Slovinské Alpy - DEN II. - neděle 12. srpna

 OD JEZERA K CHATĚ,

 ZATRACENĚ, DRSNĚ A PROKLATĚ

Citlivější a krásnější část výpravy

Ráno jsme se probudili do Ovčího bálu. Ne že by kolem nás tancovaly ovce zuřivě čardáš, ale spíše si lidé z údolí u jezera pustili nahlas hudbu, z louky si udělali parkoviště, otevřeli krámky a ovečky počali pojídat. Po snídani jsme usušili stany pomocí dodávky (jo, i tohle Honzinova dodávka umí!). Našim prvním dnešním úkolem bylo sehnat pořádnou mapu Kamnických Alp, což se nám po velkém úsilí nepodařilo. Všichni se totiž zrovna tento den zajímali jen o ovce. Usoudili jsme, že Xerox mapa, přístroj GPS a trocha odvahy bude stačit, zaparkovali jsme dodávku pod lesem, zabalili vše potřebné na čtyři dny a vykročili jsme směr chata Česká Koča, která se měla stát prvním záchytným bodem při přechodu Kamnicko-savjinských Alp a dobytí jejich nejvyššího vrcholu Grintavce.

Směr Česká Koča

 Strmý výstup ještě strmějším lesem a ještě strmějším svahem byl natolik strmý, že jsme se museli podpírat o kolemjdoucí stoupající maminky, tatínky, děti, ba i psy. Někteří tatínkové si dokonce se svými ratolestmi hráli na pejsky, protože je vedli na vodítku s falešným pocitem, že kdyby se dětopsi zřítili do strže, strašně moc je zachrání a maminka je pak za to pochválí. A taky, že budou slavní. Česká Koča nás přivítala českou tabulkou KČT, což člověka po srdci pohladí. Po drobném obědě jsme se ubytovali u zmateného pána, který vždy celou noc přemýšlí, jaká je vlastně za nocleh cena. Doufali jsme, že se pán na další den dobře vyspí a vyrazili jsme nalehko na aklimatizační trek k nedalekému horskému ostnu Vratca. Asi dvouhodinová cesta nám poskytla hezký výhled nejen na pohoří Karavanek, ale i na horský žlab a stěny tyčící se nad chatou. S kapkou nejistoty a mořem respektu jsem neustále zahlížel směrem, kde jsem tušil naši zítřejší cestu.

Vrchol Vratci, v pozadí naše další cesta 

 Strmá suťovistka a z našeho pohledu kolmé několikasetmetrové stěny s rozeklanými hřebeny spíše lákaly k atraktivní fotografii, pohybu čelem vzad a rychlému sestupu, než k ferratovému výstupu, který se tam někde mrcha ukrýval a my ho zítra měli absolvovat tak říkajíc „na těžko“. No, abychom si dodali sebejistoty, že to zvládneme, aspoň jsme při zpáteční cestě voblezli balvan. A to všichni, někdo i víckrát.    

Kája dává, Honzina jí mává

Večer jsme si zpříjemnili whistem, Haribáky a místním pivem s názvem Laško, které nám všem zachutnalo i přes vysokohorskou cenovou přirážku (o jeho skvělé chuti svědčí i fakt, že v objemu basy může sloužit jako svatební dar). Nikdo z nás ovšem whist hrát neumí (cit. dle Honzina: Whist je můj život, Fortuna, Praha 2005) a není možné si dávat přezdívky (cit. dle Honzina: Přezdívky ve whistu a jiné amorality, Argo, Ostrava-Svinov 2006).

Kdo se asi skrývá pod přezdívkou Honzina?

 Možná i proto jsme před dokončením hry dali přednost vydatnému spánku. Koneckonců vstávat se mělo brzy a odcházet ještě dřív. Ulehal jsem s příjemně nervózním pocitem, ne nepodobnému lehkému mrazení při nástupu do neznámé cesty nejasné obtížnosti, co přinese následující den. Po dlouhé úvaze jsem došel k závěru: buď se na ten Grintavec vysápeme nebo se na něj nevysápeme. A spokojeně jsem usnul, obklopen přáteli a horami.   

