OD JEZERA K CHATĚ,
ZATRACENĚ, DRSNĚ A PROKLATĚ
 |
| Citlivější a krásnější část výpravy |
Ráno jsme se probudili do Ovčího bálu. Ne že by kolem nás
tancovaly ovce zuřivě čardáš, ale spíše si lidé z údolí u jezera pustili nahlas
hudbu, z louky si udělali parkoviště, otevřeli krámky a ovečky počali
pojídat. Po snídani jsme usušili stany pomocí dodávky (jo, i tohle Honzinova
dodávka umí!). Našim prvním dnešním úkolem bylo sehnat pořádnou mapu Kamnických
Alp, což se nám po velkém úsilí nepodařilo. Všichni se totiž zrovna tento den
zajímali jen o ovce. Usoudili jsme, že Xerox mapa, přístroj GPS a trocha
odvahy bude stačit, zaparkovali jsme dodávku pod lesem, zabalili vše potřebné
na čtyři dny a vykročili jsme směr chata Česká Koča, která se měla stát prvním
záchytným bodem při přechodu Kamnicko-savjinských Alp a dobytí jejich
nejvyššího vrcholu Grintavce.
 |
| Směr Česká Koča |
Strmý výstup ještě
strmějším lesem a ještě strmějším svahem byl natolik strmý, že jsme se museli
podpírat o kolemjdoucí stoupající maminky, tatínky, děti, ba i psy. Někteří
tatínkové si dokonce se svými ratolestmi hráli na pejsky, protože je vedli na
vodítku s falešným pocitem, že kdyby se dětopsi zřítili do strže, strašně
moc je zachrání a maminka je pak za to pochválí. A taky, že budou slavní. Česká
Koča nás přivítala českou tabulkou KČT, což člověka po srdci pohladí. Po
drobném obědě jsme se ubytovali u zmateného pána, který vždy celou noc
přemýšlí, jaká je vlastně za nocleh cena. Doufali jsme, že se pán na další den
dobře vyspí a vyrazili jsme nalehko na aklimatizační trek k nedalekému horskému
ostnu Vratca. Asi dvouhodinová cesta nám poskytla hezký výhled nejen na pohoří
Karavanek, ale i na horský žlab a stěny tyčící se nad chatou. S kapkou nejistoty
a mořem respektu jsem neustále zahlížel směrem, kde jsem tušil naši
zítřejší cestu.
 | |
| Vrchol Vratci, v pozadí naše další cesta |
Strmá suťovistka a z našeho pohledu kolmé několikasetmetrové
stěny s rozeklanými hřebeny spíše lákaly k atraktivní fotografii, pohybu čelem
vzad a rychlému sestupu, než k ferratovému výstupu, který se tam někde
mrcha ukrýval a my ho zítra měli absolvovat tak říkajíc „na těžko“. No, abychom
si dodali sebejistoty, že to zvládneme, aspoň jsme při zpáteční cestě voblezli
balvan. A to všichni, někdo i víckrát.
 |
| Kája dává, Honzina jí mává |
Večer jsme si zpříjemnili whistem, Haribáky a místním
pivem s názvem Laško, které nám všem zachutnalo i přes vysokohorskou
cenovou přirážku (o jeho skvělé chuti svědčí i fakt, že v objemu basy může
sloužit jako svatební dar). Nikdo z nás ovšem whist hrát neumí (cit. dle
Honzina: Whist je můj život, Fortuna, Praha 2005) a není možné si dávat přezdívky
(cit. dle Honzina: Přezdívky ve whistu a jiné amorality, Argo, Ostrava-Svinov 2006).
 |
| Kdo se asi skrývá pod přezdívkou Honzina? |
Možná i proto jsme před dokončením hry dali přednost vydatnému spánku.
Koneckonců vstávat se mělo brzy a odcházet ještě dřív. Ulehal jsem s příjemně
nervózním pocitem, ne nepodobnému lehkému mrazení při nástupu do neznámé cesty
nejasné obtížnosti, co přinese následující den. Po dlouhé úvaze jsem došel k závěru: buď se na ten Grintavec vysápeme nebo se na něj nevysápeme. A spokojeně jsem usnul,
obklopen přáteli a horami.
Zapsal Bo
Žádné komentáře:
Okomentovat