Expedice MAVEFA - DEN V. by Žvejk

sobota, 7. srpna 2010

Probudili jsme se do zataženého rána, vše okolo bylo nasáklé vodou stejně jako večer možná ještě o něco více. Modré plamínky vařičů se nejistě potácejí vlivem slabého proudění vzduchu pod ešusy, abychom dostali něco teplého do žaludku. Po vydatné snídani a- la vločky na “n” způsobů aneb každý den jinak, ještě nabíráme zažloutlou vodu v potůčku, který vytéká přímo ze sedla v němž táboříme. Les je kolem hustý neprostupný a tajuplný „kdybych byl medvěd tak se nakýbluju rovnou sem, tady by se mi líbilo“ pomyslel jsem si, ale raději jsem tuto myšlenku co nejdříve opustil. Po rekordních dvou a půl hodinách jsme se konečně vybatolili, abychom vzápětí nasadili smrtelné tempo hodné místních ostřílených horalů. Zanedlouho začíná pršet, atak celý náš průvod obléká větrovky, po chvilce přestává a celý náš průvod svléká větrovky. Cesta se vlní společně s hřebínkem a z lesa se po celou dobu nedostane. Značná část cesty je důkladně prorostlá maliním a tak o svačinu není nouze a člověk se nemusí ani zastavovat, trháme rovnou za chůze a obouruč.

Naše zraky se však už upínají na Jarabinu a Klak, následující to vrcholy. Bahna pod našimi botami a na nich pozvolna přibývá a při chůzi do kopce sklouzáváme při každém kroku o půl kroku dolů, ale zatím z toho máme spíše legraci, ale i tak je to cesta poměrně náročná přelézáme klády občas nějaká skalka, hlavně pak na Klaku, zde se musíme občas přidržovat i stromů, abychom po bahně neodjeli do údolí. Klak je poměrně příkrý skalnatý vápencový kopec s překrásným výhledem na okolní pohoří, nám se naskýtá výhled jen na východ neboť na západní straně se uvelebil bílý mrak, provedeme zápis do vrcholové knihy a rozhodneme se pro obídek, takový obídek s dalekým výhledem do kraje hm? Kdo z vás to má hm? Pověz!

V průběhu oběda dorazil jistý pán a ptal se, jestli se tu prej nedá jet na kole, všichni jsme se po sobě podívali s výrazem, si dělá p***l? a co máte za kolo?-zbytečná otázka- Nooo ani ne, no nedá no fakn ne a tak vzal kolo na rameno a zase ho snesl dolů. Následující cesta dolů připomíná spíše bahnitý tobogán, vypadá to asi tak, jako by jste někde natěžili tuny toho nejmazlavějšího bahna ještě ho zředili vodou, pořádně homogenizovali, namleli do toho cisternu šneků naložených v soli a pak ho sem pečlivě namatlali, nejspíš nějakou špachtlí, přímo na cestu. Jedinej, kdo se cestou dolů natáhl byl, se svým vysoko položeným těžištěm Rádoš, tomu se tak podařilo trochu té úžasné hmoty natřít Pétě a Bobíkovi na jejich obydlí, které měl přikurtované v zadu na batohu. Tobogán nás vyflusnul na rozcestí, kde se válela hromada betonových trubek o rozměrech 40/220 a 50/220. Nebyli by jsme to my, kdyby nás nenapadlo se do nich nacpat, nejdřív jednotlivci pak v párech samozřejmě nejprve do těch širších, potom byla uzavřena sázka mezi Rádošem a našim nejhubenějším párem o čtyři kousky zlatavého moku, že se oba nenacpou do té čtyřicítky a tak měl Bobík s Péťou čtyři pivka free. Pokračujeme dále, cesta se napřimuje ubývá sr***k a před námi se rozprostírají překrásné velkofatranské louky poseté osamocenými smrčky a vysokými bodláky, vrcholky hor se utápějí v husté šlehačce s trochou popela, kterou občas protne ohnivé oko velkého fotografa a ujistí nás, že ještě není tak pozdě. Jana někde nalézá dvě obří bedly, které si posléze s nevelkým nadšením odnášíme s sebou, no co dříve se lidé živili sběrem a lovem ne?

Potkáváme skupinku českých turistů, vyměňujeme si s nimi pár užitečných či neužitečných informací a pokračujeme, ještě narazíme na zdroj vody a tak máme možnost vyměnit žlutou vodu za bílou.

