Arnold (přeškrtnuto) Silvestr is back!

-I-

           Letošní snaha nepodlehnout povánočnímu lenošení a zažít zase trochu jiný Silvestr vedla neodvratně k zimnímu vandru. Někteří se prostě nemohli dočkat, a tak práskli do bot už osmadvacátého ráno a dospávali se cestou na Šumperk, protože balit na poslední chvíli ve dvě ráno je prostě nejlepší. Ve složení Kuna 50% a Lukyk 50% jsme v šest dvacet vyrazili na cestu.

           Snad to způsobila ospalost, snad vyšší moc, ale stalo se, že z moravského Zábřehu, kde jsme úspěšně ignorovali nějaké hlášení o rozpojování soupravy, jsme v příhodně pojmenovaném Bludově sjeli z trasy a místo Šumperku nás přivítali Hanušovice. Nebyla to bůhvíjaká tragédie, za sedm pětek nás pokladní poslala osobákem zpátky a lišácky na nás mrkala, jelikož nám regionální jízdenkou ušetřila pět korun. Zaráželo nás ale, že jsme předtím jeli z Bludova na černo, průvodčí nám beze slova orazil lístek, zavřel dveře a zmizel. Asi jsme se mu nelíbili.

           Když nakonec se zpožděním vylezla naše výprava v Šumperku, naše další kroky vedly k prodejně potravin, kde jsem při placení zjistil, že mám vlastně vymetenou peněženku, plněnou pouze stravenkami, které prostě mimo Prahu nefungují. Naštěstí jsem v zadní kapse nahmátl pětistovku, zaplatil a s posledním Karlem IV. přemítal, kde se ukrývají jeho kamarádi jako Palacký, Komenský a Němcová. Jak jsem po krátkém telefonátu zjistil, zůstali doma. Ujištěn, že mi je druhá vandrovní vlna přiveze k rozcestí na Čečole, posilnili jsme se ještě v hotelu Hansa prímovou česnečkou a pivem, a potom klouzavým krokem vyšli směrem na rozhlednu Háj, tedy do kopce.

Ačkoli není Háj žádná tisícovka, šlo se v tajícím sněhu neuvěřitelně pitomě a my začali tušit, že Králický Sněžník není moc reálným cílem, a že ani náš druhý plán, dorazit ten den na Čečolu k partyzánským bunkrům, se nám taky nepodaří. Když ne kvůli sněhu, tak proto, že v Rudě nad Moravou jsme tušili další hospodu. Cestou jsme ještě stihli u lesního kostelíka udivit mladou slečnu, která nám poté, co se dozvěděla, že se chystáme spát venku a přitom nejsme ze Šumperka, ale z Prahy, nevěřícně nabízela horký čaj ze své termosky. Když byla ujištěna, že neumrzneme a čaje nám netřeba, vyrazila svou cestou a my taky.

Hospoda v Rudě nakonec byla a spěchat jsme nepotřebovali. S opozdilci jsme se měli setkat až další den a okounět je lepší v teple u piva. Ale spát by nás tam asi nenechali, takže po menším nedorozumění, kdy jsme se dvakrát dožadovali piva, které nemají, protože se jim jenom leskla nabídková tabule, rozhodli jsme se poohlédnout po nějakém pěkném místě venku. Bylo to zase do kopce, a tak nás to brzo přestalo bavit, kilometry ve tmě neubíhaly a naším útočištěm se stal kopeček v polích.

Vybalili jsme celty a spacáky, trochu rozpohybovali zkřehlé prsty, zadupali pár uschlých větviček a začali si vyvářet na podivném lesním strništi českou konzervovou alternativu v pytlíku, neboli Express menu, která byla nejen expresně hotová, ale jelení maso bylo výborné a sladkokyselá omáčka taky nebyla k zahození.

Když už jsem byl řádně zachumlán v peří a připraven usnout a vzdorovat mrazu, volala ještě Kája, která přes veškerou svou snahu nechala moje peníze stejně doma a s velkým pobavením mi sdělovala, že peníze vybere cestou v Hradci. Za tu krátkou chvíli hovoru mi pěkně zmrzl obličej i ruce. Pak jsem znovu začal usínat a začala mě znervózňovat spíš představa, že budu muset v noci ze spacáku vylézt. Možná jsem se neměl tak posilňovat pivem.

