Expedice MAVEFA - DEN VIII. by Rádoš

pondělí, 9. srpen 2010

CESTA PO VÁCLAVÁKU MALÉ FATRY

V šest hodin ráno jsme se probudili s potěšujícím zjištěním, že nás na frekventovaném sedlu Medziholie neobjevil žádný ranní putující ochranář, takže jsme opět ušetřili. Oranžové ranní slunce zářilo ještě nízko nad vrcholky hor, které se zdály být ostrovy v bílém moři. Všude na východ od nás byla údolí pokryta mlhou. Nikoli však na západ. Tam se prostíral nádherný výhled stejně jako předešlého dne. Zabalili jsme rychle stany a zatímco jsme snídali, začali přicházet první poutníci. Po tradiční ranní dvouhodinovce jsme se vydali na cestu. Slunce stále svítilo, což pro nás bylo po šesti podmračených dnech poměrně nezvyklé.

První hora, která stála v cestě byl Stoh. Což je hora, která není vůbec ničím zajímavá, kromě své mohutnosti. Nahoru je to kolem 400 výškových metrů, načež následuje podobně dlouhý sestup. Hned jak jsme vlezli do lesa uvítalo nás naše oblíbené bahýnko. Myslím, že už to nikoho výrazně nepřekvapilo. Naštěstí trvalo jen chvíli, než jsme vylezli z lesa. Následovala cesta borůvčím, kde jsme mohli v klidu dosnídat. Nahoru jsme vylezli ještě plni sil, avšak po pár stech metrech cesty dolů nám bylo jasné, že tohle bude ještě zajímavé. Ještě před lesem se bahno objevilo na cestě vinoucí se po západním úbočí. Ze začátku to nebylo ještě tak zlé a tak se Žvejk mohl plně věnovat předvádění Grůně, tedy nejnebezpečnějšího slovenského zvířete, jehož krev, jak jsme se shodli, jistě koluje i ve Žvejkových žilách.

Těsně nad pásmem lesa se cesta zhoršila a samozřejmě jsem to byl, jako obvykle já, kdo byl první na zemi. Tedy vlastně přesněji řečeno Pétin a Bobíkův stan, který mi v takovýchto nesčetných okamžicích sloužil jako dopadová plocha (ale Honzinovi to neříkejte!). V lese (nebo spíše „listnaté kosodřevině“, či co to tam rostlo) se cesta ještě zhoršila. Ale zase se bylo čeho držet. Tím nemyslím morální zásady ani azimut, ale věci podstatně materiálnější povahy. Musel by to být zábavný pohled na sedm nešťastníků, kterak ručkují od stromu ke stromu, snažíce se nespadnout do hnědé sr.. pod jejich nohama.V půlce kopce jsme potkali skupinu Slováků, kteří se po první části cesty, tedy té, která nás teprve čekala, rozhodli zbytek kopce obejít po žluté značce. Srabi. Myslím, že si stejně nepomohli, protože žlutá vedla celou dobu v lese. Cha chá!

Nakonec jsme úspěšně doručkovali až do sedla a tím vlastně skončilo naše několikadenní bahnění. Cesta dále po hřebeni byla krásná a rychlá. Vylezli jsme na Poledňový grůň, kde jsme ale žádného grůně neviděli. Možná tam byl, jen nebyl vidět přes ty davy turistů. Možná ho zašlapali do země nebo prostě utekl s podobnými pocity jako my. Následovala totiž zdaleka nejrušnější část naší expediční trasy. Z vrcholu Poledňového grůně přes Chleb až do sedla ke konečné lanovky. Zřejmě je to velice oblíbená odpolední procházka pro všechny turisty navštívivší Vrátnou dolinu. Potkávali jsme lidi v krásných nabílených tričkách a v botách, se kterými kdyby se vydali o kousek dál ke Stohu, tak by je dost možná už nikdy neobjevili. Buď proto, že by je cestou ztratili, nebo proto, že by se z nich staly dvě obrovské bahenní koule. Také jsme zjistili, jak jsme odvykli vůni deodorantů a různých jiných smradům, kterými tito lidé zapáchali. Kromě masňáků jsme ale potkali ještě dva chlapíky v zelených stejnokrojích. Ti nám kamarádsky poradili, ať jdeme dnes spát do Chaty pod Chlebom, kde stojí nocleh pouhá tři éčka. Dlouho jsme se nemohli shodnout, jestli to byli strážci národního parku nebo outdoorbuzny. Přesto jsme se však pro jistotu zařídili podle jejich pokynů.