Ohnivý kotouč se neúprosně kutálí za okolní kopce a nám nezbývá než najít plácek, kde složit hlavu, nakonec se stočíme na mírně skloněné louce na kraji lesa kousek před Lubochianským sedlem, prohlašujeme toto místo za ráj a shazujeme každý svůj těžký den z ramen. S Janou máme k večeří podivné rizoto se sardinkami a výše zmiňovanou bedlou-nic moc, ale jíst se to dá, do našeho jídelníčku to asi nezařadíme. Původně jsme chtěli dělat oheň. Ale jelikož je všechno nacucaný jak molitany, který necháte tejden v rybníce a ještě je budete chodit zalejvat třikrát denně a navíc sem shora přitekla ta šlehajda, takže jsme rádi, že trefíme do stanu. Rozhodneme se to zabalit a jít spát, ještě odnášíme jídlo vysoko na strom aby bylo klidné spaní, jakože nebylo protože v lese furt něco dusalo a lámalo větvě.

Obrázek by Žvejk

Expedice MAVEFA - DEN IV. by Jana

pátek, 6. srpna 2010

Probudili jsme se na zakravincované louce, někteří s trochu bolavou hlavou. Žádný medvěd v noci nepřišel, ale nějaká zvířata okusovala trávu hned za našima hlavama. Asi krávy, které se ráno pásly na louce nad námi.

Po snídani jsme se vydali zpět na chatu pod Borišovem nabrat vodu na cestu a (Rádoš) pivo na snídani. U rozcestníku kousek pod chatou jsme se vydali doleva po červené, západním hřebenem Velké Fatry. Hned na prvním kopci (Šoproň) nás vítr, začínající déšť a rozléhající se hromy přinutily nandat pláštěnky, převléct krosny do želvičkové podoby a přidat do kroku. Hřebínek byl pěkně zubatý, buď pořádně nahoru nebo pořádně dolu. Po Bobíkově výzvě: „zastavte, sundáme bundy, skoro neprší,“ jsme se zastavili, nasvačili jsme se a vyrazili zase v bundách, neb už zase začlo. V sedle Štefanové jsme se rozhodli, že bouřka už je tu a taky že už prší skoro dost. Slezli jsme z hřebínku, nacpali se ke stromům a potichu každý bojoval s deštěm, jak uměl. Když jsme otestovali vodotěsnost bund a kapacitu pláštěnek, pěkně zmrzlí, rozhodli jsme se, že bouřka odešla. Bez hlesu jsme vylezli zpátky na hřebínek ke kovovému rozcestníku. Tam jsme ještě nějakou chvíli diskutovali o tom, jestli už je bouřka opravdu za námi.

Další cesta vedla zase nahoru dolů, smíšenými lesy a zarostlými údolíčky směr Štefanová a Malý Lysec. Hned za Štefanovou jsme pojedli oběd, porozprávěli o Silvestrovských radovánkách a vymýšleli, co asi bude dělat Rádoš na Silvestra v Egyptě. Počasí se začalo vylepšovat a po dalších kopcích na nás na Malém Lysci vysvitlo sluníčko. Krásný kopec s výhledem do kraje!

Postupujeme dále a psychicky připraveni na ještě kus cesty pochodu někam do sedla za Jarabinou se ocitáme ve čtyři hodiny odpoledne před Jarabinou na parádním tábořišťátku. Chvíli si pohráváme s myšlenkou zůstat tady, až se tato myšlenka od označení „brzy“ a „nic jsme neušli“ přejmenovává na „jen blázen by tu nezůstal“ a „není radno pohrdat dobrými místy“. Shazujeme krosny, stavíme stany a jdeme hledat potok. Přístup je sice dost bahnitý, okolí celé zarostlé devětsilem, ale postupně se v něm všichni rádi umyjí. Kuna dokonce vyrobil umyvadlo, ve kterém pak Kája během mytí stála a pěkně jí zmrzly nohy. Kluci začali vařit, zatímco my jsme se ještě myly. Vaření venku u ohniště nám překazil déšť, a tak jen Rádoš vydržel celých 17 minut venku s rýží, my ostatní jsme se potupně uklidili do předsíněk a pojedli ve stanu.

Po dešti jsme se Žvejkem uklidili a pozvali invazi do našeho stanu na karty. Dopadlo to na Ferbla a Rádoš prohrál, čímž se už všichni těšíme na želvičku, kterou bude předvádět za přítomnosti dalších pocestných na trati dlouhé 50 metrů za zpěvu písně Paznecht.

Odebrali jsme se ven a začali rozdělávat oheň, což bylo i se Žvejkovou březovou kůrou a Bobíkovou smůlou ze stromů docela dobrodružství. Za svitu plamínku, který vydala ta hořící voda, nám Rádoš přečetl kus Šmída. Potom jsme odnesli jídlo na strom a šli chrnět.