-II-

Do druhého dne jsme se probrali tak akorát, večerní úkony provedli v opačném pořadí, tedy jídlo-vylézt-zabalit a po malém „sófá“ s překapávanou kávou, která se v mžiku dokázala proměnit na nefalšovanou lógrem nešetřenou ranní vzpruhu, jsme byli připraveni vstříc novému dni a očekávanému setkání s drahou tříhlavou, tedy o něco větší , polovičkou.

Sotva jsme vyšli, málem jsem si přelomil holeň, když se mi šprajcla v ledové krustě při seskoku na cestu. Bylo tedy jasné, že s ledem bude ještě legrace.

Když jsme došli k prvnímu z křížů, kterými byly cesty velmi hojně lemovány, začala krev zase proudit do prstů u nohou a my jsme rozvíjeli konverzaci o náboženství v Polsku a na Moravě, o rozdělení Československa a těžkém životě v oblasti Sudet.

Za krátko už jsme se motali křovím a potokem, kudy nás z Ameriky vedla modrá, protože kdyby vedla po cestě, tak by to asi dávalo smysl a vyhlíželi jsme nedočkavě partyzánské bunkry. Dočkali jsme se. Byl jeden a musím říct, že byl opravdu skromný. Prohlídka díry v zemi, vyložené dřevěnými trámy v dehtu, nám netrvala dlouho a když jsme dorazili na Čečolu, byl jsem celkem překvapený, když jsme zjistili, náš čas pro dva kilometry je asi jedna hodina. No, šlo se zkrátka nedobře.

Netrvalo dlouho a přestali jsme v tom být sami. Z dálky nesl vítr krom mrazu i halekání a za obzorem cesty začali vyrůstat tři postavy. Bobík, Péťa i Kája dorazili, byli jsme tedy kompletní, připraveni dát si sušenku, batohy na záda a vyrazit.

Zanedlouho jsme stavěli na sluncem zalité mýtině, protože jsme šli tak pomalu, že nás dohnal hlad, ale dali jsme mu co proto a od té chvíle se nám šlo mnohem lépe. Sice si mnozí pořád nechtěli připustit, že led klouže a co chvíli se po něm váleli v záchvatech smíchu, co jim síly stačili. Navzdory kluzkým cestám a přestávkám na manikúru jsme se ocitli u chaty, kde jsme nestavěli na pivo a spekulovali o loupeži sáňek, od které jsme nakonec upustili, protože jsme si uvědomili, že na pláštěnce od batohů to přece taky musí slušně jezdit.

Jako naschvál sjezdovka pod chatou, ač zledovatělá, neklouzala podle našich představ a parta sjezdových snaživců začala připomínat skupinku nebohých želviček, které někdo hodil do mrazáku krunýřem dolů. Sice to byla celkem zábava, hlavně oko diváka si užilo své, ale začalo přicházet pozdní odpoledne a my museli dál, protože druhá vlna neměla svůj tříhvězdičkový stan a bylo třeba ho vyzvednout v Malé Moravě, kde jsme měli sraz s Rádošem.

V cestě nám stálo ještě Podlesí, kde byl poměr obydlených domů a ruin asi tak půl na půl a uštěkaný bernardýn, který tu rozhodně čekal na Bobíka. Někdo se ještě nezapomněl vydovádět na ledu a my ostatní jsme si tak mohli vyslechnout novou teorii o padání, která byla o tom, že je lepší padat na vandru, než na skalách a pády je tedy nutno vyčerpat jak nejrychleji to jde.

Do hospody jsme dorazili celkem brzy a po krátkém telefonování jsme se dozvěděli, že asi dvě hodinky můžeme v klidu zevlovat, pít a hrát karty, protože Rádoš i stan dorazí až k večeru. Za necelé tři hodiny se zachránce bezpřístřešných dostavil, potřásl nám pravicí, předal stan, popřál šťastnou cestu a vezl zachraňovat zase jiné, žízní soužené kamarády na chatě, kterým vezl sud Holby. Při tom čekání jsme se pěkně rozseděli, rozbolavělé tělo se málem vsáklo do sedaček a z toho tepla všude kolem jsem si připadal mírně otupělý, ale mráz, který nás venku čekal jako starý známý, mě zase rychle probral.

