sobota, 7. srpna 2010
Probudili jsme se do zataženého rána, vše okolo bylo nasáklé vodou stejně jako večer možná ještě o něco více. Modré plamínky vařičů se nejistě potácejí vlivem slabého proudění vzduchu pod ešusy, abychom dostali něco teplého do žaludku. Po vydatné snídani a- la vločky na “n” způsobů aneb každý den jinak, ještě nabíráme zažloutlou vodu v potůčku, který vytéká přímo ze sedla v němž táboříme. Les je kolem hustý neprostupný a tajuplný „kdybych byl medvěd tak se nakýbluju rovnou sem, tady by se mi líbilo“ pomyslel jsem si, ale raději jsem tuto myšlenku co nejdříve opustil. Po rekordních dvou a půl hodinách jsme se konečně vybatolili, abychom vzápětí nasadili smrtelné tempo hodné místních ostřílených horalů. Zanedlouho začíná pršet, atak celý náš průvod obléká větrovky, po chvilce přestává a celý náš průvod svléká větrovky. Cesta se vlní společně s hřebínkem a z lesa se po celou dobu nedostane. Značná část cesty je důkladně prorostlá maliním a tak o svačinu není nouze a člověk se nemusí ani zastavovat, trháme rovnou za chůze a obouruč.
Naše zraky se však už upínají na Jarabinu a Klak, následující to vrcholy. Bahna pod našimi botami a na nich pozvolna přibývá a při chůzi do kopce sklouzáváme při každém kroku o půl kroku dolů, ale zatím z toho máme spíše legraci, ale i tak je to cesta poměrně náročná přelézáme klády občas nějaká skalka, hlavně pak na Klaku, zde se musíme občas přidržovat i stromů, abychom po bahně neodjeli do údolí. Klak je poměrně příkrý skalnatý vápencový kopec s překrásným výhledem na okolní pohoří, nám se naskýtá výhled jen na východ neboť na západní straně se uvelebil bílý mrak, provedeme zápis do vrcholové knihy a rozhodneme se pro obídek, takový obídek s dalekým výhledem do kraje hm? Kdo z vás to má hm? Pověz!
V průběhu oběda dorazil jistý pán a ptal se, jestli se tu prej nedá jet na kole, všichni jsme se po sobě podívali s výrazem, si dělá p***l? a co máte za kolo?-zbytečná otázka- Nooo ani ne, no nedá no fakn ne a tak vzal kolo na rameno a zase ho snesl dolů. Následující cesta dolů připomíná spíše bahnitý tobogán, vypadá to asi tak, jako by jste někde natěžili tuny toho nejmazlavějšího bahna ještě ho zředili vodou, pořádně homogenizovali, namleli do toho cisternu šneků naložených v soli a pak ho sem pečlivě namatlali, nejspíš nějakou špachtlí, přímo na cestu. Jedinej, kdo se cestou dolů natáhl byl, se svým vysoko položeným těžištěm Rádoš, tomu se tak podařilo trochu té úžasné hmoty natřít Pétě a Bobíkovi na jejich obydlí, které měl přikurtované v zadu na batohu. Tobogán nás vyflusnul na rozcestí, kde se válela hromada betonových trubek o rozměrech 40/220 a 50/220. Nebyli by jsme to my, kdyby nás nenapadlo se do nich nacpat, nejdřív jednotlivci pak v párech samozřejmě nejprve do těch širších, potom byla uzavřena sázka mezi Rádošem a našim nejhubenějším párem o čtyři kousky zlatavého moku, že se oba nenacpou do té čtyřicítky a tak měl Bobík s Péťou čtyři pivka free. Pokračujeme dále, cesta se napřimuje ubývá sr***k a před námi se rozprostírají překrásné velkofatranské louky poseté osamocenými smrčky a vysokými bodláky, vrcholky hor se utápějí v husté šlehačce s trochou popela, kterou občas protne ohnivé oko velkého fotografa a ujistí nás, že ještě není tak pozdě. Jana někde nalézá dvě obří bedly, které si posléze s nevelkým nadšením odnášíme s sebou, no co dříve se lidé živili sběrem a lovem ne?
Potkáváme skupinku českých turistů, vyměňujeme si s nimi pár užitečných či neužitečných informací a pokračujeme, ještě narazíme na zdroj vody a tak máme možnost vyměnit žlutou vodu za bílou.
Ohnivý kotouč se neúprosně kutálí za okolní kopce a nám nezbývá než najít plácek, kde složit hlavu, nakonec se stočíme na mírně skloněné louce na kraji lesa kousek před Lubochianským sedlem, prohlašujeme toto místo za ráj a shazujeme každý svůj těžký den z ramen. S Janou máme k večeří podivné rizoto se sardinkami a výše zmiňovanou bedlou-nic moc, ale jíst se to dá, do našeho jídelníčku to asi nezařadíme. Původně jsme chtěli dělat oheň. Ale jelikož je všechno nacucaný jak molitany, který necháte tejden v rybníce a ještě je budete chodit zalejvat třikrát denně a navíc sem shora přitekla ta šlehajda, takže jsme rádi, že trefíme do stanu. Rozhodneme se to zabalit a jít spát, ještě odnášíme jídlo vysoko na strom aby bylo klidné spaní, jakože nebylo protože v lese furt něco dusalo a lámalo větvě.
Obrázek by Žvejk
Žádné komentáře:
Okomentovat