Zapsal Bo

Slovinské Alpy - DEN I. - sobota 11. srpna

Do Slovinska cesta dlouhá je a nevedou tam žádné koleje. Proto jsme se rozhodli sehnat dodávku a vydat se na vlastní pěst nebezpečnými dálnicemi křižovanými Kobrou 11, s ďábelským řidičem Honzinou a neméně ďábelským řidičem Bobíkem. Honzina, budiž mu provolána sláva, sehnal dodávku a ještě zrovna v den odjezdu (to je ale náhodička) daroval Kunovi basu piva. To ještě netušil, že to nebyl dobrý nápad.

Vyrazili jsme zvesela, k poslechu hráli Linkini a piva se zvolna otvírala. Brzy jsme nabírali naftu, protože záhadně ubyla. Naštěstí později ubývala přímo úměrně k dobývaným kilometrům a tak jsme použitím dodávky opravdu značně ušetřili. Protože v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, podlehli jsme touze si alespoň vyzkoušet, jak se místním nakupuje v supermarketu. Obsah košíku průměrného účastníka zájezdu byl: plechovkové pivo na Grintovec 1x, plechovkové pivo na Triglav 1x, kobliha dle výběru 2x, chleba, který koupíme až v Rakousku -1x (někteří si na něj vystáli frontu a pak ho šli zas vrátit).

Hranice jsme překonali hladce a ještě před nimi nabrali u Ona naftu do zásoby. Všimli jste si, že Rakušani odstranili cedule STOP Temelín?

Nyní nastává chvíle popsat jeden fyzikální experiment testující výzkumnou otázku: „Pokud otvíráte pivo pivem, otevře se horní nebo spodní?“ Empiricky ověřil Kuna, přímo v dodávce, v níž jsme měli strávit zbytek cesty. Nejen že se potvrdila horší varianta, ale navíc bylo zjištěno, že se lidé, již se pokusu buďto přímo, anebo prostřednictvím věcí nedobrovolně účastní, snadno naštvou.

Několikrát jsme se pokochali výhledem na Drachenwand, kde mnozí z nás lezli před třemi lety svou první ferratu. To když jsme hledali v jedné vesničce krám, ve kterém mají ten nejlepší chléb na světě. Jak chutná, nevím. Museli jsme se smířit s obyčejným chlebem ze Sparu, protože měli v sobotu zavřeno.

Noční přespání bylo plánováno pod Kamnickými alpami u Planšarskeho jezera. Dorazili jsme ještě za světla a pohrávali si s myšlenkou, že to zakempíme přímo na parkovišti u restaurace na břehu jezera. To, že se po dni v drožce vykoupeme v chladné vodě, na což jsme se celý den těšili, nepřicházelo v úvahu. Jezero bylo špinavé a téměř bez vody. Se spaním to začalo být taky nahnuté, protože přišel pán a říkal, ať si přeparkujeme, že u jezera bude od rána nějaká slavnost a že tam bude rušno. Poslal nás ale na druhý konec jezera, že tam můžeme na loučce i spát. Poseděli jsme v hospodě, kde jsme se marně snažili zjistit, jak řekne Slovinsky prosím a děkuji, a vyrazili kol jezera.

U vjezdu na louku bylo napsáno něco, co se nám zdálo, jakože tam nesmíme být přes noc. Už byla tma, a tak jsme se rozhodli, že se tam nenápadně vkrademe, ráno včas vypadneme, nikdo si nás téměř nevšimne a pohoda. Bohužel jsme nevěděli, jak se zapíná neviditelné krytí dodávky, takže jsme se omezili na pomalé vjíždění na loučku se zhasnutými světly. Poté, co jsme málem vjeli do stanu jiným nocležníkům, jsme to vzdali, zapnuli světla a začali hlučet. Ještě se máme od Bonda co učit.

Postavili jsme stany, uvařili si, zavřeli se do autíčka a hodovali. Piva bylo stále dost, Bobík vybalil koktejl protřepat nemíchat a společnými silami jsme zdolali výborné jídlo od paní Honzinové. A pak už dobrou!

Děkujeme společnosti Albet za zapůjčení luxusního vozu.