Kousek od chodníku, který by hustotu provozu patřil někam mezi Hradčany a Staré Město, jsme chutě poobědvali s výhledem na Západní Tatry, Stoh, Rozsutec, Kopu, Šíp a pána z Podšípu. V časném odpoledni jsme dorazili na Chleb, kde jsme mimo jiné vyfotili tři týpky s krajícem chleba, probrali proč je a není dobré jezdit na hřeben lanovkou. Také jsme viděli staršího pána s mladší slečnou v žabkách a s kabelkou Dolce Gabana a cestou dolů slečnu ve sněhobílých šatech, které by mohli být tričkem a pod kterými by bylo vidět úplně všechno, kdyby pod nimi nic nebylo. Ale (bohužel) bylo.

Po zázracích civilizace nás ale očekávaly daleko větší zážitky. Když jsme sestupovali k Chatě pod Chlebom, viděli jsme v borůvčí asi největší kobylku v našich životech. Zaujala nás na dlouhou dobu, za kterou málem stihla Bobíkovi sníst rukavici. Když jsme ji opustili, okamžitě jsme byly varováni protijdoucími turisty, abychom byli obezřetní, protože v dolině pod námi se pohybuje Medveď, tedy Miečka míchačka! Přidali jsme do kroku a div ne během jsme dorazili na místo, kde se již shromáždila početná skupinka lidí. A opravdu se nám poštěstilo. Viděli jsme medvěda ve volné přírodě. A to tím nejbezpečnějším způsobem, tedy z velké dálky, kterak si pochutnává na malinách.

Obrázek by Rádoš (ale kdo by to nepoznal, že?)

Když zmizel v houští, došli jsme na nedalekou chatu. Bylo teprve asi čtyři hodiny, takže jsme měli spoustu času na pivo, na jídlo, na diskuze a na krásný výhled, ve kterém se nám rozprostírala většina naší dosavadní cesty jako na dlani. Viděli jsme celý hřeben Velké Fatry od Križné po Kopu. Hrdě jsme si řekli: „Tak tam všude jsme byli.“ Kromě několika lidí, které jsme znali ze dneška nebo včerejška jsme tu také potkali chatárku z Chaty pod Borišovom, která vidouc nás opět po pěti dnech v tisíci metrech zeptala se: „To toho nemáte ještě dost?“ Pravdou bylo, že jsme dost měli, ale tak nějak krásně dost!

Expedice MAVEFA - DEN VI. a VII. by Petra a Ondřej

neděle, 8. srpna 2010

DEN MĚSTSKÝCH RADOVÁNEK

Vstali jsme do mlhavého rána. Mlha byla tak hustá, že jediné, co ji bylo schopno protnout bylo: „Hrholíííí, hrholíííí, to vlhko padá k zemi, hrholííí...“ Jelikož nás v této mlze neměla šanci najít miečka, mohli jsme se vrhnout do údolí. Žádný bahno nás nerozhodilo. Za odměnu nás čekal strhující pohled na mezimlhouseobjevivší dráty a přednámiseobjevivší dabl traktor kaňon. Tu náhle Bobík, uzříce nás ze dna průrvy, jak stojíme v mlhavém oparu, pravil: (něco jako – „to je hustý vy vypadáte jako skupina ňákejch dobrodruhů“).

Když ti přijdou fádní druzi,

představ si, že jsou dobrodruzi!

Jeden tluče, druhej bije,

třetí zase fintu šije,

čtvrtý sází, pátý dává,

šestý z hřbetu miečky mává,

sedmý jásá, osmý křičí,

běda, kdo tu Fatru zničí!

Druh sem, druh tam,

hlavně, že je všechny mám.

Druh tam, druh sem,

společně, rovnou za nosem!

Zanedlouho pod nohama: bláto → štěrk → asfalt = Lubochňa! Narvali jsme to do konzumu. Mezitím se Ála se rozhodovala, jestli nás opustí, nebo to taky s náma narve do konzumu.

