ДЕН 5.
Bouřka, která nás od včerejšího dne strašila přeháňkami, se konečně odhodlala, a tak v noci na dnešek, někdy po jedenácté hodině, ždímala vydatně nacucané mraky přímo nad pastvinami u Skrčského jezera.
V sedm hodin ráno jsme se vysoukali do zimy, posilnili se „večerníčkem“ a na příhodně postávající balvany rozházely mokré plachty. Vylezl i Matouch, kterému se včerejší bolavé nohy trochu umoudřily. S nadšením jsme pak všichni pozorovali jak sluníčko sestupuje na vrcholky hor a těšili se z přitékajícího tepla.
Vyrazili jsme tedy na koupel do jezera, které bylo průzračné jako led a málem tak studené. Jeho čirý vzhled zmátl i černohorského čmeláka, který si zjevně šel vyzkoušet své nové brusle a málem polykal hmyzí andělíčky, když namísto ledové plochy přistál na hladině. Naštěstí ho s odhodláním Mitche Buchannona tým Ku+Bo zachránil. Nakonec tedy nikdo neutonul a koupel byla nanejvýš příjemná a krom toho také potřebná.
Než jsme se nasnídali, z proklínané zimy se stal opět hic, že by se dal krájet. U kohoutku vedle domku pana správce, kterému se za žádných okolností nedostává drobných, jsme doplnili zásoby vody. Bobík si ještě vyprosil jednu láhev, dokonce s příchutí. Nevím už, jestli jsme byli překvapení nebo jsme jen zasvěceně pokrčili rameny, ale na dně vyškemrané dvoulitrovky polehávaly zbytky pálenky.
Následující dvě a půl hodiny jsem strávil přemlouváním mých nohou, aby mě donesly až na vrchol Planinice(2330m). Batoh těžkl, konec byl v nedohlednu a do toho se nás počasí snažilo přesvědčit, že polední slunce je pro výstup to pravé ořechové. Jistě, lepší než bouřka, ale pár mráčků by určitě nikoho nezabilo. Výstup jsme přežili a výhled byl opravdu pěkný, takže předchozí námaha se najednou zdála podřadná a remcání naprosto zbytečné. Na vrcholu jsme dohnali i dvanáctičlennou skupinku (prý) Slovinců, kterou jsme šmírovali včerejší den z Kuku Bobotova, a další lidé začali proudit i z opačné strany. Bylo tam všude překvapivě živo. Po nezbytném posvačení jsme začali sedmikilometrový sestup do údolí.
Na rozvalinách salaší jsme poobědvali a předvedli další převlékací divadélko, jelikož se znovu přihnalo pár bouřkových mraků. (Divadélko ve skutečnosti předvedla jen Kája, která vytvořila přímo pláštěnkový tank a vyčkávala. V tu chvíli duch hor a bouří uznal její výkon za dostačující, zatleskal a rozhodl se, že nás pro tentokrát promáčení ušetří.) Slejvák nás jen tak polechtal a zmizel skrápět okolí Žabljaku. My neotáleli a v jeho stopách jsme si vykračovali na Mlinski potok. Celý sestup byl vleklý a vyčerpávající a zdaleka ne tak zábavný, jako výstup a rozhled z údolí žádný. (To možná vysvětluje, proč se hory nezdolávají odshora dolů…!) Před kempem jsme se dohnali i bouřku a zbytek cesty došli v dešti.
Ikdyž jsem si v průběhu dne říkal, že nám počasí dělá naschvály, tak schovaný pod slunečníkem v kempu s Nikšičkem za éčko od paní správcové jsem musel dát Bobíkovi za pravdu: „Jestli muselo ten den pršet, tak nebyla vhodnější chvíle.“
(Neoficiální zpravodaj: V ten večer se prý Bobíkovi také na okamžik ztratily pohorky, když vylezl ze sprch. Prý byli schované na trámech nad umývárnou. To ale tvrdí on. O tom jak se tam mohly dostat nikdo nic neví. Zvlášť ne Matouch. Možná poradí pobavené turistky z Francie… nebo alespoň přesvědčí vlastníka nepořádných pohorek, aby si příště nevymýšlel.)Zapsal LUKYK
Žádné komentáře:
Okomentovat