Než jsme vykročili do temnoty, zapovídal se s námi cizí pán, zřejmě světoběžník a bývalý majitel oné hospody a vypravoval nám, kde všude byl, pochválil nás, že vandrujeme, a pak nám ukázal psa, který se umí v mžiku dostat z auta do hospody. Vyptal se odkud jsme, co děláme i kam jdeme, a když se to dozvěděl (že jsme z Praha jako) s přátelským udivením a se slovy „fak jů/ó?“ nám naznačil, že zná i cizí jazyk a na rozloučenou nám doporučil nepřespávat v žumpovém domečku.

Pak už nás nečekala žádná dlouhá cesta, byla tma a tak jsme sešli ze silnice a u potoka to „zakempili“.

-III-

          Další den se naše družina odvážlivců početně snížila, neboť Kája si to namířila do chaty o něco dříve než my a Kuna ji při tom doprovázel. Jak se později ukázalo na čárkovacím lístečku spižírny, utekla ne kvůli nevolnosti, ale za čtyřmi vychlazenými, což se snažila chabě zamaskovat připsáním Kunova jména do své kolonky spotřebovaných piv a několika vykřičníky.

          Ze společenstva jsem tedy zůstal já, Bobík a Péťa. Cesta byla fajn, akorát ta „Svině“ na nás koukala dost povýšeně a dokonce za sebou schovávala špatné počasí. Pod kopcem jsme nabrali zásoby vody, které nám ochotně natočila paní se smetákem, ale divila se, proč chceme vodu, když má v hospodě pivo a rum. Já se trochu divil taky, protože Bo & Pé nově nabyté zásoby vody stokrát přelili z lahve do vaku a zase zpátky, a potom je rozlili po ulici.

          Dál jsme pokračovali s Hobitem a světem Pána Prstenů a celou cestu na Sviní horu jsme se ujišťovali, že jsme všechny drobnosti a pohnutky jednotlivých postav pochopili správně, a že Gandalf neví která bije. Zatím začala být cesta méně ledovatá, zato více zasněžená a pomalu se blížilo rozcestí se sedmi cestami.

          U sedmi cest jsem nakonec sedm cest napočítal, ale dalo mi to celkem zabrat, jelikož se stezičky ukrývali ve smrčině opravdu mistrně. Zatímco jsem z přístřeší s lavičkou počítal, dorazilo pár běžkujících k rozcestníku a snažili se o zábavné pózy pro zpomaleného fotografa, takže k obědu to bylo dobré kino. Nutno ještě říct, že předpověď od rosničky, která Káju mezitím doprovázela do chaty, že bude ještě víc jasno než předešlý den, se začaly vyplňovat, takže se zatáhlo a začalo sněžit.

         Šlapání ve sněhu začalo být trochu monotónní a úmorné, hlavně když se člověk snažil, aby stopu běžkařské dálnice rozdupal co možná nejmíň. Pro zlehčení a odlehčení se na krátkou chvíli ujal druhý pokus o využití pláštěnky namísto saní a pomocí hůlek se z batohu stal hezký vlečňáček.

Už se zase začalo stmívat a na vršku nad sjezdovkou se objevil chlapík s červeným okem a snažil se nakouknout z jiné dimenze k nám a trhal při tom oblohu. Chvilku se tam potloukal a zase zmizel. Setmělo se ještě víc a plán cesty se ještě o něco zredukoval zkratkou přes sjezdovku. Nejdřív se nám sice nechtělo a přesvědčovali jsme autora plánu, že se nemůžeme motat potmě mezi sjezdaři, ale nakonec se ukázalo, že má Bobík úmysly spíše postranní a cesta vede po sjezdovce vedlejší a prozatím nepoužívané. Byla pěkně zmrzlá, tak jsme raději hopsali při kraji v závějích a sesunuli jsme se tak za tmy do Malé Moravy, právě když rolby vyjížděli luxovat sjezdovku kvůli večernímu lyžování.

Když jsme našli zastávku a autobusu a naplánovali si večer i ranní odjezd, skočili jsme si pro změnu do hospody. Krom hospodsky duchaplných debat si vybavuji hospodského juniora, který pilně sklízel ze stolů a nosil pití s profesionálním výrazem vysloužilého nálevníka. Taky jsem prohrál sázku protože místní pivo, pojmenované po vrcholu Hrubého Jeseníku, je Šerák a ne Širák, jak jsem si celou dobu myslel.