Sysli sysli, hoď tam müsli,

hamty hamty, sůši tamty,

rohlík, chleba, sýr,

nečum jako výr,

nezbavíš se nikdy viny,

když ti dojdou těstoviny!

Rychle přihoď borovečku,

ať se jde líp do kopečku!

Oni maj jogurt?! A my NE!

Ach můj bóže, jémine!!

Nakonec se rozhodla pro obojí, což nám bylo líto, ale měli jsme pochopení. Potom přišel čas to narvat do hospody. Tak jsme šli. Po dlouhém váhání jsme zvolili podnik navenek vypadající jako horší hospoda. Ale vevnitř! Nepříjemný luxus... Pirohy. Malinovice. Pivo. Ci boha. Chtělo to změnit lokál. Interkontinental vystřídal Interpajzl. Tam nás spláchla další vlna alkoholu, která nás unášela až na nádraží, kde Ála ze hřbetu žraloka přeskočila do sedla železného oře. Ten se vzepjal a více už jsme Álu neviděli. Abychom to ze sebe všechno dostali, naskákali jsme do Váhu. Vomytá hlava vidí svět jasněji a tak jsme si to šli všechno promyslet do hospody. Pak již den nachylovati se počal a tak i my. Hledajíce místo na spaní jsme ho našli.

Pod sena kupou, nejlíp se spí,

medvědi dupou, však každý z nás ví,

když ti někdy teče do bot – to jsi asi strčil nohu po vodopád.

A tak jsme po dalším krásném dni uléhali nadnášeni Rádošovým funěm a vodopád nám za stanem bublavě zpíval: „Hrholíííí, hrholííí....“

pondělí, 9. srpna 2010

DEN ROZSUTÉ HORY

Ráno jsme se probudili s lehce oroseným obličejem, neboť jsme jím byli přilepeni na stanové plachtě. Rádoš spokojeně oddychoval. Najednou se otočil na druhý bok, uragán ustal, my se mohli odchlípnout od plachtoví a jít vařit čaj.

Po snídani jsme se jali stoupat a za zády nám teskně hučel Hrholík. Když jsme se vybahnili na první kopec, koplo nás to asi o tisíc let zpátky. Skanzen! Dřevěná chýše, mamutem dýše…avšak pán tiše, říká, že spíše, pastevcem dýše… Pak ze skrýše vyskočí Kelťák. Zdrháme! Tentokrát dolů. Ale ještě před tím jsme se nezapomněli rozhlédnout, abychom spatřili Malou Fatru a naše dnešní i zítřejší cíle. A pak už dolů kolem zarostlých socialistických sláv, které kdysi bývaly superrekreačními megacentry. Následoval přechod přes lanovou lávku o jedné míli zmítající se v divokém monzunu kilometr nad skalisky, mezi kterými se v bouři pěnila a řvala Orava. Pak, zmoženi dlouhým klesáním, jsme se rozhodli posvačit u ne zrovna málo frekventované silnice. Kamióón! Svist! Vžum! Není divu, že naše další cesta vedla právě po ní.

A to bylo…Kámo, kámo, kamióny?!

Jsou jich tady milióny!

První větší, nežli druhý,

v zatáčce jsme všichni tuhý!

Nemusíš být velký znalec,

abys poznal parní válec,

když ti jede v ústrety….

Dobře ty!!

Po úniku z vražedného koridoru jsme stoupali pozvolna dlouhým údolíčkem. Nejdřív nám svítilo sluníčko, ale když jsme se rozhodli, že posvačíme, zašlo. A tak jsme svačili bez něj, u dřevorubecké chaty. Alespoň jsme měli kadibudku jenom pro sebe. Sme se přejedli. Sluníčko to všechno vztekle pozorovalo a pak začalo pršet (asi nám závidělo žížalky s nutelou, stejně jako všichni). Šůbadůba juchů, máme vodu v uchu! Když se pak údolíčko čím dál tím více svíralo a asfaltku jsme nechali daleko za sebou, stezka se nepříjemně zařízla do příkrého svahu. Kdyby jenom. Zaříznout se bohužel dá i do bahna. Klouzající kravobahní stoupáníčko nás pěkně potrápilo. Kdyby jenom. V nově objeveném vegetačním pásmu „CIBULE“ nám čichoroury zaplnil smrad cibule. Fakt to tam hodně klouzalo a smrdělo. Nakonec zdárně, ještě kolem manželů pasoucích na louce Jeep, dosáhli jsme sedla.

