Do Slovinska cesta dlouhá je a nevedou tam žádné koleje. Proto
jsme se rozhodli sehnat dodávku a vydat se na vlastní pěst nebezpečnými
dálnicemi křižovanými Kobrou 11, s ďábelským řidičem Honzinou a neméně
ďábelským řidičem Bobíkem. Honzina, budiž mu provolána sláva, sehnal dodávku a
ještě zrovna v den odjezdu (to je ale náhodička) daroval Kunovi basu piva.
To ještě netušil, že to nebyl dobrý nápad.
Vyrazili jsme zvesela, k poslechu hráli Linkini a piva
se zvolna otvírala. Brzy jsme nabírali naftu, protože záhadně ubyla. Naštěstí
později ubývala přímo úměrně k dobývaným kilometrům a tak jsme použitím
dodávky opravdu značně ušetřili. Protože v Českých Budějovicích by chtěl
žít každý, podlehli jsme touze si alespoň vyzkoušet, jak se místním nakupuje
v supermarketu. Obsah košíku průměrného účastníka zájezdu byl: plechovkové
pivo na Grintovec 1x, plechovkové pivo na Triglav 1x, kobliha dle výběru 2x,
chleba, který koupíme až v Rakousku -1x (někteří si na něj vystáli frontu
a pak ho šli zas vrátit).
Hranice jsme překonali hladce a ještě před nimi nabrali u
Ona naftu do zásoby. Všimli jste si, že Rakušani odstranili cedule STOP
Temelín?
Nyní nastává chvíle popsat jeden fyzikální experiment
testující výzkumnou otázku: „Pokud otvíráte pivo pivem, otevře se horní nebo
spodní?“ Empiricky ověřil Kuna, přímo v dodávce, v níž jsme měli
strávit zbytek cesty. Nejen že se potvrdila horší varianta, ale navíc bylo
zjištěno, že se lidé, již se pokusu buďto přímo, anebo prostřednictvím věcí
nedobrovolně účastní, snadno naštvou.
Několikrát jsme se pokochali výhledem na Drachenwand, kde
mnozí z nás lezli před třemi lety svou první ferratu. To když jsme hledali
v jedné vesničce krám, ve kterém mají ten nejlepší chléb na světě. Jak
chutná, nevím. Museli jsme se smířit s obyčejným chlebem ze Sparu, protože
měli v sobotu zavřeno.
Noční přespání bylo plánováno pod Kamnickými alpami u
Planšarskeho jezera. Dorazili jsme ještě za světla a pohrávali si
s myšlenkou, že to zakempíme přímo na parkovišti u restaurace na břehu
jezera. To, že se po dni v drožce vykoupeme v chladné vodě, na což
jsme se celý den těšili, nepřicházelo v úvahu. Jezero bylo špinavé a téměř
bez vody. Se spaním to začalo být taky nahnuté, protože přišel pán a říkal, ať
si přeparkujeme, že u jezera bude od rána nějaká slavnost a že tam bude rušno.
Poslal nás ale na druhý konec jezera, že tam můžeme na loučce i spát. Poseděli
jsme v hospodě, kde jsme se marně snažili zjistit, jak řekne Slovinsky
prosím a děkuji, a vyrazili kol jezera.
U vjezdu na louku bylo napsáno něco, co se nám zdálo, jakože
tam nesmíme být přes noc. Už byla tma, a tak jsme se rozhodli, že se tam
nenápadně vkrademe, ráno včas vypadneme, nikdo si nás téměř nevšimne a pohoda.
Bohužel jsme nevěděli, jak se zapíná neviditelné krytí dodávky, takže jsme se omezili
na pomalé vjíždění na loučku se zhasnutými světly. Poté, co jsme málem vjeli do
stanu jiným nocležníkům, jsme to vzdali, zapnuli světla a začali hlučet. Ještě
se máme od Bonda co učit.
Postavili jsme stany, uvařili si, zavřeli se do autíčka a
hodovali. Piva bylo stále dost, Bobík vybalil koktejl protřepat nemíchat a
společnými silami jsme zdolali výborné jídlo od paní Honzinové. A pak už
dobrou!
Děkujeme společnosti Albet za zapůjčení luxusního vozu.
Zapsala Kejdža
Žádné komentáře:
Okomentovat