Při odchodu jsme se opět zapovídali, tentokráte s paní hospodskou, která byla rovněž nadšenou výletnicí. Zajímavé mi přišlo hlavně konverzační spušťadlo. Když totiž paní procházela kolem Bobíka, prohlásila něco ve smyslu: „No, to my když jsme chodili z výletů zakouření od ohně, tak to bylo hned šup prádlo do pračky. To bude mít maminka radost.“ Když nás provedla po místnosti, namířili jsme si to k Mléčnému prameni, kde jsme tušili příhodné místo na nocleh.

-IV-

Ráno jsme vstali, vylezli z bazénu, nasnídali, zabalili stany, počkali na autobus do Králíků, tam nakoupili spousty kravin na silvestrovský večer (i když Lukykovi zavřeli lahůdky, ale rozhodně ne kvůli tomu, že jsme s Péťou chvilinku řešili jestli brambůrky paprikové nebo slané) a dorazili zpět na chatu, přímo do pidisprch. A ze sprch rovnou, hurá, už je půlnoc, no, ňáká ta prskavka a pak už si to umíte představit sami. (poslední den vyčerpávajícím způsobem shrnul Bobina)

Jinak zapsal Kukyna

Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Nezapsala Nela

Slovinské Alpy - DEN V. - středa 14. srpna

Po příjemných deseti hodinkách spánku, které bohatě vykompenzovaly deficity z předchozích dní, jsme vyklidili naší potemnělou, zamyšenou a prašnou půdu. (Za kterou jsme ale byli jinak dost rádi). Kromě vloček se vařilo asi deset várek čaje z dešťové vody-střechovky, který jsme měli v plánu brát i s sebou na cestu. Během balení a vaření se mimo jiné řešilo, co budeme tento den dělat, což vůbec nebylo jednoznačné. Od vstávání jsem se snažil naznačit, že se mi možnost prostě sejít na Aljažev dom, dát si pivo a pak uvidět, nezdá dost důstojná, náročná a krutá pro dnešní slunečný den. Naznačování nezabíralo, tak jsem to slečnám nakonec prostě řekl, a po nutném a barvitém vykreslení, jak to bude nahoře na Plamenici hezké, se naše skupinka rozhodla jí navštívit. Plamenica je jedna z mála pořádných ferratových cest v okolí a vede z Luknjanského sedla prudce nahoru směrem na Triglav.

Po dohodě s hlídači parku i domku, že nám pohlídají do tří bágly, jsme se přebalili do jedné gemmy a vyrazili vzhůru zpátky na Luknju. V gemmě pouze litry čaje a ferratové sety plus foťák, cesta nalehko šla snáz, i když suťákem. Nahoře jsme se přivítali s naším oblíbeným sedlem, založili jeho fanklub, a před zraky překvapených spoluturistů jsme se nasoukali do sedáků. Po instruktáži se setem jsme se směle pustili po cestě a jejích lanech, vedoucí tak asi osmdesátiprocentním stoupáním. Za chvíli jsme viděli rozcestník v sedle a opalovače okolo něho jako na dlani, skoro ze stejného místa, jen o pár set metrů víš. Holkám to lezlo dobře a až na občasná místa bez jištění se nikdo nebál. Pak ale navzdory krásnému výhledu a počasí nálada v skupině začala pozvolna měnit, díky tomu, že obě členky výpravy začali dostávat hlad. Tato nervy drásající metoda má za úkol přimět vedoucího zájezdu, aby vybral vhodné místo pro servírování oběda, k čemuž vzápětí došlo. Ke sfinze už nejdeme, to bylo jasné, když mi Hráša po obědě řekla kolik je. Byl akorát čas sejít stejnou cestou dolů, udělat pár fotek, a zas svlíknout sety.


Každopádně Plamenici doporučujme, je moc pěkná, prý jedna z nejhezčích cest v oblasti. Na lehký trénink s výstrojí na další den to bylo akorát. Po sjetí suťákem zpátky k chajdě, se pro změnu vařil čaj, aby se nám vyhla dehydratace i nějaká střevní příhoda. Jeho zbytek jsem totiž v sedle podaroval místnímu závodníkovi podivínovi, co běžel od parkoviště směrem Triglav bez přestávky s cca půllitrovou lahvičkou na vodu, kterou už měl kupodivu prázdnou.