Zapsala Kejdža

Montenegro True Story - ДЕН XII. a XIII. - pátek a sobota 12.-13. 8. 2011

Hromadili se už na nočním nádraží v Mojkovci. Češi. Asi spolek Jeďme všichni vlakem, aby nebylo místo. Takyže nebylo, nepočítáte-li metr krychlový hygienicky čisté vlakové uličky. Cesta nahoru ubíhala podobně příjemně jako dolů. Káju sváděl v uličce pán s rozevlátými pohyby a Kuna spokojeně dřímal. Už ani nevím jak, dojeli jsme na Bělehrad. Naše první kroky vedly do Pekary na snídani. Rozhodli jsme se, že den v Bělehradu přeci nemůžeme promarnit a tak se šlo na Hrad. Nejen velké vedro, ale i probdělá noc si vyžádala své - šli jsme hrát na orla do parku. 

Když jsme se vzpamatovali a nejedli se, bělehradská pevnost nám nabídla především sbírku těžké válečné techniky mírumilovného 20. století. Kdo měl ještě dosti pěněz, koupil si zmrzlinu. Dále tradice velela, jít si najít nějakou kavárničku k drobnému spočinutí. Poslední peníz dal jsem pak v obchodě za pytlík srbské kafy, aby se v jejich omamných vůních za zimních večerů příjemně vzpomínalo. Vlak na bělehradském nádraží se již nemohl dočkat, až vyrazí do střední Evropy a my zas byli celí napjatí, jak široké má asi uličky.

Obsadili jsme kupé. Sláva. Ale známe to, srbeský způsob rezervace kupé je Středoevropanovi zapovězen. Takže klíčová otázky stála takto: Kdy přesně sundat boty, abychom si kupé (a blízké okolí) obhájili. Tak jsem vyrazil do boje, který se bohužel u ostatních nesetkal s porozuměním (ač byli varováni).

Vlak skoro vůbec nedrncal, protože vůbec nejel. Měli jsme zpoždění a tak jsme si čas krátili ferblem. Když se vlak konečně rozjel, přinesl nám poměrně klidnou noc, rozhodně klidnější, než dívce v uličce ve spacáku. Smrad snášel špatně hlavně Matouš. Pořád chodil ven do uličky a skákal na sedačce. O sedmé ranní nás zastihla uherská metropole. Přesunuli jsme se do našeho oblíbeného parku kousek od Keleti Pu. Prohlédl si nás místní bezdomovec a znechuceně odešel. Pravda, očistu jsme potřebovali. Dobře no, aspoň jsme si vyčistili zuby. Měli jsme tu čest, zapojet se nejen do šedé maďarské ekonomiky, když jsme si peníze vyměli u místních veksláků, težících ze zavřených směnáren, ale i do podzemného transferu naším oblíbeným budapešťským metrem. To by bylo, aby nás znovu nekontrolovali revizoři.

 Žlutý autobus nastartoval a my s klidným výdechem vyrazili na Prahu. Cestou jsme byli konfrontováni se dvěma filmy. Jeden byl o zamilovaném páru a jejich vepříkovi, druhý byl o zamilovaném páru, co zabloudil v ulicích Paříže. Žádný opravdový film (např. o pejskách) bohužel nedodali. V Bratislavě jsme si ještě stihli prohlédnout zavřenou kavárnu tvořenou autobusem. Domů jsme dorazili poměrně vyčerpaní. V batohách jsme si ale mimo prachu a zbytků černohorské fauny a flóry přinesli i mraky takových zážitků, které z myslí, bíkybohu, nerady odcházejí.     

Zapsal Bo a zároveň konstatuje konec deníkových zápisů z Montenegra.

Díky všem za vaše spisovatelské úsilí.

