Možná jsem si to občas trochu vymyslela, protože deník tohoto dne je navždy ztracen, tak, jak to podobně drsné deníky dělávají… Jednou určitě nadejde jeho čas a pravda vyjde najevo, do té doby mě když tak opravte vy. Jedno vím ale jistě…
…to ráno jsme vstávali brzy. Měli jsme totiž v úmyslu stihnout autobus ze Žblabáku, který odjížděl v půl desáté. Už od prvního vystrčení ospalé hlavy ze stanu bylo jasné, že včerejším dešťům je konec a během přesouvání na Bjelasicu že budeme pod těžkou palbou sluníčka s animráčkem. Po všech obvyklých ranních rituálech jsme vyrazili včas a hrdě na autobusové nádraží vstříc dalšímu dobrodružství. Tam jsme ale zjistili, že autobus jede až v jedenáct.
Snad to byl žal nad zbytečně předčasně ukončeným spánkem, co nás donutilo zapadnout do nejbližší hospody. Byla hned na nádraží a abychom okusili co nejvíce z místního pivství, dali jsme si srbského Jelena. Byl to malej a drahej lahváč. Pak jsme se vydali naposledy do místí pekary potěšit slinu a bříško čerstvým pečivem a na poštu, poslat pohled Honzinovi. Autobus v 11 hodin opravdu jel a jela s ním také další skupinka čechů. Prohodili jsme s nimi pár slov, zjistili, že jedou tam, co my a pro jistotu se s nimi více nebavili. Zanedlouho nás autobus vyplivnul na přestupní stanici, na mostě přes Taru, kde jsme byli obliti vedrem a turisty. Na mostě proudily zástupy lidí a aut a dole, hluboko pod mostem, občas protekli na raftech vodáci. Po prohlídce mostu jsme se uklidili do stínu, opodál byl hezký pejsek.
Po chvíli už se v dálce objevil žlutý pidiautobus, který nás měl dopravit do Mojkovce. Bylo v něm narváno a tak jsme krosny naházeli kam se dalo. To se nezdálo řidičově pacholkovi impulzivní povahy, který se je jal rozčileně odhazovat z nějakého pytle, cedíce přitom skrz zkažené zuby zcela srozumitelné „jebať!“. Měl v tom pytli určitě ukrytý nějaký drahý a křehký paš. Ale držky nám nerozbil a tak jsme se šťastně hlubokým kaňonem Tary dokodrcali až na nádraží v Mojkovci. Tam nás přivítala polední idylka - hlasitá balkánská hudba linoucí se z ampliónů, vedro, prach a cigára, a my se vydali hledat obchod. V něm jsme strávili asi půl století, než jsme byli s to připustit si skutečnost, že nemaj pořádný sušenky. Naproti obchodu byla pekara, kde dělala namakaná paní dobrý hamburgry. Ještě rozdělit jídlo a mohli jsme, hurá, vyrazit! 
Po deseti minutách se nám ale podařilo se ztratit a tak jsme alespoň nabrali vodu výměnou za cigarety u jednoho staršího pána, co bydlel vedle nádraží u staré rezavé továrny uprostřed bordelu v polorozpadlém domečku s přísnou ženou a rozbitým traktorem. Jestli mu za ty cigarety, co si od nás vzal, nezpůsobila jeho osvícená žena nějaké velké nepříjemnosti, bydlí tam ještě dnes. Pak už byl čas vydat se konečně do těch hor. A tak, jen co se nám podařilo najít správnou cestu, začalo stoupání. Bylo dlouhé a výživné, díky batohům naditým dlabancem a také díky značení, které spíš nebylo úplně všude, a tak jsme se nejmíň stopadesátkrát ztratili. Postupně jsme nechávali za zády výhledy na město, chatky rozeseté po kopci nad ním a pak i louky, pastviny a osamocené domečky. Ale planiarsky dom, cíl naší dnešní cesty, kde nikde tu nikde, i když značení neustále slibovalo, že už tam budem! Cestou nás občas míjela zaprášená auta (ano, byla tam cesta jako blázen) a jednou taky kůň s pánem ve svátečním obleku. Což bylo mnohem poetičtější.
Vydrželo nám docela dlouho dělat si naděje, že dom už bude za další zatáčkou, ale na konec jsme to přece jen vzdali a rozdělali stany na loučce u cesty. Už se pomalu stmívalo, když jsme vařili večeři. Byla tůůze dobrá, protože večeře po tak dlouhém dni a navíc mezi kravinci při měsíčku…ani jiná být nemůže! Zapsala Péťa
Žádné komentáře:
Okomentovat