Cesta dolů měla jít podle mého plánu rychle a snadno, což snadno změnila Fíja s tím, že z kopce chodit moc prý neumí. Teda jen po normální cestě, dokud se slézalo po ferratě, šlo všechno normálně. Zaskočen těmito novinkami, zvolnil jsem krok a občas si dal dvacet, a po chvilce jsme už byli dole na rovince v údolí.


 U Aljažev domu nám ještě ani nedonesli píva a už se na obzoru zjevila většinová část výpravy. Po pivě a komunikačních nesnázích na recepci zase zmizela k parkovišti pro doklady. Pokračovalo popíjení a vyhlížení recepční, co si musela dát voraz. Když se vrátila, během cigárpauzy mi vysvětlila, jak se tu poslední tři dny nikdo nemohli na chvíli zastavit, a že ti lidi si to prostě nerezervují, i když je middle of high season. Pivní, ochutnávací a vařící program se nám protáhl do večera, během kterého se mezi řečí rozhodlo, že zítra jdem na tu krutou horu támdle, takže se bude zase vstávat v pět a půl. Pak jsme po náležitém rušení spících spolubydlících a předbalování zapadli a spali a spali. Myšky ale ne:)

Zapsal Davča

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

 Den začal probuzením v luxusním bivaku pod Skutou. Skuta nás již netrpělivě očekávala, a tak jsme bez zbytečného zdržování vyrazili na cestu. Na rozcestí jsme byli za chvilku. Zahodili jsme batohy a s jištěním pokračovali k tyčícímu se vrcholu. Nadšení a sužováni sluncem jsme přešli suťák a počali se škrábat vzhůru. Někteří s menšími obavami, jiní s většími. Ne, že bychom byli až tak velcí strašpytlové, ale nechali jsme se nahlodat úryvky a hodnocením našeho průvodce, kterým byl malý Klettersteigatlas. Postupovali jsme v příjemném tempu a opět si lámali hlavu nad slovinským termínem jištěná cesta. Kramle byli, takže jsme byli rádi alespoň za ně.

Když už byl vrchol téměř na dosah, stalo se očekávané. Bylo hnusně. Mraky se prostě rozhodly, že už nikdy nic neuvidíme a zahalili špici Skuty do šedivého hávu. Trošku jsme se tedy přioblékli, pokusili se skulinkami v mračnech trochu rozhlédnout, a když se výhled nekonal, cvakli jsme si jednu vrcholovou a šli jsme nazpět.

Dolů to šlo, jako pokaždé, o něco snadněji, takže jsem uznal, že jištění zas tolik třeba není a předchozí stížnosti na zabezpečení mi nepřišli najednou tak oprávněné. Ale bez remcání bychom to nebyli my, žejo. Potkali jsme pár „místňáků“, kterým se na domácí půdě přece nemůže nic stát, takže o úvazky, brzdy a přilby lehčí prosvištěli okolo nás. Dolů jsme se dostali celkem v krátkém čase a znovu jsme stáli v suťáku. Z mlhy se vynořilo několik postarších turistů, kteří rozhodně nebyli živi skálami, a přesto se rozhodli zdolat vrchol, což nás příjemně překvapilo.

Krom toho z mlhy vykoukli i kozorohatí. Rozvalovali se nad cestou a tvářili se světaznale. Chvilku jsme je obtěžovali cvakáním foťáků, a když nás to přešlo našli jsme v mlze batohy a pokračovali v návratu k dodávce.

Vystoupali jsme na Rinku, s úšklebkem hleděli do údolí a na sluncem ozářený vrchol Skuty, odkud musel být v tu chvíli prima rozhled. S očekávaním sestupu po feratě jsme se navlékli do setů vrhli se dolů. Čekal nás do té doby asi nejdelší a nepodivnější sestup. Kde bychom čekali ocelovou záchranu, zela díra a nebezpečí uklouznutí a pádu nám připadalo tak reálné, že jsme se doslova vlekli. Alespoň na některých místech. Vlastně jsme se v diskuzi točili stále v těch samých bludných kruzích. Oblíbená témata byla třeba: „tady je to vo držku“, „kam jako jdou bez toho jištění“, „to je trochu převýšení, ne?“, „kdy jako bude ta hospoda?“, a tak podobně. Nakonec jsme se ocitli dole a jako o závod jsme se hnali ke Krajnské chatě. Tam došlo na dlouho očekávané Laško a rozveseleně občerstvení jsme vcelku rychle sestoupali do údolí. Někdo si cestou ještě zalyžoval v suti, ale jinak jsme se spořádaně blížili k místu, kde měla stát dodávka. Přišel čas na vtipy o odtažení, pokutách, ukradených kolech a nebo rovnou celých dodávkách.