Montenegro True Story - ДЕН XI. - čtvrtek 11. 8. 2011

Brzy ráno byla mlha. O něco později byla pořád, a pak taky. Mlžila moc dlouho, až jsme se nechali odradit a místo výstupu se rozhodli vrátit do sedla. To už se nám cestou sluníčko výsměšně opíralo do zad, nebo do ksichtejčků, už nevím. U pána v ekodomě jsme si dali ekosváču, ale jeho slíbení kamárádi s autem pořád nikde. Tak jsme chtěli stopovat, jenže to nebylo takové ejchuchů. Provoz žádný a když už, tak nebylo místo. Po pár hodinách Kája s Kunou a Lukykem odjeli v taxíku do Mojkovce, kde jsme měli sraz s Matoušem a z vyprávění vím, že jejich cesta byla jaksepatří vražedná. S Bobíkem jsme nakonec stopli borůvkový vůz, jehož sympatická dvoučlenná posádka nás nejdřív seznámila se svou nadnárodní borůvkovou pašovací company a pak začala vyprávět o Kafkovi, Procesu, Praze, Brně, Spartě, Zátopkovi a nakonec začala křičet drink, drink a zastavila u hospůdky, kde nás pozvala na kafu. Jenže my jsme hulváti nevychovaní, do dneška si to vyčítám, a tak ještě než jsme dopili a probrali s místními všechny drby, už jsme seděli v kabině týráku co vezl dvě hromady klád.

 V zatáčkách křivolaké silničky jsme občas málem odlisovali ze světa pár osobáčků, ale snad jen málem, nebylo tam z té výšky moc vidět. Pan týrák skoro nemluvil a vysadil nás v Kolašinu. S dalším stopováním nám pomáhali dvě patřičně letité babičky, které nečekaně hodně rozčilovalo, že nikdo nestaví. Tak nám radili, kam si stoupnout a autům se zatnutou pěstí hrozili, že jebať, holomci. Nakonec přecejen zatavilo auto silničářské, jehož nesmělá posádka, na rozdíl od květnaté a veselé mluvy horských podnikatelů vonících borůvkami, oplývala dost oploštělou přízemní slovní zásobou a smrděla asfaltem. Bylo jasné, že horám je konec. V Mojkovci už čekal Matouch s ostatními. Po šťastném shledání jsme si spočítali ledviny a vyrazili na jídlo a do hospody na víno a pívo, neboť vlak jel až v půlnoci…

 A jak jsme se panečku těšli, že se ve vlaku vyspíme. (V sedle byla kromě ekodomu ještě jedna hospoda, u které jsme viděli skupinku dost nesympatyckých Čechů a s nimi… naši Miečku….chudák malej důvěřivej zběhlej. Co asi teď dělá….přežila vůbec zimu…??? Přitom v Hradci by nám spolu bylo tak krásně.)

Zapsala Péťa

Život na ocelovém vlásku

Výstup na Dachstein,  16. června 2012

V sobotu kolem půldruhé ranní se proti hvězdné obloze vyrýsovaly tmavé dachsteinské stěny. Než se jim skupinka čtyř Čechomoravanů vydá, poněkud nejistě, vstříc, čekají je ještě 4 hodiny spánku na asfaltovém koberci.

Průvodce o ferratě Johann promlouvá jako o jedné z nejnáročnějších v Rakousku, což pravda, budí respekt. Myslím, že když jsme ráno opuštěli parkoviště směrem k impozantním horám, nikdo z nás si nebyl tak docela jist, jestli ji zdoláme, natož jestli se podaří výstup až na samotný Dachstein.

Po travnatém úbočí jsme mírně vystoupali až k chatě Südwandhütte. Dále cesta setupovala až ke sněhovému poli. "Safra, není tu ňák moc sněhu," dere se nepříjemně na mysl. "Kdyby jenom tam dole," dralo se na mysl o několik hodin později. Po překonání pole nasazujeme přilby i ostatní vybavení, stojíme u nástupu ferraty Anna, která zdolává 300 výškových metrů. Kolmá stěna nad hlavou končící za obzorem nutí k lehkému polknutí.  I vzhledem k tomu, že to vlastně má být jen taková drobnější rozcvička. Rituálním způsobem vysypávám lékárničku po kamenitém svahu a nastupujeme do ocelových lan.

Po několika desítkách metrů, kdy si oprašujeme lezeckou techniku, kolem nás za zvuku vřeštícího Nazgúla sviští megakamínek a vyrývá kráter do sněhu pod námi, pár metrů od hlavy nastupujícího Rakušana. Když nás pozdějí na laně míjí, tento zážitek nám s rozšířenými zorničkami dramaticky vypráví.

