Montenegro True Story - DEN VII. - neděle 7. 8. 2011

Dva stany osvětlené ranním sluncem byly dostatečnou atrakcí pro projíždějící Černohorce a Tatru. Posíleni vydatným spánkem až do osmé dopolední, vyrazili jsme konečně najít Planiarenski dom Brunisko. Po ukrutně příjemném osvěžení v nezvykle bublajícím potůčku jsme vítězoslavně došli k Planiarenskemu domu Džambas. V přilehlé vísce o dvou obydlích jsme doplnili vodu, a to za podezřívavého mlaskání a čvachtání místního prasátka. Urostlý Černohorec mohutných gest nám dal jasně najevo, že jdeme blbě. Jeho otevřené černohorské srdce ho však ponouklo, aby nás osobně doprovodil na správnou cestu. Navíc se k nám připojil roztomilý pejsek Miečka, který prý pánovi nepatřil. Z pejskova smutného pohledu mi bylo ale hned jasné, že na někoho čeká. Pán, žmoulajíc v puse stéblo, mě po cestě seznamoval se záhadami černohorské přírody - jahodami, borůvkami a turistickým značením. Zavedl nás do vedlejšího údolí, vysvětlil další cestu a sám pokračoval kamsi do hor. Něco jako Krakonoš.

Čekajíc na opozdilce, sledovali jsme stáda ovcí sestupující z příkrých svahů. Než opožděné ovečky sestoupili k potůčku v údolí, aby dostihly své stádo, dostihly Matouše hory. Naše cesty se rozdělily. Matouš se rozhodl pro alternativní program v okolí Mojkovce, zatímco my jsme, poněkud posmutnělí rozdělením skupiny, avšak hnáni silou hor, pokračovali k obzoru. Alespoň, že početně jsme nezakolísali. Miečka šla hrdě v čele. Vedla nás neohroženě, zasviněným vyschlým potokem, skrývajícím mj. i poslední výstřelky džínsové módy.

Výstup zasluněnými, větrem rozháněnými travami na Bielogrivac byl jeden z nejpříjemnějších. Ta panoramata! Při větrném obědě už Péťa vyrobila Miečce mističku na vodu a vymýšleli jsme, jak jí budeme pašovat přes srbské hranice. Nicméně po dalším kilometru po hřebenu asi Miečce skončilo teritorium a zmizela neznámo kam. Volali jsme, hledali, avšak mistička osaměla.

Při dalším popisu naší cesty poetickou horskou krajinou Bjelasici, nemohu vynechat tyto skutečnosti:

• Octli jsme se ve světě česačů borůvek. Jedna borůvková paní nás pozvala k sobě do 4x5 m chaloupky. Než jsme se tam všichni naskládali, stačila si ještě umýt vlasy a připravit nám osvěžující limonádu. Stejně tak dobře, jako jsme jí při konverzaci rozuměli, nám ona nerozuměla, takže jsme dlouho neposeděli.
• Další česač borůvek nás mimoděk obdaroval okurkou a ještě nám poradil cestu. Čerstvá zelenina k večeři bodla.
• Při dlouhém sestupu k Šiškému jezeru jsme potkali týpka, ze kterého se vyklubal policista v civilu. Nejen, že nás pomocí fotoaparátu seznámil s celým svým příbuzenstvem, ale za cigaretu nám dal i svou vizitku se slibem, že když by nám v téhle zemi někdo dělal problémy, on se o něj postará. 
• Plán přespání u Šiškého jezera musel být pozměněn poté, co v něm mimo vody stálo i stádo krav a dva náklaďáky.
• Ani zatravněné Ševarinské jezírko se po průstupu černohorské rekreační oblasti, skládající se z drobných plechovo-dřevěných příbytků, nestalo vhodným tábořištěm. Především proto, že příhodný plácek zabrala černohorská stanová mládež, která hodlala svůj plac tvrdě bránit, vehementně mávajíc pečenou prasečí hlavou.

Znaveni náročným dnem lopotili jsme se dál po úbočí hor. Nakonec jsme nepohrdli prvním oněcomálospíšerovnějšímnežpoddevadesátistupniukoněným

místem za skupinou tajemných salaší. Večerem se ještě ozývaly peprné skřeky komentující, většinou neúspěšnou, hru v ferbl. Vyždímáni sluncem, rozdělili jsme své končetiny do dolíků mezi travnatými trsy. Chráněni stanovou plachtou před studeným větrem o naopak drze odděleni od hvězdného nebe, usínali jsme s jedinou myšlenkou: "Proč se Matouch neozývá?"

"Asi někde balí holky," nalhávali jsme si ke klidu duše.  

     
Zapsal Bo