Dodávku jsme našli a s úlevou jsme razili vstříc kempu u jezera a těšili se na koupel. Škoda, no, že ten potůček u kempu bude studenej.

Zapsal Kukyna

Slovinské Alpy - DEN IV. - úterý 13. srpna

Úterý bylo náš nejdelší den s nejdelším přesunem. Vzbudili jsme se ještě za tmy ve Villachu v lesoparku. Noc byla kratší, než jsme chtěli – bylo horko, trochu jsme se báli, že bude pršet, a spali jsme v kopci, tak jsme pořád klouzali dolů. Z 5 hodin spaní byly nakonec asi jen 3.

 

                Na nádraží jsme zjistili, že průjezd vlakem tunelem pod Karavankama je mnohem dražší než jsme si mysleli (taky jsme zjistili, že nádraží na noc nezavíraj a že jsme tam spolu s ostatními mohli asi přespat – kdybysme teda chtěli), ale nezbývalo nám nic jiného než si koupit lístek a jet. V Jesenici jsme přestupovali na autobus a měli jsme tam asi 2 hodiny času, které nám umožnily první kontakt se slovinskou kulturou. Smrkci = šmoulové, kaditi prepovedano (absurdní nápis na záchodech v katakombách nádraží) = kouření zakázáno, kolodvorna okrepčevalnica = nádražka. Vyčistili jsme si zuby u pomníku 2. světové války (pokud vám bude někdo říkat, že jsem si je čistila v tom pomníku, nevěřte tomu!) a pokračovali autobusem dál přes Kranjskou Goru a sedlo Vršič až k zastávce blízko pramene řeky Soči. Řidič autobusu si myslel, že jsme Rusové a voda v PETce že je vodka, divně na nás koukal. K prameni Soči se šlo asi půl hodiny po silnici a pak k němu měla vést 20ti minutová ferrata střední obtížnosti. Když jsme viděli, jak k prameni vybíhají důchodci v žabkách a cvičkách, odmítly jsme si s Míšou oblíknout sedáky a helmy (=první krize skupiny). Když jsme se ale davem procpali k cíli, bylo to tam moc hezké. „Náročný“ výstup a sestup jsme zapili pivem.

                Dál vedla cesta mezi horama k řece Zadnici, kde jsme si dali oběd a psychicky se připravovali na výstup do Luknjanského sedla, které jsme tušili (=neviděli) kdesi daleko a vysoko před námi. Vyšli jsme a bylo hrozné vedro, které se nezlepšovalo ani s nadmořskou výškou ani s ubývajícím odpolednem. No, cesta byla dlouhá a klikatá a Luknja je vysoko. Kontroloval nás vrtulník, který křikem přivolali nějací turisti na protilehlé skalní stěně. A my jsme šli a šli … měla jsem pocit, že se toho dá o té cestě napsat hodně, byla fakt dlouhá, ale vlastně to asi bylo jednotvárný J … šli a šli a pili a jedli čokoládu a šli a pak už byla cesta ohraničená takovými zídkami a to byl skoro konec. A pak jsme stáli v Luknjanském sedle a dívali se do krajiny a bylo nám dobře. Dlouho jsme tam ale nevydrželi, protože nám začala bejt zima.

                Slézali jsme suťovým polem k bivaku pod Luknjou, byl večer a klepaly se nám trochu nohy, ale docela to šlo. V bivaku jsme zabrali poslední místa, trochu je vystlali proti myším a po jídle šli spát. Ráno jsme se vzbudili v parku ve Villachu a usínali jsme v mrňavým bivaku pod stěnou Triglavu, byl to dobrej den.

                Po tomhle zápise bude následovat Davinciho den – takže mám čas některé skutečnosti uvést na pravou míru. Dámská část výpravy se nevztekala ani nesmlouvala, že se chceme válet a chodit jednodušší cestou! Nátlak hladem jsme (ten den ještě) nepoužívaly. A funkci vůdce jsme většinou i respektovaly – aspoň dokud si nenandal baret..  Ale přiznávam, že s kopce chodit neumím, to není pomluva..

Zapsala Fíha