Expedice MAVEFA - DEN III. by Megabrzda

čtvrtek, 5.srpna 2010

Po ranním vstávání, oplachování zmačkaných obličejů a naplňování hrbů našich velbloudů vodou z nedaleké studánky jsme se pomalu, ale jistě dali do stoupání na nad námi se vršící Majerovu skálu. Po zdárném výstupu jsme se za asistence místního kolemjdoucího vyfoto- grafovali a bavíce se o zkušenostech nám neznámých horolezců s přežíváním pětiset- metrových pádů jsme směle pokračovali po červené značce na horu Krížna, na které se v dáli rýsovala pověstná Eiffelova věž.
Při stoupání kolem vyhořelé stanice lanovky jsme minuli stádo pasoucích se ovcí a jak jsme se blížili k vrcholu poznali jsme, že nejsme v centru nejkrásnějšího evropského města, nýbrž u velké meteorologické stanice (Rádoš sice povídal, že je to srážkoměr, ale kdo by mu věřil takové hlouposti..). Ale naše pozornost se upřela spíše k obědu než k obřímu srážkoměru. Bobík se poučil z naší předchozí debaty o globálních problémech lidstva a během oběda kolem sebe vesele rozhazoval rozinky. Po obědě jsme pokračovali dále po hřebenech až k hoře Ostredok. Výsledek našeho pobytu na tomto vrcholu si můžete prohlédnout na níže přiložené fotografii.

Zábava to byla sice plodná a zábavná, ale s vidinou blížící se chaty jsme pospíchali dále po naší hřebenové trase. Z Ostredoku jsme slezli o něco níže a po cestě k chatě jsme se pomalu začali ponořovat do temných hvozdů Velké Fatry, což některým z nás zaneslo do hlav povzbudivé myšlenky na místní hladové miečky.
Do chaty jsme dorazili k večeru a rádi jsme přijali nabídku párků, klobás, vajíček, piva a hořcovky. K Rádošově nelibosti jsme zamítli ,,drahé" ubytování na chatě a radši jsme se skoro po tmě vydali do sedla pod chatou, kde jsme si postavili naše útulné stany. Ani tuto noc se miečka neobjevil, nejspíš díky našim ochočeným hlídacím kravám, které střežily náš klidný spánek obcházením našich stanů.

Kuna

Expedice MAVEFA - DEN II. báj Kejdža

Středa, 4. srpna 2010

Zdálo se mi zrovna něco pěkného, když mě probudil Rádoš nesmyslně optimistickými výkřiky o sluníčku. Ze spacáku se mi nechtělo, protože jsem tušila, že je ještě brzy a venku hrozně fouká. V našem kolektivu ale asi nejsou žádní zevláci, a tak jsme poměrně rychle všichni vstali, zabalili a vydali se po sjezdovce k vrcholu kopce, na jehož úbočí jsme přespávali. Řeči o tom, že sjezdovka je moc mírná, se začaly brzy zdát směšné, neboť jsme se výstupem značně zapotili. Nahoře jsme vytáhli mapu a nakonec se vydali srázem dolů trefit značku, místo abychom to vzali po sjezdovce. Došli jsme k super luxusnímu hotelu, kam Péťa a Bobík budou jednou jezdit na dovolenou, nabrali jsme vodu a vyrazili dál. Začalo poprchávat, a tak jsme nasadili pláštěnky na batoh, ale pak začalo pršet, a tak jsme nasadili i nepromokavé bundy.

Napojili jsme se na partyzánskou stezku, od které jsme si hodně slibovali a na které nakonec byla jen vysoká mokrá tráva, která zmáčela prvního z nás na kost a ostatní lehce navlhčila. Třešničkou měl být bunkr Mor ho!, avšak ten jsme našli uprostřed přestavby. A tak jsme alespoň poklábosili s pány přestavbátory, kteří nám poradili, abychom si dali pozor, kde uhýbá značka z cesty, abychom si nezašli. Dali jsme si tedy pozor a neminuli odbočku u posedu, šli jsme lesem, po cestě, uhnuli po cestě doprava…a značka nikde. Kuna říkal, že to říkal, že ta červená šipka, kterou jsme minuli tak před půl kilometrem možná neukazovala na cestu, ale na pěšinku do lesa. Nevíme, kam skutečně ukazovala, protože ani pěšinka nebyla tou správnou volbou, neboť se po pár metrech ztratila. Tak jsme to krosli svahem dolů k potoku a našli cestu, na kterou jsme se chtěli dostat. Ta nás zavedla až do vesnice, kam jsme se (hlavně Rádoš) těšili (hlavně do hospody). Nesmím zapomenout napsat, že jsme se na Partyzánském chodníku dozvěděli něco nového o lidových písních, a totiž, že se v nich, dřív než je zcenzurovali, zpívalo o samých sprosťárnách. Tak přece ta trnitá cesta nebyla marná.

