28. října 2012

Slovinské Alpy - DEN II. - neděle 12. srpna

 OD JEZERA K CHATĚ,
 ZATRACENĚ, DRSNĚ A PROKLATĚ

Citlivější a krásnější část výpravy
Ráno jsme se probudili do Ovčího bálu. Ne že by kolem nás tancovaly ovce zuřivě čardáš, ale spíše si lidé z údolí u jezera pustili nahlas hudbu, z louky si udělali parkoviště, otevřeli krámky a ovečky počali pojídat. Po snídani jsme usušili stany pomocí dodávky (jo, i tohle Honzinova dodávka umí!). Našim prvním dnešním úkolem bylo sehnat pořádnou mapu Kamnických Alp, což se nám po velkém úsilí nepodařilo. Všichni se totiž zrovna tento den zajímali jen o ovce. Usoudili jsme, že Xerox mapa, přístroj GPS a trocha odvahy bude stačit, zaparkovali jsme dodávku pod lesem, zabalili vše potřebné na čtyři dny a vykročili jsme směr chata Česká Koča, která se měla stát prvním záchytným bodem při přechodu Kamnicko-savjinských Alp a dobytí jejich nejvyššího vrcholu Grintavce.

Směr Česká Koča
 Strmý výstup ještě strmějším lesem a ještě strmějším svahem byl natolik strmý, že jsme se museli podpírat o kolemjdoucí stoupající maminky, tatínky, děti, ba i psy. Někteří tatínkové si dokonce se svými ratolestmi hráli na pejsky, protože je vedli na vodítku s falešným pocitem, že kdyby se dětopsi zřítili do strže, strašně moc je zachrání a maminka je pak za to pochválí. A taky, že budou slavní. Česká Koča nás přivítala českou tabulkou KČT, což člověka po srdci pohladí. Po drobném obědě jsme se ubytovali u zmateného pána, který vždy celou noc přemýšlí, jaká je vlastně za nocleh cena. Doufali jsme, že se pán na další den dobře vyspí a vyrazili jsme nalehko na aklimatizační trek k nedalekému horskému ostnu Vratca. Asi dvouhodinová cesta nám poskytla hezký výhled nejen na pohoří Karavanek, ale i na horský žlab a stěny tyčící se nad chatou. S kapkou nejistoty a mořem respektu jsem neustále zahlížel směrem, kde jsem tušil naši zítřejší cestu.

Vrchol Vratci, v pozadí naše další cesta 
 Strmá suťovistka a z našeho pohledu kolmé několikasetmetrové stěny s rozeklanými hřebeny spíše lákaly k atraktivní fotografii, pohybu čelem vzad a rychlému sestupu, než k ferratovému výstupu, který se tam někde mrcha ukrýval a my ho zítra měli absolvovat tak říkajíc „na těžko“. No, abychom si dodali sebejistoty, že to zvládneme, aspoň jsme při zpáteční cestě voblezli balvan. A to všichni, někdo i víckrát.    

Kája dává, Honzina jí mává

Večer jsme si zpříjemnili whistem, Haribáky a místním pivem s názvem Laško, které nám všem zachutnalo i přes vysokohorskou cenovou přirážku (o jeho skvělé chuti svědčí i fakt, že v objemu basy může sloužit jako svatební dar). Nikdo z nás ovšem whist hrát neumí (cit. dle Honzina: Whist je můj život, Fortuna, Praha 2005) a není možné si dávat přezdívky (cit. dle Honzina: Přezdívky ve whistu a jiné amorality, Argo, Ostrava-Svinov 2006).
Kdo se asi skrývá pod přezdívkou Honzina?
 Možná i proto jsme před dokončením hry dali přednost vydatnému spánku. Koneckonců vstávat se mělo brzy a odcházet ještě dřív. Ulehal jsem s příjemně nervózním pocitem, ne nepodobnému lehkému mrazení při nástupu do neznámé cesty nejasné obtížnosti, co přinese následující den. Po dlouhé úvaze jsem došel k závěru: buď se na ten Grintavec vysápeme nebo se na něj nevysápeme. A spokojeně jsem usnul, obklopen přáteli a horami.   

Zapsal Bo

Žádné komentáře:

Okomentovat