Pomalu a opatrně stoupáme metr za metrem, občas to chce trochu zabrat v pažích, ale výtah dolů si zatím přivolávat nemusíme. Anna je zdolána a musíme dál. Před dalším příkrým sněhovým polem už nasazujeme mačky a traverzem stoupáme k našemu vyvolenému Sebastianovi Bachovi. Výhodou je, že Johann svým klíčovým místem, nedlouhou převislou stěnkou, začíná.  Tak se může "zrno od plev" oddělit, dokud je čas. Výjev spíše z prostředí lázeňské cukrárny, kdy si matka s cigaretou, slušnou cejchou a dcerou (rovněž s cejchou), dává pod skálou cigárko, nemohu vynechat.

 Jak "Cejchy" převis přelezli netuším, ale nakonec se ještě drali před nás. Krůpěje kapek a drobné vodopádky sice s přibývajícím horkem příjemně osvěžují, skálu ale schůdnější bohužel neudělaly. Přešto klíčové místo přelézáme a sápeme se po ocelovém laně nahoru.

Pak se sápame zase nahoru, a pak zase. Předbíháme skupinku dvou Češek a jednoho Čecha. Čech má velký batoh a holky toho mají plný brejle. Během více tří hodin strávených s Johannem míjíme několik náročnějších, ale dobře odjištěných a okramlovaných míst, několik míst exponovanějších, pod nahama se nám otevírá 800 metrová stěna a nad hlavou nám hvízdají větroni a skalní kavky.   

K vysokopoložené chatě Seethalerhütte dolézáme, po dalších 550 výškových metrech, se známkami  nárokované únavy. Hltavě do sebe klopýme limonády a něco málo pojídáme. Milan si dokonce dopřává domácí hráškovku. Hrášek pan chatař pěstuje za chatou a vždy běží natrhat čerstvý. Jak jinak. Rozhodujeme se co dál. Tělu se moc nechce, ale mysl míří výš. Malý kousek po sněhovém poli dachsteinského ledovce a nastupujeme další ferratu, která nás má hřebínkem a posléze traverzem přivést až na samotný vrchol. Ruce už občas protestují, ale nakonec musí fungovat. Cestu nám znepříjemňuje ocelové lano. Chce si hrát ve sněhu na schovávanou. Ač na to zrovna nemáme náladu, musíme přistoupit na jeho hru. Snad ho to brzy omrzí. Úseky, které bylo nutno zdolat bez lana jsou nepříjemné, ale krátké. Několik desítek metrů pod vrcholem přibývá stékající vody i protisměrných kolegů. Kolem půl čtvrté stojíme na vrcholu Dachsteinu.

Počasí je stále krásné a nám se otvírá neskutečný pohled na alpskou zem.  Povinně si zapózujeme pro pár fotek do Hudy katalogu. Času ale není nazbyt, čeká nás zásadnější část cesty - cesta dolů. Pomalu scházíme až na ledovec a pak ostrým svahem až ke stanici lanovky. Poslední lanovka odjíždí v pět hodin a s ní i většina turistů. Jsou to čajíčci. Se slzavým pohledem za poslední kabinkou po chvíli hledání nacházíme sestupovou cestu - pro změnu - ferratu. Téměř kolmý svah už nás nerozhází, ale sil už zásadně ubylo. A navíc - po chvíli zjišťujeme, že lano je vytrvalý hráč a schovka ho jen tak neomrzí.

Tím se náš sestup dosti zpomaluje, sněhová pole zdoláváme s vypětím všech nervů. Zvláště ti, co turistickou hůlku považují za za cepín 2v1. Výřečnosti nám již ubívá a po doslovném "sjezdu" a "sklouzání" příkrého, několika set metrového sněhového pole doklopýtáme nejprve k Sudwandthutte a posléze na parkoviště. K autu přicházíme po 13 hodinách, 4 ferratách, 2 500 metrech nahoru i dolů a přibližne po 12 000. cvaknutí karabinou.

Někteří vysypali lékárničku, jiní viděli dvakrát, další se poloslepí nechali vést jen ocelovým lanem a někteří málem dolů odjeli lanovkou. Jsme nadšení, vyčerpaní a tuhle procházku vřele doporučujeme. 

   

Zapsal Bo
Foto Žvejk a Honza K.