Středa, 4. srpna 2010
Zdálo se mi zrovna něco pěkného, když mě probudil Rádoš nesmyslně optimistickými výkřiky o sluníčku. Ze spacáku se mi nechtělo, protože jsem tušila, že je ještě brzy a venku hrozně fouká. V našem kolektivu ale asi nejsou žádní zevláci, a tak jsme poměrně rychle všichni vstali, zabalili a vydali se po sjezdovce k vrcholu kopce, na jehož úbočí jsme přespávali. Řeči o tom, že sjezdovka je moc mírná, se začaly brzy zdát směšné, neboť jsme se výstupem značně zapotili. Nahoře jsme vytáhli mapu a nakonec se vydali srázem dolů trefit značku, místo abychom to vzali po sjezdovce. Došli jsme k super luxusnímu hotelu, kam Péťa a Bobík budou jednou jezdit na dovolenou, nabrali jsme vodu a vyrazili dál. Začalo poprchávat, a tak jsme nasadili pláštěnky na batoh, ale pak začalo pršet, a tak jsme nasadili i nepromokavé bundy.
Napojili jsme se na partyzánskou stezku, od které jsme si hodně slibovali a na které nakonec byla jen vysoká mokrá tráva, která zmáčela prvního z nás na kost a ostatní lehce navlhčila. Třešničkou měl být bunkr Mor ho!, avšak ten jsme našli uprostřed přestavby. A tak jsme alespoň poklábosili s pány přestavbátory, kteří nám poradili, abychom si dali pozor, kde uhýbá značka z cesty, abychom si nezašli. Dali jsme si tedy pozor a neminuli odbočku u posedu, šli jsme lesem, po cestě, uhnuli po cestě doprava…a značka nikde. Kuna říkal, že to říkal, že ta červená šipka, kterou jsme minuli tak před půl kilometrem možná neukazovala na cestu, ale na pěšinku do lesa. Nevíme, kam skutečně ukazovala, protože ani pěšinka nebyla tou správnou volbou, neboť se po pár metrech ztratila. Tak jsme to krosli svahem dolů k potoku a našli cestu, na kterou jsme se chtěli dostat. Ta nás zavedla až do vesnice, kam jsme se (hlavně Rádoš) těšili (hlavně do hospody). Nesmím zapomenout napsat, že jsme se na Partyzánském chodníku dozvěděli něco nového o lidových písních, a totiž, že se v nich, dřív než je zcenzurovali, zpívalo o samých sprosťárnách. Tak přece ta trnitá cesta nebyla marná.
Ve vesnici byla hospoda, která měla na každém rohu napsáno „otevřeno“, ale byla zavřená, a hospoda, kde měli napsáno na kameni, že čepují Kelt, ale čepovali Zlatého bažanta. Šli jsme radši do té otevřené, ale nejdřív jsme se byli podívat v místním kostele. Po pivu, kofole a polívčičce nám bylo sice veseleji, ale zato více těžko, zvlášť když jsme dotankovali vodu na plnou nádrž.
Celý den jsme sestupovali to, co jsme včera nastoupili, a tak nás teď čekal pro změnu výšlap jako… Ani vyhlídky na spaní nebyly dobré, kolem cesty napravo nalevo svah. Užuž jsme se chtěli spokojit se spaním na cestě, když Žvejk objevil Ráj. Krásný, rovný plácek kousek od cesty, poblíž něhož byl pramen. Nebyl sice moc velký, ale když jsme odklidili shnilé větve, vešli jsme se. Dali jsme si večeři a před spaním jsme si četli Proč bychom se nepotili. Bylo to nebezpečné čtení, Kuna se do toho tak zabral, že se opřel místo stromu o vzduch a svalil se po zádech z kmene, na kterém stál. „Tak co machruješ, když nemáš křídla,“ řekla by vrána.
KÁJA
Žádné komentáře:
Okomentovat