všech pádech tak, že by člověk radši ohluchnul. Kluzká skála nenechávala některým průchod obezřetnosti, což se vymstilo uklouznutím nohy jinam, než by bylo milé.

S jištěním se nedalo vůbec počítat, téměř žádné tu nebylo. Čas ubíhal rychle. Každý více myslel na to, kam má dávat nohy, když slézal po ocelových skobách trčících z potůčků vody. Okolí zavalila mlha, tak vlastně člověk ani neviděl, kam by mohl spadnout. Zpětně to zní hůř než si to každý ve skutečnosti uvědomuje. Kuna sebral cestou pláštěnku, kterou někdo zanechal roztrhanou na zemi. Také se tu válela pohora. Trochu mě zamrazilo, co ještě potkáme. Naštěstí nic horšího. Míjeli jsme se občas s dvěma Slováky, kteří šli již dříve. Tady v horách po dešti nevylézají ani slimáci, ani žížaly ale mloci. Vystavují se na kamenech, až se každý bojí, aby je nezašlápl. Všichni chtěli mít cestu brzy za sebou, tak jsme se trochu roztáhli po cestě. V údolí byla chvíle, kdy jsem si nebyl jistý, kde kdo je. Kuna utekl napřed, což později obhájil s pochopení všech. Nic, sešli jsme se, všichni v pořádku a za nastupujícího večera nás čekala poslední část cesty údolím mezi stromy.

Večer se nedělo nic překvapivého. Vařila se večeře a všichni byli rádi, že to mají za sebou. Nevím, jak ostatní, ale já jsem výšlapu rozhodně nelitoval. Splnilo se nám to, co se očekávalo. A tak jsme mohli v klidu zalézt na palandy společné ubytovny a nabírat síly na nadcházející den.

Zapsal Honzina