Bylo tam jezero a na něm Karel Hynek Mácha sedící na rozcestníku o mnoha směrech. Jeden z nich na Kraví horu ukazuje, druhý k chůzi na Rozsutec vyzývá. Po dlouhém váhání zvítězily obě varianty. Vzhůru na Rozsutec! Batohy jsme schovali tak, že už jsme je nikdy nenašli (nene). Po kleči a kamenech šplhali jsme výš a výš a okolní krajina se nám stále více otevírala. Na vrcholu rozeklaných bílých stěn jsme se na chvíli zdrželi, abychom se mohli nabažit všech krásných výhledů a vychutnat pocit, že jsme zase sami někde v horách…

Sestupovali jsme svižně se zapadajícím sluncem v zádech a dobrým pocitem, že jsme se k podvečernímu výstupu na Rozsutec odhodlali.

Hnedle, zůstali jsme v sedle. Spát. Trochu jsme se báli Horské Služby, měla ale jiné tužby. Naštěstí. A tak vše dobře dopadlo a my mohli v klidu usínat o několik kopců dál než včera. V noci nás totiž nikdo nekatapultoval zpátky k vodopádu, který do noci teskně hučí: „Hrholí….“

Expedice MAVEFA - DEN V. by Žvejk

sobota, 7. srpna 2010

Probudili jsme se do zataženého rána, vše okolo bylo nasáklé vodou stejně jako večer možná ještě o něco více. Modré plamínky vařičů se nejistě potácejí vlivem slabého proudění vzduchu pod ešusy, abychom dostali něco teplého do žaludku. Po vydatné snídani a- la vločky na “n” způsobů aneb každý den jinak, ještě nabíráme zažloutlou vodu v potůčku, který vytéká přímo ze sedla v němž táboříme. Les je kolem hustý neprostupný a tajuplný „kdybych byl medvěd tak se nakýbluju rovnou sem, tady by se mi líbilo“ pomyslel jsem si, ale raději jsem tuto myšlenku co nejdříve opustil. Po rekordních dvou a půl hodinách jsme se konečně vybatolili, abychom vzápětí nasadili smrtelné tempo hodné místních ostřílených horalů. Zanedlouho začíná pršet, atak celý náš průvod obléká větrovky, po chvilce přestává a celý náš průvod svléká větrovky. Cesta se vlní společně s hřebínkem a z lesa se po celou dobu nedostane. Značná část cesty je důkladně prorostlá maliním a tak o svačinu není nouze a člověk se nemusí ani zastavovat, trháme rovnou za chůze a obouruč.

Naše zraky se však už upínají na Jarabinu a Klak, následující to vrcholy. Bahna pod našimi botami a na nich pozvolna přibývá a při chůzi do kopce sklouzáváme při každém kroku o půl kroku dolů, ale zatím z toho máme spíše legraci, ale i tak je to cesta poměrně náročná přelézáme klády občas nějaká skalka, hlavně pak na Klaku, zde se musíme občas přidržovat i stromů, abychom po bahně neodjeli do údolí. Klak je poměrně příkrý skalnatý vápencový kopec s překrásným výhledem na okolní pohoří, nám se naskýtá výhled jen na východ neboť na západní straně se uvelebil bílý mrak, provedeme zápis do vrcholové knihy a rozhodneme se pro obídek, takový obídek s dalekým výhledem do kraje hm? Kdo z vás to má hm? Pověz!