Ve vesnici byla hospoda, která měla na každém rohu napsáno „otevřeno“, ale byla zavřená, a hospoda, kde měli napsáno na kameni, že čepují Kelt, ale čepovali Zlatého bažanta. Šli jsme radši do té otevřené, ale nejdřív jsme se byli podívat v místním kostele. Po pivu, kofole a polívčičce nám bylo sice veseleji, ale zato více těžko, zvlášť když jsme dotankovali vodu na plnou nádrž.

Celý den jsme sestupovali to, co jsme včera nastoupili, a tak nás teď čekal pro změnu výšlap jako… Ani vyhlídky na spaní nebyly dobré, kolem cesty napravo nalevo svah. Užuž jsme se chtěli spokojit se spaním na cestě, když Žvejk objevil Ráj. Krásný, rovný plácek kousek od cesty, poblíž něhož byl pramen. Nebyl sice moc velký, ale když jsme odklidili shnilé větve, vešli jsme se. Dali jsme si večeři a před spaním jsme si četli Proč bychom se nepotili. Bylo to nebezpečné čtení, Kuna se do toho tak zabral, že se opřel místo stromu o vzduch a svalil se po zádech z kmene, na kterém stál. „Tak co machruješ, když nemáš křídla,“ řekla by vrána.

KÁJA

Expedice MAVEFA 2010 - Den první - PŘÍJEZD

Úterý, 3. srpna 2010

V pět hodin třicet pět mě opustilo štěstí, dorazil jsem na nádraží a vlak na koleji ještě stál, takže bylo jasné, že se výletu na Fatru prostě nevyhnu. Původně plánovaný zájezd do Černé Hory se sice změnil ve výlet k našim nejbližším sousedům, ale ve tvářích všech se zračilo, že si o užijeme stejně, ať už budeme kdekoli.

Žlutý autobus do Košic od nejmenované české cestovky měl deset minut zpoždění, což ale zmiňovaná kancelář vykompenzovala bohatým výběrem romantických filmů. Kromě toho nám cestu zpříjemnil i beton a ranní pivo, které někteří nechuťáci lemtali už od rána. Prvním filmem byl animovaný Příběh žraloka, druhý se jmenoval Jeden den v New Yorku, což byla pěkná blbost, ale hráli tam dvojčata Olsenovy, takže bylo alespoň na co koukat. Třetím filmem byly Prázdniny s Kate Winslet a Camron Diaz. Na čtvrtý už jsem se vážně nechtěl dívat, ale hrála tam Jeniffer Aniston. Poslední film, byla komedie, jak nějakej týpek stavěl archu. Na ten už jsem se nedíval. Nutno říci, že zbytek osazenstva většinu cesty prospal. Asi je ty slaďárny tolik neberou, nevím.

Po dlouhé a strastiplné cestě jsem dorazili do Banské Bystrici. Nejprve jsme zašli do nádražního kiosku domluvit se na tom, kam vlastně půjdeme. Po chvíli a pivu jsme vyrazili. Samozřejmě špatným směrem. Kdo mohl však tušit, že ještě nejsme na mapě? Nakonec jsme vyměkli a zeptali se hodných taxikářů, kteří nám poradili, ale zároveň nás upozornili, že je to FAKT daleko. Po zralé úvaze a po nákupu zapomenutých potravin jsme se rozhodli využít služeb místní MHD. V autobuse nastalo ještě jedno zpestření, když jsem náhle zjistil, že jsem zatáhl mamince papíry od auta. Naštěstí se povedlo tento problém vyřešit velmi rychle na nejbližší poště. Akorát polovina výpravy nevědouc o mém problému se rozhodla vystoupit z autobusu za mnou, ale hned zase naskočili, čímž se na rozdíl ode mně vyhnuli nákupu další jízdenky (zloději!). Nakonec ale vše dopadlo dobře a v pozdním odpoledni jsme z banskobystrického sídliště Sásová- Pieninská vyrazili vzhůru.

Cestou jsme probírali různá zajímavá témata. Bylo zkrátka znát, že už jsme se dlouho neviděli. Naší pozornost na trase získala především vodárna, do které bylo vidět. Další zajímavostí byl lyžařský vlek. Protože den pokročil, rozhodli jsme se u jeho dolní stanice přerušit naší pouť a zakempili jsme. Večer jsme si ještě přečetli začátek z tématické knihy Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách.

MIEČKA NEPŘIŠLA!!!

zapsal v chatě pod Borišovom

Rádoš