V průběhu oběda dorazil jistý pán a ptal se, jestli se tu prej nedá jet na kole, všichni jsme se po sobě podívali s výrazem, si dělá p***l? a co máte za kolo?-zbytečná otázka- Nooo ani ne, no nedá no fakn ne a tak vzal kolo na rameno a zase ho snesl dolů. Následující cesta dolů připomíná spíše bahnitý tobogán, vypadá to asi tak, jako by jste někde natěžili tuny toho nejmazlavějšího bahna ještě ho zředili vodou, pořádně homogenizovali, namleli do toho cisternu šneků naložených v soli a pak ho sem pečlivě namatlali, nejspíš nějakou špachtlí, přímo na cestu. Jedinej, kdo se cestou dolů natáhl byl, se svým vysoko položeným těžištěm Rádoš, tomu se tak podařilo trochu té úžasné hmoty natřít Pétě a Bobíkovi na jejich obydlí, které měl přikurtované v zadu na batohu. Tobogán nás vyflusnul na rozcestí, kde se válela hromada betonových trubek o rozměrech 40/220 a 50/220. Nebyli by jsme to my, kdyby nás nenapadlo se do nich nacpat, nejdřív jednotlivci pak v párech samozřejmě nejprve do těch širších, potom byla uzavřena sázka mezi Rádošem a našim nejhubenějším párem o čtyři kousky zlatavého moku, že se oba nenacpou do té čtyřicítky a tak měl Bobík s Péťou čtyři pivka free. Pokračujeme dále, cesta se napřimuje ubývá sr***k a před námi se rozprostírají překrásné velkofatranské louky poseté osamocenými smrčky a vysokými bodláky, vrcholky hor se utápějí v husté šlehačce s trochou popela, kterou občas protne ohnivé oko velkého fotografa a ujistí nás, že ještě není tak pozdě. Jana někde nalézá dvě obří bedly, které si posléze s nevelkým nadšením odnášíme s sebou, no co dříve se lidé živili sběrem a lovem ne?

Potkáváme skupinku českých turistů, vyměňujeme si s nimi pár užitečných či neužitečných informací a pokračujeme, ještě narazíme na zdroj vody a tak máme možnost vyměnit žlutou vodu za bílou.

Ohnivý kotouč se neúprosně kutálí za okolní kopce a nám nezbývá než najít plácek, kde složit hlavu, nakonec se stočíme na mírně skloněné louce na kraji lesa kousek před Lubochianským sedlem, prohlašujeme toto místo za ráj a shazujeme každý svůj těžký den z ramen. S Janou máme k večeří podivné rizoto se sardinkami a výše zmiňovanou bedlou-nic moc, ale jíst se to dá, do našeho jídelníčku to asi nezařadíme. Původně jsme chtěli dělat oheň. Ale jelikož je všechno nacucaný jak molitany, který necháte tejden v rybníce a ještě je budete chodit zalejvat třikrát denně a navíc sem shora přitekla ta šlehajda, takže jsme rádi, že trefíme do stanu. Rozhodneme se to zabalit a jít spát, ještě odnášíme jídlo vysoko na strom aby bylo klidné spaní, jakože nebylo protože v lese furt něco dusalo a lámalo větvě.

Obrázek by Žvejk

Expedice MAVEFA - DEN IV. by Jana

pátek, 6. srpna 2010

Probudili jsme se na zakravincované louce, někteří s trochu bolavou hlavou. Žádný medvěd v noci nepřišel, ale nějaká zvířata okusovala trávu hned za našima hlavama. Asi krávy, které se ráno pásly na louce nad námi.

Po snídani jsme se vydali zpět na chatu pod Borišovem nabrat vodu na cestu a (Rádoš) pivo na snídani. U rozcestníku kousek pod chatou jsme se vydali doleva po červené, západním hřebenem Velké Fatry. Hned na prvním kopci (Šoproň) nás vítr, začínající déšť a rozléhající se hromy přinutily nandat pláštěnky, převléct krosny do želvičkové podoby a přidat do kroku. Hřebínek byl pěkně zubatý, buď pořádně nahoru nebo pořádně dolu. Po Bobíkově výzvě: „zastavte, sundáme bundy, skoro neprší,“ jsme se zastavili, nasvačili jsme se a vyrazili zase v bundách, neb už zase začlo. V sedle Štefanové jsme se rozhodli, že bouřka už je tu a taky že už prší skoro dost. Slezli jsme z hřebínku, nacpali se ke stromům a potichu každý bojoval s deštěm, jak uměl. Když jsme otestovali vodotěsnost bund a kapacitu pláštěnek, pěkně zmrzlí, rozhodli jsme se, že bouřka odešla. Bez hlesu jsme vylezli zpátky na hřebínek ke kovovému rozcestníku. Tam jsme ještě nějakou chvíli diskutovali o tom, jestli už je bouřka opravdu za námi.

Další cesta vedla zase nahoru dolů, smíšenými lesy a zarostlými údolíčky směr Štefanová a Malý Lysec. Hned za Štefanovou jsme pojedli oběd, porozprávěli o Silvestrovských radovánkách a vymýšleli, co asi bude dělat Rádoš na Silvestra v Egyptě. Počasí se začalo vylepšovat a po dalších kopcích na nás na Malém Lysci vysvitlo sluníčko. Krásný kopec s výhledem do kraje!

Postupujeme dále a psychicky připraveni na ještě kus cesty pochodu někam do sedla za Jarabinou se ocitáme ve čtyři hodiny odpoledne před Jarabinou na parádním tábořišťátku. Chvíli si pohráváme s myšlenkou zůstat tady, až se tato myšlenka od označení „brzy“ a „nic jsme neušli“ přejmenovává na „jen blázen by tu nezůstal“ a „není radno pohrdat dobrými místy“. Shazujeme krosny, stavíme stany a jdeme hledat potok. Přístup je sice dost bahnitý, okolí celé zarostlé devětsilem, ale postupně se v něm všichni rádi umyjí. Kuna dokonce vyrobil umyvadlo, ve kterém pak Kája během mytí stála a pěkně jí zmrzly nohy. Kluci začali vařit, zatímco my jsme se ještě myly. Vaření venku u ohniště nám překazil déšť, a tak jen Rádoš vydržel celých 17 minut venku s rýží, my ostatní jsme se potupně uklidili do předsíněk a pojedli ve stanu.

Po dešti jsme se Žvejkem uklidili a pozvali invazi do našeho stanu na karty. Dopadlo to na Ferbla a Rádoš prohrál, čímž se už všichni těšíme na želvičku, kterou bude předvádět za přítomnosti dalších pocestných na trati dlouhé 50 metrů za zpěvu písně Paznecht.

Odebrali jsme se ven a začali rozdělávat oheň, což bylo i se Žvejkovou březovou kůrou a Bobíkovou smůlou ze stromů docela dobrodružství. Za svitu plamínku, který vydala ta hořící voda, nám Rádoš přečetl kus Šmída. Potom jsme odnesli jídlo na strom a šli chrnět.



Expedice MAVEFA - DEN III. by Megabrzda

čtvrtek, 5.srpna 2010

Po ranním vstávání, oplachování zmačkaných obličejů a naplňování hrbů našich velbloudů vodou z nedaleké studánky jsme se pomalu, ale jistě dali do stoupání na nad námi se vršící Majerovu skálu. Po zdárném výstupu jsme se za asistence místního kolemjdoucího vyfoto- grafovali a bavíce se o zkušenostech nám neznámých horolezců s přežíváním pětiset- metrových pádů jsme směle pokračovali po červené značce na horu Krížna, na které se v dáli rýsovala pověstná Eiffelova věž.
Při stoupání kolem vyhořelé stanice lanovky jsme minuli stádo pasoucích se ovcí a jak jsme se blížili k vrcholu poznali jsme, že nejsme v centru nejkrásnějšího evropského města, nýbrž u velké meteorologické stanice (Rádoš sice povídal, že je to srážkoměr, ale kdo by mu věřil takové hlouposti..). Ale naše pozornost se upřela spíše k obědu než k obřímu srážkoměru. Bobík se poučil z naší předchozí debaty o globálních problémech lidstva a během oběda kolem sebe vesele rozhazoval rozinky. Po obědě jsme pokračovali dále po hřebenech až k hoře Ostredok. Výsledek našeho pobytu na tomto vrcholu si můžete prohlédnout na níže přiložené fotografii.

Zábava to byla sice plodná a zábavná, ale s vidinou blížící se chaty jsme pospíchali dále po naší hřebenové trase. Z Ostredoku jsme slezli o něco níže a po cestě k chatě jsme se pomalu začali ponořovat do temných hvozdů Velké Fatry, což některým z nás zaneslo do hlav povzbudivé myšlenky na místní hladové miečky.
Do chaty jsme dorazili k večeru a rádi jsme přijali nabídku párků, klobás, vajíček, piva a hořcovky. K Rádošově nelibosti jsme zamítli ,,drahé" ubytování na chatě a radši jsme se skoro po tmě vydali do sedla pod chatou, kde jsme si postavili naše útulné stany. Ani tuto noc se miečka neobjevil, nejspíš díky našim ochočeným hlídacím kravám, které střežily náš klidný spánek obcházením našich stanů.

Kuna